Místo (původního) úvodu

V práci jsem se odvolala na rok 2008 a Fritzla, nechtěla jsem mluvit o nějakých dosavadních článcích a přednáškách. Dokonce jsem si téma vybrala spíš píchnutím prstu do seznamu, protože o různých sociálních deviacích mám v rámci životních zkušeností velmi slušný  přehled. Tohle navíc kolega žádný chtít nebude. Sice jsem se nejdřív za nápad pochválila, že práci tím pádem sfouknu, ale potom jsem to vzala z  jiného úhlu pohledu, také proto, aby mne to bavilo. Jak řekl pan doktor věd Večerka při zkoušce, trochu úvahově. Nakolik se o tomhle problému vědělo a nakolik cudně mlčelo a pouze šeptalo? Co z postoje společnosti vyplývá? Já tu práci nakonec musela krátit, ale dopadlo to tak, že při obhajobě jsem použila i ty argumenty, vyhozené kvůli předepsanému rozsahu. Hm, odskok do Ruska byl kvůli potřebě  cizojazyčného zdroje. A když jsem se holt učila rusky… Samo by to vydalo na zvláštní práci.

1.Co je to sexuální zneužívání a incest

V roce 1992 přijala Zdravotní komise Rady Evropy tuto definici:

Sexuální zneužívání dítěte je jakékoli nepatřičné vystavení dítěte pohlavnímu kontaktu, činnosti či chování. Zahrnuje jakékoli sexuální dotýkání, styk či vykořisťování kýmkoli, komu bylo dítě svěřeno do péče, anebo kýmkoli, kdo dítě zneužívá.

Michelle Elliottová v knize Jak ochránit své dítě uvádí definici podobnou, ale detailnější: „Sexuálním zneužíváním dítěte se rozumí využívání osoby mladší patnácti let k získání  sexuálních požitků, uspokojení či jiného prospěchu osobou plnoletou, zpravidla výrazně starší. Je-li však dítě na osobě, jež je zneužívá, závislé (rodiče, učitel, skautský vedoucí apod.), prodlužuje se věková hranice, kdy hovoříme o zneužívání, až do osmnácti let. K sexuálnímu zneužití může dojít i u osob dospělých, jestliže byly zbaveny svéprávnosti. Sexuální aktivitu při použití násilí charakterizujeme jako  znásilnění.“[1]

Ze zneužívání se jakoby vyčleňuje incest, který má mezi podobnými delikty specifické postavení. Jak říká Petr Weiss, „Incest není pojmem sexuologickým, není sexuální deviací v pravém slova smyslu, jde spíše o pojem právní či literární (…) Většinou jde o muže, u nichž je zneužití vlastního dítěte projevem  jiné, než sexuální patologie – tedy poruch osobnosti nebo patologie rodinných vztahů.“[2]

Téma incestu jako nežádoucího sexuálního aktu a vztahu mezi osobami blízce příbuznými, tedy dcerou a otcem, matkou a synem nebo sourozenci skutečně prolíná literaturou od počátku příběhů z lidské historie a mýtů. Mnoho z nich ve svých knihách přiblížil např. Vojtěch Zamarovský, Anna Šwiderková a další populizátoři historie. Bohové mnoha pantheonů  často přišli na svět tímto způsobem, především proto, že „předtím“ země a nebe teprve vznikly a bohové neměli, s kým se množit. Můžeme se dočíst také o  potřebě zachovat rod (např. biblický příběh o Lotovi a jeho dcerách).

