koště Anny Šochové
Úvodní stránka :: O mně :: Povídky :: Články :: Rady :: Román :: Kniha návštěv :: Kontakt Nejnovější články ...
SEZNAM KATEGORIÍ / Články / Kolo nebo kolotoč osudu?

Kolo nebo kolotoč osudu?

Je čas něco dělat, říkám si. S úsporami jsem trochu zamávala, přece jenom se zabydlujeme a doděláváme a rekonstruujeme. Na dně a chudí jsme už byli, takže práce by bodla, byť jsem občas ochotná prostě pomáhat. Tam, kde to ocení.



V létech těžkých jsem toužila po jistém, stálém příjmu. Taktéž jsem se chopila všech dobrých příležitostí a dokázala dřít jak vůl. Mno, vůl… Jestliže si člověk do jednadvaceti stihne tak pošramotit páteř, že ortopéd sní o sádrovém lůžku, už nějakých břemen moc nenataháte. Věděla jsem, že se musím začít živit spíš hlavou, než rukama. Zvláště, když jsem si radši děti v zavinovačce přidržovala zubama, abych si byla jistá, že je udržím. To víte, horlivá sestřička, která převalovala i metrákové pacienty, nehledíc na vlastních padesát kilo. Někde se to projevit muselo. Neuroložka snila o invalidním důchodu, protože mateřské neznamenaly žádný odpočinek nebo úlevu. Bylo jen hůř. Jenže jsem se přestěhovala do kraje, kde potíže s rukama měly všechny přadleny a tady se na necitlivost prstů nehrálo. Navíc se po revoluci všechno rušilo, takže ani dělat sestru nebo se dostat za vychovatelku (kvalifikaci jsem během mateřských udělala) nebyla šance. Vůbec nebyla šance nechat se zaměstnat.

Přesto léta šla a já se snažila, i jako OSVČ. Chytla jsem se dokonce i půlúvazku, potom celého, to už na zástupkyni ředitelky. Zkušenosti s nouzí mi moc pomohly v práci s matkami v azyláku. Ve čtyřiceti pěti jsem zase zkusila hledání práce, dostala jsem se dokonce do komplexního programu rekvalifikace. Byla to ohromná vzpruha poté, co jsem jako pouhá středoškolačka byla léta k ničemu. Do montoven jsem nastoupit nemohla a zároveň jsem přihlášením na úřadu práce hodně riskovala, protože jsem na své problémy neměla papír. Nikdy nezapomenu na hodinová sezení hanby v čekárně, kdy mne Romky litovaly, že když i já tam sedím, to musí být opravdu hodně zle. Já bych i dojížděla, tehdy jsem řídila, jenže když se domluví potenciální zaměstnavatel s tím minulým… Byla jsem stará, s divnými referencemi, případně se hlásila na místo již předem slíbené jinému, s konkurzem naoko.

Jen si vemte tu legraci: Jako zástupce azyláku jsem jednávala se sociálním odborem města, měla v kapse přijetí na VOŠ sociální, uvedla tehdy jakžtakž funkční tři jazyky (čerstvě po kurzech, chtěli jeden), vedle výborné odbornosti (odborností) a praxe jsem i vyšší vzdělání, než maturitu měla. Sdělili mi, že vzdělání nevyhovuje. Za pár měsíců mi došlo, jak blbé to rozhodnutí bylo, protože to byl rok 2006 a od 1.1.2007 bylo zákonem nařízeno vzdělávání, na které jsem už půl roku dojížděla. Samozřejmě, přijímací komise to věděla. Byla bych tam jediná, kdo tu školu alespoň začal! Kdo doufal, že se bouře přežene a na místě to přežije, zklamal se. Roku 2013 se prostě končilo a basta. Dobrá, voda to odnesla. Já naopak dostala místo právě pro to svoje plnění si snu: Chtěla jsem dál dělat sociální práci, náhodou mi z Aše jezdil přímý autobus a přece jenom se našel člověk, co potřeboval nositele papíru. V tom se trochu zmýlil, udělala jsem si slušně obsáhlou pracovní náplň. Dnes jsou na ni dva. A ještě něco odpadlo.

