Válečný konec léta

Byl to dlouho pionýrák stejný, jako jiné. Jednoho letního rána jsme se s holkama rozhodly vylézt na střechy chatiček, protože vedoucí stáli v oknech patrové hlavní budovy tábora, koukali jedním směrem a ukazovali si kamsi k obzoru. Taky proto, že na těch stříškách seděl už kde kdo.

Šplhaly jsme hbitě, ale nic moc na tom výhledu nebylo. Po silnici s několika stromy hrčely siluety tanků. Takových přesunů už člověk viděl! Jenže kluci odvedle říkali, že je to opravdická válka. Že jsou to cizí tanky. Že to někdo slyšel tajně od vedoucích, kteří mají od rána puštěné rádio.

Seděli jsme všichni nahoře, nikdo nás do ničeho nehonil, ostatně vedoucí měli své oddíly pěkně jako na dlani. Jenom ti úplně mrňaví pobrekávali, neboť ničemu nerozuměli. Tak jsme si pár děcek rozebrali a vytáhli je k sobě. Koukala si, jak to tam daleko jede a hřmotí, zatímco my mohli řešit veliké věci.

Nikdo z nás nebydlel v normálním baráku, který by měl sklep. Samozřejmě bylo každému jasné, že takové podzemí je prvořadou válečnou záležitostí. Dá se v něm zamaskovat tajná místnost s vysílačkou nebo pro schování partyzánů. Dá se v něm udělat prima bunkr při bombardování. Ale co, krucipísek, můžeme dělat v paneláku?! Kolik těch sklepů je úplně pod zemí?! O kanalizaci pod chodníky ani nemluvě. Katakomby se zkrátka pod paneláky nedělají.

Kdyby byl čas, tak se něco pořádného vyhrabe třeba uprostřed sídliště, aby to nikdo neměl moc daleko. Jenže na to je dneska pozdě. A taky by se domluvilo, že nejmenší děcka budou spát v přízemí, protože dospěláci bez děcek v náručí seběhnou z pater rychleji. Je fakt, že jedna mrňule přišla s naprosto originálním řešením: jejich mimino prý při poplachu hned strčí do trouby. Je to velký akorát, celý plechový a bunkrovatější, než panelákový sklep. To nám přišlo opravdu geniální. Ona by fakt brášku neutáhla a ve válce výtahy nepojedou.

Party se během dopoledne roztřídily podle měst a sídlišť. Tak nějak se vyvrbilo, že jsme se slezli na svoje vlastní problémy. Například Kadaňáci z okraje Béčka měli nejblíž na schování tunel pod železničním náspem nebo bunkr z obranné linie na vršku Bystřičáku. Jenže to je jen kulometné hnízdo pro pár dětí, dospělý se v něm sotva postaví. Na druhou stranu je dobře schované, tam by se mohl ukrývat i nějaký partyzán.

Lidi z Céčka mají šanci utéct na kopec, nebo radši kousek za něj, ale tam je to trochu blbé, protože se určitě bude bombardovat elektrárna Prunéřov. Vždycky se přece bombardují továrny, ale elektrárny nejvíc, to dá rozum. Tušimice nevadí, ty jsou daleko, ale Prunéřov? Jeden kluk hbitě vysvětlil, že se tlakové vlny po pláni dostanou až dozadu právě k tomu vršku, kam bychom posílali schovat Céčko. Z jedné strany bomby z města, ze druhé od elektrárny. Což jsme uznali, že je opravdu nanic. Leda by lidi utíkali až za Svaťák vedle něj. To by nemuselo nikomu z Áčka vadit, protože ti tam mají park s jediným opravdickým bunkrem ve městě, ještě od Němců. A taky jsou tam všude sklepy, jak mají být. I První a Druhá ZDŠ mají tím pádem normální kryty a jsou v suchu.

Nám všem z panelového Béčka tudíž bylo jasné, že celou tíhu téhle války poneseme my. My, od devíti vejš, ale ne moc, protože za druhé světové už ve třinácti a čtrnácti v Rusku všichni dělali v továrnách šrapnely a bomby. Naši dospělí budou celé dny pryč, tátové samozřejmě bojovat nebo utíkat, protože jinak by je nepřítel postřílel. Mámy a staří budou místo nich v továrnách se všemi puberťáky. Logicky tudíž všechno hlavní a důležité zbyde na nás. My přece víme spoustu věcí a dokážeme dělat nenápadné spojky partyzánům a taky už uneseme nějaké to mimino, nakrmíme a přebalíme malé děti.

Rokovali jsme na střechách, potom dole v chatkách a na hřišti. Už jenom pár vytrvalců zkoušelo počítat tanky nebo obrněnce na silnici, prý pro zpravodajské účely. Většímu zájmu se těšila snaha proniknout mezi hlídky, pořádané staršími oddíly. Chodily se totiž poslouchat zprávy z rádia pod okno vedoucích a obíhaly se s nimi chatky i po večerce. Nic moc, jenom samé povídání, že máme být klidní a nebojovat. Nebo že nějaká černá sanita nabírá lidi z ulice, že je takhle někdo zatýká. Jezdila ale po Chomutově nebo snad Praze, to bylo daleko.

Kluci hned k tomu říkali, že dopadneme jako v osmatřicátém, že z toho bude jenom ostuda. Byli naštvaní, že jsou moc malí a ani granátem nedohodí jako deváťáci. To se totiž u granátu musí, protože jinak jsi na cucky, to fakt není sranda. Navíc se jistojistě nedostanou jinam, než s holkama k mrňatům, protože se ví jen o několika klucích mezi vojáky. Je jasné, že syn pluku nebo práče je vždycky jediné na celou jednotku a stejně ho k ničemu nepustí. Vždyť i takoví deváťáci by měli co dělat, aby se dostali normálně na vojnu! Leda až budeme úplně prohrávat, to berou každého.

Toho dne, jednadvacátého srpna roku šedesátého osmého, jsme jistě byli schopni vyřešit většinu jejich problémů. Jen kdyby nás pustili ke slovu, kdyby nám na rovinu pověděli, co se děje, s čím si pořád nevědí rady.

Kdepak, nám prý do toho nic není, my děti si máme hrát, slyšeli jsme pořád dokola. A jak to dopadlo, víme všichni.