Pohlavní zneužívání dětí podle Koukolíka a Drtinové děti silně poškozuje, někdy na celý život. Dnešní vyšetřovací metody přinášejí nepopiratelné, přesvědčivé důkazy.  Pozitronová emisní tomografie ukázala odchylky činnosti mozku dospělých žen, které se objeví okamžitě po přečtení textu, pojednávajícího o zneužívání. Jejich zážitek z dětství se jim do mozku „obtiskl“ navždy. Dále autoři udávají, že i muži, zejména ti zneužití před 13. rokem věku, bývají v dospělosti podobně poškozeni. Část z nich  začne v průběhu dospívání sexuálně zneužívat jiné děti. Sexuálně zneužívané děti postihuje vyšší riziko  vývoje poruch osobnosti v dospělém věku. Míra postižení je tím větší,  čím bylo zneužívání závažnější, čím delší dobu trvalo a bylo-li provázeno dalšími patologickými znaky, například projevy sadismu.

2. Z historie představy a mýtů o problému v moderní společnosti

Sexualita zaměstnává představivost lidí odjakživa, ale otevřeně se popisuje sexuální zneužívání dětí, případně incestní chování až v moderní literatuře. Snad nejznámějším románem v tomto smyslu je Lolita Vladimíra Nabokova, která vyšla v roce 1958. Ještě předtím napsal v r. 1848 Alexandre Dumas mladší román Dáma s kaméliemi, kde naznačuje velmi brzké zasvěcení hrdinky do sexuálního života v době počátku dospívání. Barvu kamélií ve vlasech totiž měnila od svého prvního  menstruačního cyklu.

Podobně tomu bylo v odborné kriminalistické literatuře nebo statích se sociální tématikou. Zneužívání a incesty byly zahrnuty do „neřestí pohlavních“ a „deliktům proti mravopočestnosti“.  Například doktor Antoním Tůma v roce 1925 popisuje v knize Právní základy sociální péče o mládež v republice československé z r. 1925 obecnou ochranu mládeže proti neřestem pohlavním. Základem je trestní zákon, paragrafy 127  a 128, „že se dopouští  zločinu násilného smilství, kdo souloží s osobou, která nepřekročila ještě věku 14. let, nebo kdo zneužije osoby takové jiným způsobem k ukojení svých chlípných žádostí“. [3]

Dalším opatřením byl Zákon o potírání pohlavních nemocí ze dne 11.července 1922.[4]  Dále se v knize uvádí, jak se společnost soustředila na prevenci zneužívání nezletilých dívek (ústavy různých spolků, např. Záštita, YWCA, Záchrana, Ochrana dívek) tím, že bylo osamělým dívkám, které přišly do Prahy za vzděláním a prací, umožněno levné a bezpečné ubytování internátního typu. Mimo to se ČR zapojila do mezinárodních úmluv a dohod na ochranu žen před zavlečením do ciziny a nucením k prostituci.

V učebnici pro kriminalisty  z r. 1936 je ve výčtu kategorií zločinů uvedena kapitola Zločiny proti mravnosti, kde je zločinům, namířeným proti dětem, věnován pouze odstavec o třech řádcích, zato velmi důležitý: „V kriminální praksi bude však nejčastějším zjevem homosexuál, smilník, který se snaží ukojiti stykem s dětmi, a exhibicionista.“[5]

Určitou ilustrací nízké publicity takovýchto zločinů může být zveřejnění JEDINÉHO případu ve svázaných dvou ročnících odborného časopisu Soudní síň. Jednalo se o článek „Dědeček s holčičkou na zvonici“, soudničku z případu, projednávaného Krajským soudem trestním v Praze. Šlo o kuriozitu, neboť pachatelem byl 82 letý muž.[6]

Podobně pokračovala informovanost o problematice během 2.světové války a po ní.  Já osobně jsem vyslechla svědectví několika  žen, které ve věku 6-12 let za první republiky nebo během Protektorátu zažily útoky v různém rozsahu, od prohlížení a osahávání až po dokonané a opakované znásilnění. Svědectví mi byla svěřena v rámci „úklidů“ prožitého a vyrovnáváním se s traumaty, která poznamenala život seniorek jako těžký, nezaviněný „hřích“. Zmíněné ženy trpěly následky tohoto zážitku 70-80 let, pošpiněné, celá desetiletí úzkostlivě tající svou nízkou osobní „cenu“.

