Úvodní stránka :: O mně :: Povídky :: Články :: Rady :: Román :: Kniha návštěv :: Kontakt | Nejnovější články ... | ||||||||||
SEZNAM KATEGORIÍ / Články / Vzpurníci
Vzpurnícimalý dotek ze života. Aneb příspěvek k tématům typu je to marný, je to marný, je to marný. Vím o nich léta, ale pokaždé mne jejich výskyt zaskočí. Většinou s mrazením
po zádech. Před časem jsem přišla ke starším manželům, kde se pohyblivější pán
mile staral o manželku. Rozdělil dovezený oběd na talíře, dal k příborům i
ubrousky, připravil pití. Přesto bylo cosi ne zcela v pořádku. Chodil namáhavě, nemohl stát,
postěžoval si na toto i tamto. Nabídla jsem mu, že by také mohl zažádat o
příspěvek, když už jim pomáhá pečovatelská služba a vnoučata. Jak si stěžoval
před malou chvilkou, najednou se snažil dokázat, že je čiperka. Filmoval
špatně, dokonce se trochu i třásl vypětím. Než jsme se však rozloučili, řekl,
že to zkusí. Tím ovšem nastalo martyrium pro rodinu, která už dříve myslela na častější
péči, protože prostě nikdo nemládne a po té osmdesátce není divu, že je pomoc
potřebná. Starý pán se vzepřel, protože ani s těmi nemocemi, na které
potřeboval léky, za doktorem nechtěl. Posílal si potomky pro recept nebo se
nechal zavézt a tak mezi dveřmi sebral recept pouze pro manželku. Už vím proč:
Tušil, že přijde o řidičák. Jak má paměť nedobrou, tohle měl zafixováno pořádně
a důkladně. Léta o manželku pečoval hlavně on, takže auto bylo nezbytností. Teď se mu nelíbí, že musí brát léků víc, než ona, protože úspěšně zanedbal
kde co, navíc sestoupil z místa toho schopnějšího. Toho, co se bez pomoci zcela
obejde. Rodině nastal čas neustálého vyjednávání a dohledu. Staroušci svůj
život v bytě s pomocí dobře zvládnou, ale klíčky od auta bude nutné nějak
zneškodnit. Samozřejmě zajistit i to, aby se oba dostávali mimo byt - což u
babičky již mimo čas léta neplatilo. Hlavně teď hlídají, kdyby náhodou děda
zapomněl, že s těmihle léky za volant nesmí. Zapomněl by rád, cesty do krámu a
k ordinaci zná prý nazpaměť i poslepu. Není jediným, kdo třeba mizerně vidí, ale pod vlajkou nutného popojíždění
vyráží nejméně jednou týdně do silniční vřavy. Vím, že jednomu skoro
sedmdesátníkovi s odchlíplou sítnicí došla nebezpečí až drsným poukazem na
možné zabití nějakého dítěte. Tehdy klíčky předal dál a na řidičák radši (i
když s velkou bolestí) zapomněl. Černohumorně zní dnes vzpomínka na
dvaadevadesátiletou paní, která nechtěla ani náhodou z malé LDN na kraji města.
Měla jediného příbuzného, STARŠÍHO bratra, který za ní před těmi třemi roky
pravidelně jezdil. Trabantem. Po paměti, celým městem. To se snad i značky
radši koukaly jinam. Bylo mi šeptem sděleno, že už by taky nejspíš potřeboval
pomoc, podle toho, jak nezvládá ani převlečení do čistého, ale dlouho jsme
neměli dvě místa, aby dál byli spolu. Teď už prý jsou, tam nahoře. Pokud mezi kolegyněmi vzpomenu nějakou historku se slepnoucím nebo
bloudícím starým řidičem, sypou se z rukávů další a další. Přitom nevíme o
všech, často se zádrhel projeví až nějakou tragédií. U děravé paměti je někdy
tak trochu výhodou, když dotyčný zabloudí. Jede třeba jako pivovarský kůň na
známé místo, ale najednou si uvědomí, že vlastně neví, proč. Zavolá si někoho
na pomoc, rodina tím pádem získá jistotu, že takhle tedy ne. Jenže u plíživé
ztráty zraku, kdy je otázkou osobní hrdosti zvládnout ten kousek k supermarketu
a pomoci s těžkým nákupem? Ještě to jde, ještě to jde - ba i tehdy, kdy už
spolujezdec hlásí značky - a potom BUM! Některé věci prostě nejdou "okecat" a neměli bychom si nalhávat,
že jsme pořád stejní jako před časem. Ješitnost, vzpoura proti realitě,
pošetilá představa, že budu-li dělat to, co desítky roků předtím, bude to jak
před tou kopou let, to všechno je tak krátkozraké, že by lidé v okolí měli být
těmi brýlemi, co zaostří a ovlivní dotyčného. Nejen sebrat onu významnou roli důležitého
přesunovače z místa na místo, ale nahradit vlastní
dopravou nebo jejím zajištěním. Možná nadšeného řidiče trochu podplatit dárkem,
aby to přestalo tolik bolet - jsou dnes místa, kde se dá s asistencí bezpečně
frčet a nikdo se pod kola nepřiplete. Když jsem dopsala až sem, uvědomila jsme si, že zatímco jsme si povídali o
vzpurném dědečkovském řidiči a taktice semknuté
rodiny, jen o nějakých pět roků mladší pán, taktéž se zhoršenou pamětí, opatrně
kousek od nás usazoval do auta svou špatně pohyblivou manželku. Vyprázdnil
vozík, o který se opírala, zašoupl ho pod stříšku k ostatním. Pravda, mají dvě
ochotné děti, co jim chodí pomáhat, ale to víte, člověk si rád leccos zařídí
sám. Někdy se i do obchodu musí... Vytvořeno: 2017-03-19 :: Vytvořil: Anna Šochová :: Přečteno: 337
[ Vrátit se nahoru ] Komentáře[ Chci přidat komentář ]
Přidat komentář...[ Nahoru ]
[ Návrat nahoru ]
|
1. Tak jsem se vrátila
2. Jak jsem psala ministryni 3. Naděje? Dýchat jen lehce 4. Starý rozhovor pro Howard Horror 5. Srpen končí Nejčtenější... 1. Jarování (84947) 2. Ztráta paměti (48416) 3. Kdo jsem (19943) 4. O starých dětských knížkách a časopisech (19754) 5. Karam 2.část (15682) 6. Co může potrápit I. (13091) 7. Sladké tajemství (11398) 8. Bylinky, léčivky, recepty (11124) 9. Lucinčina bačkorka (10316) 10. Co může potrápit II. (10234) Všechny povídky :: Všechny články Poslední komentáře... Další weby... :: :: JiHei :: Oldwomen :: :: von Rammstein :: Literární západ :: Érův blog :: Romány zdarma :: Holka Julka :: :: Obec spisovatelů :: --------- x. www.ferror.wz.cz Návštěvnost... Dnes: 14 Celkem: 227281 Spuštěno dne: 8. ledna 2007 | ||||||||||
© Všechna práva vlastní Anna Šochová, bez jejího souhlasu se obsah ani obrázky nesmí kopírovat na jiné weby. Web vytvořil v roce 2007 FERROR | |||||||||||
Reklama: |