Starý rozhovor pro Howard Horror

Rozhovor pro magazín Howard Horror 5.1.2014

1) Kdy jsem si myslela, že tohle je ono, že tohle je už publikovatelné? Řekla bych, že v šesté třídě. To jsem napsala úžasnou „knížku“ o klukovi v Africe, který je poněkud vystrnaděn z komunity, ale když jeho kmen odtáhnou holandští otrokáři, kosí je ze zálohy, všechny osvobodí a stane se hrdinou. Nabídla jsem to České televizi. Kamarádům se to líbilo, četla jsem to i na „soutěži“ v ozdravovně, ale vychovatelky hned všem vysvětlovaly, že to není možné, aby se v takovém věku napsala knížka, takže jsem to podle nich jenom opsala. Děcka mnou opovrhovala, že lžu. Naštěstí se soutěž konala až ke konci těch dvou měsíců. Když celkově nebylo, co cenit, dostala jsem aspoň diplom za účast ( který jsem ovšem originálně vymyslela a nakreslila já :-) ).

Na střední škole jsem se psaním živila, hlavně poezií a skládáním dopisů klukům na vojnu pro kamarádky. Já totiž neměla žádné kapesné (tak deset korun na měsíc, třebaže jsem dojížděla a ostatní měly kolem stovky nejmíň) a po škole se chodilo do cukrárny na kafe a zmrzlinu. Takže jsem byla zvána svými mecenáškami. S hororem to souvisí, protože vymýšlet, o čem psát a mít v hlavě, kterej je to kluk, to byl někdy běs. Skutečně publikovat nebylo jednoduché – ale o tom později.

2) Kdysi v týdeníku Ahoj na neděli (kolem 1968) vycházely klasické horory světových autorů. Já je milovala. Kolem páté třídy jsem už četla všechno, co se nosilo z města z knihovny, zhruba od sedmé třídy jsem navštěvovala obě knihovny, četla a četla, opravdu kde co. Musím ale přiznat, že tlustou knihu od Karolíny Světlé se třemi romány jsem se prokousávala několikrát a vždycky to bylo cvičení trpělivosti, protože jsem si v té šroubované češtině dokázala pamatovat jen základní kostru příběhu. Tedy kdo je hrdina/hrdinka a jak to dopadne. Zato povídky od Ještěda jsem měla celkem ráda – abych některého studenta náhodou neodradila od povinné četby. Takže paní Karolína, to byl horor jiného typu. Ale vždycky jsem jí na to skočila, když jsem byla nemocná a knížky došly. Na střední jsem napsala jeden skoro hororový příběh podle života, ale byla jsem si vědoma, že se zabývá společenskými problémy, kvůli kterým je (tehdy) nepublikovatelný. Psala jsem průběžně další příběhy, protože jsem viděla hodně stránek tehdejšího života z odvrácené strany. Opravdu jsem v tomhle žánru začala řádit až po revoluci. Tedy až poté, co se jsem byla různě odmítána s tím, že neznámé jméno je neprodejné a jediná cesta ke čtenáři byla v žánru fantastiky. To jsem se ale musela ještě oprostit od příliš spisovné a starobylé mluvy, nasbírané v klasických dílech.

3) On tomu dneska nikdo skoro nevěří, ale už na „obecné“ škole přímo u našeho paneláku vyrostl sídlištní gang s kriminalitou, chlastem a kouřením, když nám bylo kolem 13-14.let. Moje spolužačka během prostituování u zahraničních dělníků kradla, takže šla do pasťáku, odkud ji před 17. rokem věku pustili, aby porodila doma. Tak si to spočítejte, ta nevinná sedmdesátá léta... Dělo se tam hodně věcí a já se začala ptát a přemýšlet o tom, co vidím. Ne, že bych to chápala a vyvozovala vědecké závěry, ale spousta rozporů mi utkvěla v paměti. Na jedné straně hora knížek, na straně druhé povinné „chození na vzduch hrát si s dětmi“.