Společně se vzpomínkami na svěřená tajemství z mého mládí  jsem tak zjistila, že o podobných kauzách se vědělo, ale patřily mezi věci, které se „slušnému člověku“ nestanou a pokud ano, potom se na ně má zapomenout a nemluvit o nich.

3. Druhá polovina 20.století a současnost

Jak jsem již uvedla, především v umění se odrážela skutečnost častěji, třebaže zastřeně. Trvala veřejná tabuizace tématu a stigmatizací oběti u širší veřejnosti. Důkazy toho můžeme ještě dnes najít v každé širší diskuzi u článku s daným tématem na internetu. Týkaji se mimo jiné předsudku, že si i dětská oběť alespoň z části sexuální útok zasloužila, vyprovokovala nebo z něj profitovala.

Naše společnost však měla celou dobu povědomí o vadách na kráse socialistické společnosti, která se tu snažila vyrůst. Nemluvilo se o tom nahlas, ale vědělo se o existenci sexuálního násilí na dětech, o prostituci, o týrání dětí. V roce 1969 v předním společenském týdeníku Reportér vyšla stať Jaroslava Kapra o výsledcích jeho průzkumu na venerologii v Praze „O prostituci z pohledu sociologa“.  Oddělení kožních a pohlavně přenosných nemocí bylo tehdy jediným místem, kde bylo možné dohodnout podobný průzkum. Během půl roku autor hovořil s dívkami ve věku 13-22 let, z nichž vybral vzorek stovky respondentek. „64% dívek bylo ve věku 13-18 let, přičemž vrcholky byly v 15 a 17 letech. Ve věku 19-22 let bylo zbývajících 36%. Věková hranice „mravně narušených“ je tedy poněkud posunuta dozadu i proti tehdejší Evropě, přesto však převažuje počet velmi mladých děvčat. První identifikační znak nás tedy upozorňuje na tento fakt a můžeme se proto důvodně domnívat, že některé jejich reakce a jednání mohou být ovlivněna jejich věkem.“[7]

Při zkoumání sexuálního života dívek sociolog popisuje: „Nejprve je je nutné si všimnout, že začínají žít pohlavním životem velmi brzy. Více než 70% jich mělo první pohlavní styk v době od 13 do 16 let. Také přes 60% jejich prvních partnerů bylo ve věku od 15 do 20 let. Jako důvod svého prvního styku uvádějí nejčastěji zamilovanost, dále „on chtěl“, znásilnění, zvědavost, kvůli prestiži před kamarádkami a opilost. Podotýkám, že údaje o znásilnění pravděpodobně odpovídají skutečnosti, protože jsme si mohli ověřit, že v několika případech skutečně ke znásilnění došlo a to nevlastním (dokonce i vlastním!) otcem.“[8]

Zjištění o tom, že velkou část děvčat  dovedla na venerologické oddělení snaha uniknout z rodinného prostředí, ve kterém se musely podřizovat něčím sexuálním nárokům, dokládá o mnoho let později Eva Vaníčková ve své knize Dětská prostituce: „Mnoho mladých žen a dívek uteklo z domova, aby ukončilo sexuální zneužívání, a prostituce je pro ně často jediná cesta, jak přežít. Existují  i jiné důvody, které mohou mladou ženu pohnout k prostituci, například pocit pomsty nebo vychutnání pocitu moci nad mužem. Je třeba dodat, že promiskuita a prostituce  jako následek sexuálního zneužití v dětství se vyskytuje zhruba stejně často jako odmítavý postoj k sexualitě vůbec, anebo je provázena významnými poruchami s sexuálním životě (Wirtz, 2005).“[9]