V padesáti šesti jsem se zase musela rozhlížet. Byla jsem ale optimista. Vždyť mám bakaláře, jsem uznávaná odbornice a také nehodlám viset v luftě! Hledala jsem si práci již před výpovědí. Vlastně jsem s výpovědí čekala už tak dva roky, jestli najdu něco jiného. Jestliže se mluví o KV kraji jako ztracené vartě, věřte tomu. Služeb minimum, kdo může, jde do jiného oboru, hodně práce zničily roku 2012 Drábkovy reformy. Prošla jsem několik výběrových řízení na místa, kam bych logicky skvěle zapadla. Třeba provázení pěstounských rodin – i půlúvazek bych brala, měla jsem v péči cizí zanedbanou holčičku, rozumím různým patáliím i díky azyláku, takže člověk je co platný i v rámci osobních zkušeností. Věk jsem tu brala jako výhodu. Oni ne. Podobně u dalších, takže jsem nakonec šla dělat sociálku na úřad práce. Že mi do měsíce většina těch lidí zavolala, bylo už jen malé zadostiučinění. Mladý pracovník se jim na ty spousty práce všude vyflákl – a to jsem byla ochotná i dojíždět na několik dní, být tam ubytovaná. Propočítávala jsem, nakolik utáhneme dvě domácnosti z mizerného nástupního platu – abych nakonec dostala plat ještě mizernější ve státní službě. Jak říkávám, prodavačky z Lidlu nade mnou ke konci vyhrávaly jen o stovku nebo tak nějak.

Utekla jsem do důchodu, proč to nepřiznat. Práci s lidmi jsem milovala, jenže vnitřní techtle mechtle mi sebraly klid na práci. Kolegyně chtěla kancelář jen pro sebe a měla ostřejší lokty, vyhrožovala odchodem. Vedoucí se dokonce vyptávala kolegů, jestli nepůjdu do důchodu… Nešla jsem, tak mne strčili k frekventované přepážce s tím, že si mám psát a nechat lidi chodit vedle. Což nešlo, ukazovala jsem i, kde visí klíč od záchodu. Na pracáku je totiž důležitější dávkař, než sociální pracovník. Na pracáku si nevědí rady se sociální prací, osobnostní vklady se nevejdou do tabulek. To, že si sama platím odborné konference, bylo pouze známkou toho, že se v ničem nevyznám, když se musím školit na víc, než zajistí zaměstnavatel. nepomlouvám, dostala jsem totiž z několika stran opakovaně echo, jak o mně nadřízená mluví: Pomalá, vlastně neschopná. Na poradě nám tvrdila, že vlastně moc práce nemáme. V době, kdy se zavedly tabulky a byli jsme (já a dva referenti) na špičce kraje v rychlosti a počtu řízení. A ta ostrá kolegyňka? Skončila tři měsíce po mně, našla si lepší.

Šla jsem tedy do důchodu s vidinou a příslibem, že se uvolní tu nebo tam volné místo, do toho ještě přišla nabídka, že bych dělala šetření v rodinách na dohodu. To jsem zkusila a po pěti šetřeních vycouvala. Za stovku na hodinu nejodbornější práci? Započítají jen dvě na člověka… Udělala jsem lidi, které jsem znala, bylo mi líto, že by mohli prošvihnout dny života (třem z těch pěti nemoc velmi rychle ukrajuje čas), když se nestíhá. Napsala jsem ředitelce kraje, že hodina mé práce má minimálně čtyřnásobnou hodnotu. Dál jsem tedy čekala na slíbené možnosti, ale přesto hledala a číhala na jiné příležitosti. Koneckonců vzhledem k nijak závratným předchozím příjmům teprve nyní zvládám velký propad ve financích. Může za to i můj koníček a nečekané příležitosti. To víte, sběratel, aby měl to či ono úplné… Také marná práce na projektu, kam jsem něco investovala. Korona, smůla. Mám tedy stálý příjem, jenže mi je jasné, že zbytečně nechci být chudá.

Naposledy to byl tento týden risk s učením ve škole, kde je stále potřeba učitelů. Dál mají na pracáku zadaný požadavek na víc, jak deset míst – ale prý je vše obsazené už od května (?!). Vzdělání mi nevyčetli, mají v týmu i lidi bez magistry. Nehrábli ani po možnosti, že bych mohla třeba na pár hodin dělat školní sociálku, což je dnes docela přepychová funkce pro každou školu. A do toho se směje kamarádka: Co jsi čekala, vždyť jsi stará!

Už jsem totiž zapomněla, že jsem byla stará v pětačtyřiceti, v šestapadesáti a teď bych měla být tuplem. Nikam jsem se nehonila kvůli patálii s koronou, pořád věřila v budoucí možnosti. Léta jsem nechávala protéct mezi prsty nabídky věčně žíznivé Prahy (s mizerným platem sociálky by se dvě domácnosti udržet nedaly ani na ubytovně a dům už taky leccos potřebuje), takže znám vysokou poptávku, dokonce rostoucí. A bum!