Tedy někdy až dramatické plížení z paneláku, protože když se parta nudila, nastal hon. Byla jsem tak dobrá, že když se v páté třídě rozdělili kluci proti holkám, mě kluci vzali k sobě jako stopaře. To jsem už v přírodě přeskakovala (menší překážky do metru) na dopad na ruce s kotoulem, vrhala jsem nožem, učila se lézt na stromy, byla ochotná někomu napráskat holí. Smečka malých harantů to brzy zjistila a číhali, kdy jdu jen tak. Byla jsem totiž děsné nedochůdče bez síly. Co tedy zbývalo? Hlava. Schopnost stopovat (vědět, znát, rozlišit a zařadit), vyprávět příběhy, i když jsem ve hrách byla čarodějnicí na odstřel. Nejbezpečnější místo na povinné vycházky ven pro mne bylo na hřbitově, kde se rozpadaly staré německé hroby. Pamatuju se, že si to nějak přisvojovala jedna partička dětí. Jako že si v těch místech hrajou oni a já si mám zmizet zpátky na sídliště. Abych nebyla potupně vyhnána, vymyslela jsem si, že tam chodím na magické hrušky, co tam padají zpoza zdi, dají se sbírat jen v určitých dnech v roce a je nutno je rituálně co nejdřív očistit ohněm.

Byla to doba zvláštní, například nikomu nevadilo, když mne v družině zmlátily tři holky, ale jak jsem jednu kousla do paže, byl to malér. Byla to dcerka řeznice. A řezník, to byl nějaký pán! Vychovatelky se bály, že dlouho nedostanou maso na řízky. Zkrátka se děla spousta věcíke hloubání. Další oblastí byly filmy. To se v Domě pionýrů sešly všechny družiny (1-5.třída!), pustil se jim film a vychovatelky šly někam. Často jsme viděli to, co šlo večer v kině, hlavně válečné filmy a dokumenty. Dneska slyšíte, jak jsou nebezpečné násilnické filmy, ale my zírali na dokumenty z koncentráků, o zabíjení dětí a válečné filmy s tím, že se totéž může zítra týkat i nás. Když byli ve filmu zabíjeni Němci, řvali jsme nadšením. V čem je dneska rozdíl, když ve filmech nebo hře stříká krev? Většinou víte, že jde o hru nebo výmysl. Nebo by to měli dospělí uvést na pravou míru. My jsme ale byli školeni, že tak to je a zase bude. To do nás totiž zase hustili ve škole. Že se v Americe zblázní generál a vypustí atomovky.

Takže jsme vyrůstali v permanentním povědomí o tom, že nás zítra může někdo právě takhle mučit a zabíjet. Že lze dospělého rozřezat na katru nohama počínaje. Určitě jsem dlouho nemohla strávit zabíjení injekci benzínu do srdce, házení do žhavé pece vápenky v Kremličce a udušení děcka v rakvičce, kterou si kdykoliv dokážu vybavit ještě dneska. No a když potom v r. 1968 po ulicích jezdily tanky a já jednou skutečně hleděla do ústí zbraně, měli jsme to potvrzené. Dospělí se báli i dejchat. Ale na všechno si zvyknete, zbyly mi pouze jisté zvláštní sklony ;-) Uznejte, že co nám cpali do hlav jako skutečnost – a my věděli, že to skutečné bylo, je proti mnoha drsňárnám na hraní sranda. A jaká moje generace je? Tvrdí, že normální...