Od sociologické studie v Reportéru dál, až do roku 1989, pokračovala obecná představa o nízké míře existence zneužívání a incestů v naší společnosti. Přesto odborníci o problému věděli a snažili se jej zkoumat. V Kriminalistickém sborníku  č. 3 z roku 1975 jsem našla článek majora Josefa Jelínka „Trestná činnost na mládeži“, kde rozebírá kriminalitu z roku 1973, spáchanou na území ČSR. Uvádí, že pohlavní zneužíváníse týkalo 128 dětí předškolního věku a 1536 věku školního. Ve článku je podrobně rozebraný výskyt trestných činů podle velikosti obce, roční doby, měsíce, dne v týdnu a dokonce i hodiny napadení, včetně příslušných grafů. Ve článku se zmiňuje také profese  pachatelů,  která souvisí s pedagogicko výchovným působením. Těchto pachatelů bylo tehdy celkem 76, tedy poměrně nízký podíl z celkem 1664 případů.

O několik roků později, v roce 1984, vyšla v dalším ročníku téhož odborného periodika zpráva o trestných činech tohoto druhu ve východočeském kraji, v jednom zemědělském okrese. „Ve sledovaném období 10 let bylo u okresního soudu odsouzeno 3543 osob, z nichž pak pro trestné činy pohlavního zneužití podle §242 a 243 tr.zák. 100 osob, ve věkovém složení od 15 roků 23 osob, do 25 roků 11 osob, do 35 roků 12 osob, do 45 roků 13 osob, do 55 roků 17 osob, do 65 roků 15 osob a do 75 roků 9 osob. Poměrně vysoký počet mladistvých odsouzených lze vysvětlit probuzeným zájmem o sexuální život, který zejména u emočně labilních  jedinců může vést ke snaze po dosažení pohlavního ukojení i za cenu trestné činnosti.

Oněch 100 odsouzených zneužilo 125 děvčat a 1 chlapce, ve věku do 5 let 8 poškozených, do 8 roků 18 poškozených, do 10 roků 18 poškozených, do 13 roků 36 poškozených, do 15 roků 44 poškozených a do 18 roků 2 poškozené. Jediný poškozený chlapec byl ve věku 14 roků.“[10]

Německý sexuolog Reiner Gödtel popisuje stejný problém ve své zemi takto: „Statistiky sexuálního zneužívání jsou nadmíru varovné. Každá druhá žena  byla někdy ve svém životě sexuálně obtěžována svým příbuzným nebo známým. Téměř každá čtvrtá žena má za sebou ještě před dosažením 14 let zkušenosti se sexuálním zneužitím v rodině. Ve Spolkové republice Německo je každoročně zhruba 13 000 z celkového počtu 70 000 mravnostních deliktů pácháno na dětech. Podle některých pramenů je neoficiální odhad ještě šestkrát vyšší. (…) Sexuální násilí na dětech není žádnou zvláštností, ale každodenní realitou. Děti jsou ohroženy incestem častěji než zlomeninou nebo zánětem slepého střeva.“[11]

Dále Gödtel rozebírá nejčastější situace, kdy k incestu dochází: „Klasické stáří pro incest u mužů se pohybuje  mezi 40. a 50.rokem. Manželka přichází do klimektéria, dcera do stáří pohlavního dozrávání. Mezi pachateli a oběťmi i zde převažují příslušníci nižších sociálních vrstev, lidé s nižsí inteligencí, psychopaté, alkoholici atd. K incestu zpravidla dochází při narušení funkce rodiny. Jsou známy případy, kdy mladistvá dcera  musí po onemocnění nebo smrti matky  svému otci po celá léta nahrazovat nejen domácí paní, ale i sexuální partnerku.“[12]

V naší současnosti  existuje také mýtus incestu jako sexuální fantazie – při zadání hesla na internetu se zobrazí stovky stránek s pornografií na téma incestu. Je tu přítomen jako dráždivý prvek z nejzakázanější oblasti. Mimo primárně sexuálně dráždivý podtext cítíme romantizující nádech zakázaného vztahu v uměleckých dílech, kde se téma zpracovává z různých úhlů pohledu.