Teď prý můžu akorát dělat vlastní ředitelku nebo jít pod vzdělání – ale ani to není jisté. Kamarádka hned doložila spoustu příkladů ze svého okolí i rodiny. Dokonce v Praze ji po padesátce nevzali ani na prodavačku, protože chtěli mladý kolektiv… Měla přitom praxi z vlastního obchodu. Původní odbornost nebo titul se už ani nesnažila uplatnit. Živí se úplně jinak. Podobně narazil učitel, dvojí magistr a aktivní uživatel několika jazyků (dva studoval, překládal), při zkušebních testech hodnocený nejlíp i studenty. Vzali mladého, podle pozdějších ohlasů moc dané jazyky neumí. Zdravotní sestra s letitou praxí (mimo jiné) na ARO nakonec aspoň vypomáhala u zubaře, ač nemocnice zároveň zoufale hledala sestry. To už mi vůbec rozum nebere. Taková sestra je totiž skvělý hlídací pes (a celkem levný), víc, jak půl doktora. Navíc přece už několik roků slavnostně firmy zjišťují, že starší pracovník je v každém týmu výhrou?!

Znechucená kamarádka, která se trpce směje tady nedaleko, pocity a zkušenosti shrnula do několika vět, které si dovolím tady částečně citovat:

„Věková diskriminace je horší, než-li nevolnictví. Zkus o tom napsat…. Jistěže to má velký vliv na psychiku. Hodně lidí je z toho naprosto zničených. Já bych asi byla taky, ale naštěstí jsem to, co jsem. Jsem mimo tohle umělé selektování lidí. Naše společnost je nemocná, je to konec civilizace. Bez legrace, je to tak. Třebaže zestárne každý, tak to tak je a korporátní kultura k tomu ty lidi vychovává. A produkuje příšerné kreatury, open spejsy, tým buldingy a podobné krávoviny. A proto lidi děljí LARP, reenactement, proto vznikají subkultury a sociální bubliny. Protože lidé nálepkování vlastně bytostně nechtějí, je jim ale systematicky nuceno. Proto si hrají na Vikingy, rytíře… Protože v těch dobách záleželo na tvých individuálních vlstnostech, jak se dokážeš prosadit, zařídit si svůj život.“

Ať se to mému optimismu (a vědomí, že prostě potřebuji nějakou káru k tažení a lidi kolem) líbí nebo ne, vím, že má pravdu. Kolo osudu se otočilo právě tam, kde bylo už mnohokrát. O nezaměstnanosti za socialismu nemluvě (tabulkový protimluv- čekalo se na sestřičky po škole a moje špičková praxe mne tím pádem vyloučila, brali však po půl roce, což už mi neřekli a já zatím zcela změnila profesi). Mám ale právo sedět na zadku, když je kolem tolik práce? Tolik tváří práce? Na straně druhé: Dávat a ještě prosit? To ani náhodou. Co tedy s tím?

Vytvořeno: 2020-08-01 :: Vytvořil: Anna Šochová :: Přečteno: 9

[ Vrátit se nahoru ] Za obsah komentářů nese zodpověnoust jejich autor. Pokud text příspvku bude mít rasistický, xenofobní nebo jakkoliv nevhodný obsah, pak bude odstraněn a poskytovatel služeb autora o tomto informován.

K článku zatím nejsou žádné komentáře. Můžeš být první

Přidat komentář...

Jméno: TIP: Pokud nad smajlíkem chvilku podržíte kurzor, zobrazí se vám zkratka, kterou napíšete do zprávy
                                                                       
Smajlíci jsou převzati z grafika.profitux.cz
Email:
Web:
Komentář:
Antispam filtr: Jednoduchý příklad:
Osm kráte dvěma = (číslem!)

1. Strakatice
2. Zahrada VIII
3. Nehoráznosti
4. Kolo nebo kolotoč osudu?
5. Františka Vrbenská



Nejčtenější...
1. Jarování (83864)
2. Ztráta paměti (28816)
3. O starých dětských knížkách a časopisech (18481)
4. Kdo jsem (17747)
5. Karam 2.část (13691)
6. Co může potrápit I. (11897)
7. Sladké tajemství (10239)
8. Bylinky, léčivky, recepty (10058)
9. Co může potrápit II. (8945)
10. Lucinčina bačkorka (8855)

Všechny povídky :: Všechny články


Poslední komentáře...








Další weby...
:: Potápeč
:: JiHei
:: Oldwomen
:: Vanilka
:: von Rammstein
:: Literární západ
:: Érův blog
:: Romány zdarma
:: Holka Julka
:: STOP myším
:: Obec spisovatelů
:: ABECEDA
---------
x. www.ferror.wz.cz
Potápěč :: váš dýchací přístroj ve světě literatury



Návštěvnost...
Dnes: 12
Celkem: 179951

Spuštěno dne: 8. ledna 2007


WebArchiv - archiv českého webu
© Všechna práva vlastní Anna Šochová, bez jejího souhlasu se obsah ani obrázky nesmí kopírovat na jiné weby.
Web vytvořil v roce 2007 FERROR
Reklama:
ADMIN