4) Horor znamená příležitost krásně se bát a zároveň vědět, že to není nutně reálný problém. Že zaklapnete knížku a je klid. Psát horor znamená vyňoumnout něco z běžné reality a podívat se na to jinak, rozebrat, co by v tom kterém detailu ještě mohlo být skryto. Horor v historii měl varovný účel, takzvaná pohádka o Jeníčkovi a Mařence je strašidelné vyprávění o nebezpečí mimo komunitu, ve skutečném i pomyslném Černém lese. Co si budeme namlouvat, třeba kolem třicetileté války v lesích přebývali i lidojedi a nelítostní loupežníci-žoldáci. Někdy přemýšlím, nakolik jsou dnešní horory (hlavně Kingovy), které vytahují děsy z běžného života, odlišné od těch klasických. Jsou podle mne především o modernějším světě s jeho udělátky, nic víc. Odpovídají na větší a větší chuť po krvi a drsňárnách. Asi leckomu chybí vojna a skutečná tvrdá realita neklidných zemí. Myslím si, že kdyby dotyční nadšenci prošli třeba Indočínou a koukaly na ně vypíchané oči jejich druhů, našťouchané na klacky, asi by je touha po superkrvácích přešla. Takže možná i tohle je určité pozitivum, kdybychom ho uměli pořádně dešifrovat a zařídit se podle výsledků – nejkrvavější poptávka asi znamená nějaký posun, zapomenutí, odtržení od dřívější stálé reality bolesti a zápasů v poklidném životě. Dlouho nebyla válka a všechno je tak báječně daleko, jako by to byla hra.

5)Jak jsem už vzpomínala, dělo se kolem mne hodně. Leccos jsem vnímala s vykulenýma očima a ptala se, proč je to takhle a ne jinak. Neopisovala jsem ani v případě ubohého černouška Očka, neopisuju ani dnes. Nepotřebuji to. Lidi jsou tak úžasně hnusní a tak zbytečně se sami mučí a trápí, že to stačí jen popsat a trochu vyšperkovat. Ráda si hraju, takže Vaše otázka o anglofilním prostředí byla zodpovězena už před časem – Mloka jsem dostala za povídku A Bůh to vidí. Z Anglie 19. století se dostává speciální odrůda upírovitého tvora s lidskou družkou do Čech, aby společně prožili několik „životů“ až do současnosti. Načrtla jsem prostředí venkovské šlechty v Anglii, takže zadání splněno (volně na mém Koštěti). V novele „Možná mě zabiješ“ (volně na romanyzdarma.cz) jsem zapojila do práce amerického byznysmana, protáhla ho Monte Carlem, Dominikánskou republikou a skončil v Čechách, kde hledá nájemnou vražedkyni. Sympatická holka... Vlastně i Uklízím rád, což je práci oddaný nájemný vrahounek. Amerika je fakt země neomezených možností. Samozřejmě také povídka v Časovíru, kde jsem zabrousila do Anglie v době Alžběty I. kde se vtělená hrdinka, courající dějinami mentálně, zamiluje do tehdejšího básníka, aby ho pod jakýmsi nepřátelským vlivem dalšího „agenta“ zkusila odprásknout. Tam jsem taky popravovala komunardy a byla u soubojů Puškina a Lermontova, mrtvol požehnaně.

Co mne napadá, když čtu takový příběh? Napadá mne málokdy, protože jsem zažraná do své práce, nedávno k tomu studium, zkrátka čtu minimálně, spíš povídky. Nejspíš mají Anglii rádi jako já. Nebo oblékají nějaké své příběhy do neutrálního zázemí. Nebo doufají v lepší prodejnost? Když je to dobré, proč bych to pitvala. Když to dobré není, nebylo by to dobré ani jako vlastenecky české.

6 a 7)Roky mi v hlavě ležela sbírka, kterou bych nazvala A.Š. – Zóna statečných, měla jsem v plánu dát na obálku mapu města, krásně zalitou krví. Bez té obálky, ale s fotkami zdejšího nebe, je sbírečka k mání na zmíněných románových stránkách zdarma. Povídky předtím vyšly v mnoha sbornících a fanzinech, některé i opakovaně, tady je to publikování už spíš propagační záležitost. Zda pokračuji? Když se něco naskytne, tak jistěže. Zrovna letos jsem nestihla do CKČ dodělat další povídku. Myslím, že tam smrt nakonec zmírním celoživotní zavilou nenávistí, to bude lepší. Život není nudlová polívka a hrdinové by to s umřením měli moc jednoduché. Vlastně zpracovávám věci poněkud odleželé, protože psát čerstvě o tom, co se (nejen tady) děje, to člověku hlava nebere. Jsou to opravdu odporné věci – jistě jste slyšeli o uvláčení mladíka za autem před několika lety. Teď zase jeden chudák už podruhé našel v lese oběšence a ne čerstvého. Spekuluje se o opakovaném žhářství proti konkurenci, o lupičství chráněné partičky... Uznejte, že do takových zápletek se mi začerstva fakt nechce. Jinak jsou mnohá místa reálná a leccos se stalo, i když třeba jen kousek z povídky.