René Milfait v knize Komerční sexualizované násilí na dětech uvádí data z výzkumu týmu Krizového centra Linky bezpečí z r.1998.  Druhá část výzkumného projektu, Zkušenosti v dětství, zahrnuje první naši studii sexuálního zneužívání v dětství u dospělé populace.  Respondenty bylo 101 osob, 86 mužů a 15 žen, které prostituovaly v Praze. Byly to osoby ve věku 15-37 let, průměr věku činil 20,4 let.  Výzkum zjišťoval souvislosti sexuálního zneužívání v dětství a následného rizikového chování v dospělosti (zejména prostituce).

Autor knihy převzal údaje z Retrospektivní studie sexuálního zneužívání osob s rizikovým sexuálním chováním Hany Halfarové (dostupné na www.detivpasti.cz):

• 73,3% respondentů bylo v dětství sexuálně zneužito (69,8% mužů a 93,3% žen);
• chlapci byli zneužíváni většinou cizími osobami, dívky více svými příbuznými;
• dvě třetiny respondentů byly zneužívány ve věku 12-14 let, třetina v bytě zneuživatele, třetina na neznámém místě;
• téměř polovina byla zneužita víckrát různými osobami, čtyři pětiny byly vystaveny zneužívání déle  než rok a 10% respondentů se cítí sexuálně zneužíváno do současnosti, i když provozují prostituci (to může naznačovat, že prostituci  vnímají jako ponižující a zraňující skutečnost);
• 33,3% začalo prostituovat  před dosažením 15. roku věku.

Zde vidíme posun  v pohlaví respondentů výzkumu, většinou šlo (v roce 1998) o chlapce, zatímco v práci J. Kapra  byly pramenem údajů pouze dívky a také ve zmíněné statistice kriminalistů v r. 1984 figuroval pouze jediný chlapec. Změnil se snad zájem pachatelů nebo „trhu“?  To by byl mylný závěr. Výsledek tohoto výzkumu totiž neměl za cíl mapovat poměr zneužítých dívek a chlapců, ale zabýval se cestou k rizikovému sexuálnímu chování respondentů, souhlasících s výzkumem. Pokud bychom chtěli znát pravděpodobný poměr zneužitých dětí v české populaci, máme ve zmíněné knize k dispozici výsledky výzkumu souboru 1112 dospělých osob.

„Pojem zneužívání byl definován stejně jako v předcházejícím výzkumu; soubor tvořilo 1112 osob ve věku 18-45 let, z toho 52,9% žen a 47,1% mužů. Z celého souboru se s některou formou sexuálního zneužívání v dětství (do 15 let) setkalo 25,7% respondentů, vlastní zkušenost se sexuálním zneužitím mělo 33% žen a 17% mužů.“[13]

V posledních letech 20.století se tedy zneužívání dětí stalo středem pozornosti mnoha odborníků. Zkoumají fenomén jako takový a zároveň zkoumají dopad na další kvalitu života dětských obětí. Společenské změny a otevřenost ke dříve tak intimním a tajeným jevům pomáhají hledat nové možnosti pomoci a prevence, včetně účinné léčby způsobených traumat.

4. Současnost

Život se v posledních letech ukázal být mnohem  vynalézavější, než někdejší fantazie umělců. Úkryty zneužívaných obětí, dcery, které mnohokrát rodily potomky svým otcům (Fritzl), neuvěřitelné příběhy z celého světa i přímo z Čech (Šablatůra), doslova zaplavovaly média po prozrazení mnohaletého věznění dcery již zmíněným J. Fritzlem. Náhle, při nekonečných rozborech motivace tohoto muže a podmínkách života oběti, mnoho žen zjistilo, že poznaly cosi podobného. Média je nepřímo ujistila, že to, co se s nimi dělo, není jejich chyba ani vina. Že jsou oběťmi násilí a manipulace, která je nepřípustná, proti které mohou společnost žádat ochranu, pomoc a zadostiučinění. Petr Weiss k tomu dodává: „Otevření tohoto problému pomohly i knižně publikované výpovědi žen – obětí incestu-, po nichž vždy následovala v psychiatrických a psychoterapeutických ambulancích přímo epidemie  pacientek s podobnou zkušeností. Problému se chopil bulvární tisk a hledání zážitku zneužití v anamnéze se stalo téměř módou.“[14]

