Na prahu jiného světa

Udělala jsem si radost. Přesněji řečeno, rozvinula jsem potěšující možnost, chytla příležitost za pačesy. Trošku si mne spletli, jméno přiřadili k jiné organizaci, ale opravdu oslovili mne – abych vedle odborníků mnohem známějších vystoupila na vzdělávací konferenci. Pravda, bylo to už v červnu, ale pořád to ve mně rezonuje. Původní verze článku byla na Abecedě brzy poté, ale život jde dál.

Zvolila jsem si univerzálnější téma o lidské důstojnosti a její důležitosti, ale hlavně jsem nadšeně sledovala příspěvky těch ostatních. Potěšeně a citově zasažená zároveň. Byla to konference o paliativní a hospicové péči. Tolik už se děje! Po mnohém jsem už roky volala (třeba na komunitních plánováních) a je docela s podivem, že jsem se třeba s existencí dříve projeveného přání pořádně setkala až tady, po patnácti letech od uzákonění.

Na rozjezd jsme si vyslechli nemocničního kaplana, který mne ujistil v mnohém z mé dosavadní praxe, v různorodosti podpory naplňování duchovních potřeb lidí. Samozřejmě, hned mi naskakovaly další možnosti práce, ale od těch jsem nyní odstřihnutá. 

Velmi náročné bylo seznámení s mobilním hospicem Strom života. Provází nevyléčitelně nemocné lidi a jejich blízké, kteří se rozhodli zůstat spolu až do konce – a doma. Pomáhají také osiřelým dětem překonat ztrátu rodiče.

Přednášela paní Andrea Radomská, kterou její vlastní péče o tatínka přivedla k myšlence, že by důstojně a mezi svými milými mohli odcházet i další lidé. To ona zakládala v Ostravě hospic Ondrášek, pojmenovaném po chlapci, který se nedočkal dospělosti, ale zemřel u maminky.

Bolest lidí i vědění, že se přece jenom dá v posledních chvílích mnohé změnit, ji vedly k dalším nápadům. Vyprávěla nám také o projektu Dlouhá cesta. To znamená provázení těch, kdo vědí, že o své miminko přijdou, protože bude žít jen krátce. Nebo nečekaně zemře, narodí se mrtvé, těhotenství nečekaně skončí předčasným porodem a smrtí dítěte.

Byl to čas videí a fotek, příběhů, které oslovily naprosto každého. Je úžasné, co je možné pro druhého udělat! Stačí opravdu doslova maličkosti, které umožní rodičům rozloučit se, být aspoň na chvilku maminkou a tátou. I otcové to ocení, třeba až po čase, kdy se dokážou podívat na fotografie nebo jiné památky.

Znám lidi, které personál různě odbyl a rodina ani přátelé nechtěli o problému mluvit – ani často nevěděli, jak. Smrt dítěte poznamená i vztahy – a tady se věnují i tomu, aby ti dva společně ztrátu překonali a šli životem dál. Spojení víc, než tušili, že mohou být.

Se svými příběhy o důstojném odcházení a své cestě k tomu, aby jejich okolí, klienti a pacienti mohli ze života odejít smíření, klidně a důstojně, vystupovali další přednášející. Já tam vtrhla s trochou života – protože důraz na důstojnost člověka může pootočit celé měsíce i roky života tam, kde byste už nějakou změnu nečekali.  

Mimo svou krátkou přednášku vám prozradím i svoje soukromé mínění, podepřené pozorováním: člověk, který ochutnal pocit vlastní důležitosti a hodnoty na tomto světě, velice často „zabalí“ svou další existenci a uvadne tam, kde se stane věcí. Jiná je optika příbuzných, kteří nechtějí chápat, co jejich „drahý“ potřebuje, jiné je přání člověka, kterého rodina přesvědčí „pádnými“ argumenty. Já potřebuji, já chci. Na druhé straně – nechci si je rozzlobit, nechci, aby za mnou přestali chodit… Kolikrát jsem slyšela, že zařízení ve větším městě je výhodnější, než v malém, protože tam si rodina nakoupí anebo jezdí služebně?

Příspěvky té konference mi dodnes víří hlavou a vracím se k nim. Byla tam témata těžká, vyčerpávající – pro mne v rovině osobní i profesní. Přesto mi přinášejí úlevu díky poznání, že existují děje, které posunuly mé představy o dobrých pomáhajících službách ke skutečnému dění.

Právě teď se mi vybavuje moje debata s představiteli krajského vedení pomáhajícího sdružení. Chtěla jsem rozvinout stávající službu pro matky s dětmi o terénní podporu, aby zbytečně neselhávaly, upevnily si, co jsme je naučily – odpovědí bylo: kdo takovou službu zná? Kdo by to zaplatil? Církevní představitel se tehdy zamyslel, protože kdesi ve Francii měl jeden kněz s takovým programem letitý úspěch…

Po deseti letech se k mé tehdejší představě nesměle blížíme, ovšem pokud jsem viděla pomáhající odbornice, váhám. Stihly být ony samy schopnými hospodyněmi, matkami, poznaly dlouhodobé partnerství? Souhlasím, že ne vždy je to mnou uznávaný nutný základ, jenže občas pozoruji, sklouzávání kamsi šejdrem. Prostě se i z dobré vůle může jedinec dostat naprosto jinam. Tam, kde chybí pokora k lidským osudům a i k těm chybám a malérům. K osudovosti, k tragédiím, které je možné pouze nějak přijmout.

Nesměle se rozvíjí i samotná pomoc umírajícím a jejich blízkým a jsem velice ráda, že přímo tady kolem sebe mohu dnes vidět, s čím jsem se dříve nesetkala. Právě ona domácí hospicová péče, co dokonce má být krajem více finančně podpořena, pomáhá lidem, které znám. Jak těm hodně nemocným, tak jejich rodinám. Odcházení je sice doma vždycky lepší, ale někteří nemocní trpí i tím, jak trpí a dřou se jejich blízcí. Je potřeba dalšího člověka, který vnese nadhled, vyslechne, pochválí a utěší. Děje se to. Skutečně se dotýkám zázraků, o jakých jsem v červnu slyšela. Potkala jsem hospicového bratra a sestru, viděla jsem rozzářené oči těžce nemocného. A vnímám uklidnění těch, kdo pečují. Chtěla bych umět provázet lidi tak, jak jsem o tom slyšela, jak to vídám. Nevím ale, nakolik bych v sobě našla sílu a odvahu čelit těm horám emocí. Pokorně se skláním před děním, kterého bývám svědkem.

Kdo rozhoduje o službě jiným (žádnou oblast života nevyjímaje), často sám sebe vidí výš, nad jinými, nad šedivým davem. Tam zmizí úcta k životu a zodpovědnost k dění.

Je skvělé vědět, že je naše současnost trpělivě narušována kapkami živého člověčenství!