8) Příběh vzniká různě, někdy ho rozbaluju jako svitek nebo namočený čajový lístek, protože mne zasáhnul jako blesk. Případně v několika vteřinách. Což už se povedlo i s jedním románem. Prostě vím, jak to bude vypadat. Jindy mne zaujme detail, tohle že by mohlo být zajímavé, ale jak to podat, využít? Nakonec na tom příběhu může být hlavní něco jiného. Třeba u Tý jo, maminka má pravdu! jsem chytla za hranicemi Německa velikou saranči, kterou mi jeden známý nedovedl určit, ač hoví přírodopisu. A v autobuse jsem potom jela s rozmazleným blonďatým hajzlíčkem, kterého lidi dokázali vyvstát jen s hodně pokřivenými úsměvy. To děcko za to nemůže, ale detaily zapadly jeden ke druhému.

9) Je to dobré nebo ne? To tak úplně nevím. Konec znamená euforii, ale co do síly předem neodhadnutelnou. Velkou, malou... Potom následuje odložení a nové čtení, opravy. Nepíšu lehce napoprvé a stejně mi tam někdy zůstanou šotkoviny, že bych si hlavu otloukla. V běžném dni musím rychle spoustu věcí vyhodit z hlavy, protože potřebuju dělat něco dalšího. Proto mám i Koště, kam hážu i úvahy a fejetony a rady do života, abych se mohla soustředit na práci jak literární, tak tu, co mne živí – mám na svědomí i metodiky pro podřízené a tak podobně. Příběhy, které jsem odložila a nedokončila, se ale ozývají dál a nedají pokoj, potvůrky. Tak už mi rok a půl rodí dvě ženské v románu na pokračování (a těm se vážně nedivím, že na sebe upozorňují), jedna povídka se mi vybaví, kdykoliv něco míchám na pánvi a do toho ještě občas něco někde vykecám a pak si uvědomím, že jsem tím pádem v duchu věc odložila jako nejspíš hotovou. Mám své hrdiny ráda jako děti a tak bych nerada, abych jim a jejich příběhu neuškodila odfláknutím. Což tak stejně někdy vypadá, když se vracím k starší věci – ale to věčné přečesávání zná každý autor.