Weiss ve své knize také popisuje zjištění, že muži, kteří měli možnost pečovat o svého potomka od kojeneckého věku, vytvořili si v tomto raném období života dítěte vazby, obsahující také určité zábrany. Incestního vztahu s vlastním dítětem se nedopouští. 

Proč  považujeme sexuální zneužívání a incest za tak závažný problém? Výše jsem již zmínila důvěrná sdělení obětí, názor Koukolíka a Drtinové na následky až pro dospělou budoucnost oběti, citovala jsem z Milfaitovy knihy. Podle mne okamžitý stav zneužívaných velmi dobře vystihl Gödtel, když napsal, že „dítě se dostává do katastrofálního konfliktu, neboť na něm páchá zlé věci člověk, kterého miluje. Když se pak otec zeptá, zda se jí to líbilo, zalže a řekne, že ano. Ve skutečnosti je dítě zhnuseno a cítí se jako vyždímaný hadr.. Z mnoha výpovědí  postižených dětí je známo, že ještě celá desetiletí u nich přetrvává strach, pocit ublížení a izolace. Ženy mají pocit viny ještě v dospělosti.“[15]

Tématu se věnují odborníci po celém světě. Vedle pramenů v anglickém jazyce, jejichž počet roste takřka geometrickou řadou již od 80.let, jsem našla na  internetu také velký počet stránek v mnoha jazycích,  věnující se osvětě.

Poměrně známý je norský dokument z  r. 2003 Moje milovaná holčičko (Mitt elskede barn) režisérky Brit Jorunn Hundsnes, který popisuje osud rodiny, v níž otec zneužíval dceru za tichého (ne)souhlasu matky. Případ vyšel najevo, když byl nalezen ubodaný muž a na místě vraždy byly dvě sestry a matka. Zneužívaná dcera se k činu přiznala a byla odsouzena. Byla to však opravdu ona a pouze ona jediná, kdo zastavil otce před zneužíváním další dcery? Dokument nechává otázku otevřenou, třebaže oficiálně je vše jasné. Dokument u nás uvedla ČT 2 poté, co vzbudil velkou pozornost v Norsku, kde byl problém incestů rozšířený, ale společností značně tabuizovaný.

Zajímalo mne, jaká pozornost je věnována tématu mimo oblast naší běžné pozornosti a současných vzorů, mimo „Západ“, konkrétně v Rusku. Na stránce „Ach, ano, děti!“, která se věnuje všem souvisejícím oblastem od těhotenství po problémy s výchovou, velmi podrobně popisuje  autor Vladimír Andrejev mnoho projevů dítěte, které prochází jakýmkoliv druhem týrání nebo zanedbávání. Pouze u sexuálního zneužívání se omezuje na definici „zvláštní kategorie týrání dítěte,  které má v daném případě největší vliv na psychiku dítěte. Pod sexuálním násilím rozumíme použití dítěte dospělým nebo jiným dítětem za účelem uspokojení sexuálních potřeb nebo získání výhody“.[16]

Na dalších ruských stránkách, věnovaných dětem, se také zdůrazňuje především problém zneužívání psychického a fyzického, což by mohlo naznačovat pozornost, směřovanou především na prevenci nejrozšířenějších nebo nejviditelnějších problémů v Rusku. Odkazy na pomáhající instituce v této oblasti nechybějí ani na několika stránkách pro Rusy v zahraničí, například ve Velké Británii a Irsku.

5. Jak poznat zneužívané dítě

Elliottová v knize Jak ochránit své dítě popisuje znaky, podle nichž můžeme v chování dětí vytušit příčinu jejich trápení. Veřejnosti popisuje příznaky různých druhů týrání a velkou pozornost věnuje také sexuálnímu zneužívání. Rozdělila děti podle věkových skupin.

U dětí do pěti let uvádí především projevy strachu a nejistoty kvůli konkrétní osobě a až hysterické zděšení při svlékání a přebalování. Na jejich genitáliích je možné rozeznat fyzické projevy, zápach semene, mohou mít záněty a bolesti jak v anální a genitální oblasti, tak v krční. Děti mají nepřítomný, nešťastný výraz, očividně trpí,  říkají o sobě, že jsou zkažené, špatné, zlé, objevují se vulgarismy (které je někdo naučil nebo odposlechly), agresivita a také lze při hře nebo kreslení zaznamenat nepřiměřenou znalost (ztopořený úd, nápodoba sex.chování u hry s panenkami). Vracejí se dětským projevům, ze kterých již „vyrostly“.

Děti do dvanácti let navíc naznačují, že znají tajemství, která nemohou nikomu povědět, případně mluví o problému kamaráda/kamarádky, ptají se, zda dokážeme tajemství zachovat. Zdá se, že jim tajemství dělá starost, mají o sobě špatné mínění, děsí je zlé sny, pomočují se. Ztrácejí zájem o své oblíbené hry, utíkají z domova. Začínají lhát, krást, hrubě mluvit. Mohou mít peníze neznámého původu, trpí mnoha chronickými bolestmi (žaludek, hlava, infekce moč. cest), jsou depresivní, přemýšlejí o sebevraždě, poškozují se.

Děti a mládež od třinácti let výše  tyto projevy prohlubují, užívají drogy, trpí chronickou depresí a sebevražedností, utíkají z domova, trpí noční můrou, bojí se tmy, hledají výmluvy, proč nechodit domů nebo na určité místo, případně předstírají, že nesmějí ven. Pečují o ostatní členy rodiny, jenom ne o sebe. Objevují se poruchy paměti a jejich chování má zřetelný sexuální podtext, případně se pokoušejí sex. zneužít jiné (slabší) dítě.

Knihu Jak ochránit své dítě považuji za velmi přínosnou, protože srozumitelně informuje o nebezpečích, projevech a také o možnostech ochrany klidného dětství, včetně potřebné pomoci malým obětem.

Závěr

Osobně doufám, že široké diskuze, probouzené s každým dalším medializovaným případem, přispějí k širší informovanosti a osvětě naší společnosti. Dostupnost informací a odstraňování předsudků mohou obětem pomoci v dalším životě a zároveň jsou nadějí pro další ohrožené děti.

Také v našich podmínkách se mění možnosti účinné pomoci a léčby utrpěných traumat.  Svou roli tu sehrávají i svépomocné skupiny na internetu, linky důvěry, v kriminalistické praxi se během vyšetřování stále důsledněji uplatňují postupy, které mají oběti co nejlépe chránit před druhotnou viktimizací.

Přesto mi diskuze na veřejnosti i na internetu, obsahující předsudky a nepochopení pokaždé připomenou vesnické řeči o  případu dvanáctileté dívenky. Žila s matkou alkoholičkou, v nepodnětném prostředí, ale zatím bez problémů. Znásilnili ji dva sedmnáctiletí mladíci, příslušníci místní „lepší“ vrstvy, kteří si mohli leccos dovolit. „Leccos“ dosud znamenalo výtržnosti, pití alkoholu a vloupání kvůli cigaretám, ovšem znásilnění vyšetřovala policie dřív, než mohly rodiny zasáhnout. Vesnice se shodla, že chlapci z dobrých rodin budou teď mít zkažený život kvůli takové, co z ní stejně nic slušného vyrůst nemohlo. Přetřásalo se, že děvče do kůlny chodilo samo a opakovaně, kradlo pro ně doma alkohol, tudíž to mělo čekat a v žádném případě nejde o zločin.

Tato dívenka dostala podporu psychologa a matka pod dohledem OSPODu změnila své chování a péči. Přesto si s ní děti nesměly hrát, dospělí neodpovídali ani na pozdrav, což matka vyřešila odstěhováním a změnou školy.

Doufám, že v tomto případě nedojde k dalším traumatům, s jakými se mi svěřovaly různé ženy. Důležitá sousedka například informovala rodinu snoubence o zásadní vadě na charakteru dívky, muži si prý v hospodě doporučovali oběti zneužití a znásilnění jako zkušené poskytovatelky  sexu (smyšlenky a provokace pro zábavu).

Cítily se sledovány po celý život, zda žijí dostatečně mravně, bály se „uklouznutí“. Nesvěřila se mi zatím žádná žena, která by byla promiskuitní nebo provozovala prostituci. Spíše si sexuální stránku v manželství „odpracovaly a přežily, když chtěly děti“, trpěly nízkým sebevědomím, vážily si faktu, že si je někdo „přesto“ vzal. Dvě snášely ponižování, jedna dokonce manžela přes urážky a nadávky doopatrovala, když se stal nemohoucím.

Přála bych si, aby tak těžké a dlouhodobé bolesti mohly konečně zmizet mezi relikty minulosti. Spolu s dalšími stíny, kterými dnes dokážou dospělí poničit dětskou duši a mnoho budoucíhc desetiletí života.

Literatura:

ELLIOTTOVÁ, M., Jak ochránit své dítě, Portál, Praha 2000, ISBN 80-7178-419-2

Gödtel, R., Sexualita a násilí, Praha: Český spisovatel Praha, 1992,  ISBN 80-202-0512-8

Kapr, J. O prostituci z pohledu sociologa in Reportér, ročník IV., č. 12, Praha: Svaz českých novinářů, 27.března 1969

KOUKOLÍK, F., Drtinová, J. Vzpoura deprivantů. Nestvůry, nástroje, obrana, Nové, přepracované vydání, Edice Makropulos, Galén Praha,  r. 2006, ISBN80-7262-410-5

Jelínek, J., Trestná činnost na mládeži in Kriminalistický sborník 3/75, Praha: Federální správa VB FMV, vydavatelství Magnet, index 46 758, r. 1973

MILFAIT,R., Komerční sexualizované násilí na dětech, Portál Praha 2008, ISBN 978-80-7367-320-8

Mitlöhner, M., K problematice pohlavního zneužití, in Kriminalistický sborník 2/80, Praha: Federální správa VB FMV, vydavatelství Naše vojsko, ročník XXIV, r.1980

Šejnoha, J.: Systém kriminalistockého vzdělání, Praha: nakladatel Fr. Kodym, r.1936

Tůma, A.: Právní základy sociální péče o mládež v republice československé, Praha: nákladem České zemské komise pro péči o mládež v Čechách, r. 1925

Vaníčková, E.: Dětská prostituce, 2.doplněné a aktualizované vydání, Praha: Grada Publishing a.s., r, 2007, ISBN 978-80-247-2218-4

Weiss P. a kolektiv: Sexuální zneužívání dětí, Praha: Grada Publishing a.s., r.2005, ISBN 80-247-0929-5

Weiss P. a kolektiv: Sexuologie, Praha: Grada Publishing a.s., r.2010 ISBN 978-80-247-2492-8

 Soudní síň, ilustrovaný zpravodaj soudnmích případů a kriminalistiky, Praha: knihtiskárny Václava Palána v Praze-Vinohradech, 12.květen 1933

 AndrejeV, V., 2012, Жестокое обращение с детьми

 in WWW:< http://айдадети.рф/zhestokoeobrascheniesdetmi>