10) Zbraně... Spousta zbraní je velmi krásná. I když nejsou zdobené (což by leckdo řekl, že to myslím v tomhle směru), jsou to technicky úžasné vymyšlenosti. Měli jsme doma vzduchovku, ve škole základní i střední jsme stříleli, potom se mi dostal do packy nějaký armádní revolver (ale možná pistole, tehdy mi to bylo buřt), skutečný kolt, ... Pomohla jsem dát do kupy vzpomínkovou knihu Stanislava Gazdíka „15 let v Cizinecké legii“ a během rozhovorů se dozvěděla leccos o výcviku, bojových uměních a zbraních, doma máme nějaké softové zbraně, učila jsem se zacházet s teleskopickým obuškem, ale největší legrace je s nožem motýlkem. Naštěstí šlo o poněkud tupý kus, tak jsem si neošmikala prsty, než jsem to nějak slušněji jedním mávnutím rozložila a složila. Mně je celkem jedno, čím koho literárně odkrouhnu. Ale u jednoho hnusáka jsem se docela svědomitě vyřádila, svázala jsem ho jeho vlastními střevy, pokud se pamatuji. Máte pravdu, chladné zbraně jsou dost osobní. Oni i studenti zdravotnictví se musejí učit přemoci jakési zábrany, pokud mají třeba píchnout injekci. Dá se říct, že píchnutí injekce do svalu (svižně, vlastně bodnutí) je náročnější, než když jehla jede po kůži a zabodne se plynule (odběry krve). Přemoci zábrany k sebepoškození, když se někdo řeže, to je dost náročné. Jak se ale jednou lidi přemůžou, potom to už může jet i do efektní předváděčky. Zaškrcovala jsem feťáka, co se z nudy ráznými švihy sekal do předloktí (dělala jsem na psychiatrii). Zatímco ho drželi, přibíhala jsem se škrtidlem a docela elegantně (myslím jsem zakopla, ale vyrovnala) jsem poslední metr projela na kolenech jeho krví. Když tuhne, má zajímavé vlastnosti a fakt hodně klouže. Náhodné říznití je prostě náhoda, tam nepotřebujete překonat vrozenou zábranu. Problém s učením mají lidé, co si sami píchají léky (inzulín). Střelba umí být vyčůraně odosobněná, proto možná tolik láká. Přesněji zbraně tolik lákají a hra s nimi. Když slyším o debilovi, který s pistolí mával někde na baru, vzala bych vařečku a přehnula přes koleno. Je strašně snadné zmáčknout kohoutek i zcela omylem. A nemyslete, blbost kolem výbušnin a střelby potká i profíka. Nejhorší zbraní ze všech je lidská blbost a největší hrůzu vyvolává nasměrovaný dav.

11) Tak to jste mne dostal. Budu jen obecná. Stejně jako fantastika všeho druhu i hororům náleží schopnost lidem stavět na očí detaily, které s nadsázkou znamenají nebezpečí – upozorní na jeho možnosti, postupy, procesy. Varují, odhalují nebo si jen tak hrají. Pokud jsou samoúčelově sestavené podle šablony a neobsahují nic originálního, zapadnou a zmizí. Pokud mají sílu oslovit, někoho zasáhnout, upozornit, zajímavě pobavit – budou tady i bez mých doporučení. Jakou cestou se mají ubírat? Říká se, že všechny základní zápletky nám už vybral Shakespeare. Dochází k tomu, že se najednou po světě objevují podobná témata. Dochází k tomu, že neanglofilní příběhy jsou originálnější, než s velkou pompou a reklamou nabízené „hlavní bestsellery světa“. Přičemž se trh pro překlady jen tak neotvírá. České věci se rodí v celém širokém spektru, od čtení na cestu po špičkové věci. Takže – doporučení nedám.

12) Autorka Shellyová (Frankenstein), jak jinak. Radcliffová (Záhady Udolfa a pod.) se mi nečte tak dobře. Hororovou ženskou postavu nějak výrazněji oblíbenou nemám. Dost často byly křehké ženy spíš doplňkem děje posouvajících mužů. Ale v Kill Bill je sympatických holek spousta, to ano. Třeba ta jednooká. A vlastnost? Když chce být ženská zlá a ukrutná, umí dělat věci, na jaké by chlap nepřišel. Říká se to a měla jsem tu pochybnou čest několik mrch v životě potkat. Přiznávám, že na ně nemám. Když se mi nějaká mrcha aspoň trochu povede, je to jedna z těch věcí, které mi z hororu udělají příběh reálnější.

13) Pravděpodobně na jaře vyjde historický román nazvaný (pravděpodobně) Kámen a krev z období, kdy se v 17. století zvedalo z dluhů a kolen panství Zedwitzů na Ašsku. Jde vlastně o paralelní historii, ale čtenář se může těšit i na intriky, zradu, lásky, smrti náhodné a plánované. Vlado Ríša v tu dobu vydá sbírku povídek urban fantasy, kde jsem si podala křídlatce zase trochu jinak, než třeba ve Zlatých českých ručičkách (Cynické fantazie). Dále pokračuje můj projekt „živé knihy“. Vydala jsem e-knihu „Až sroste kámen“ o příchodu jistého knížete Vlada D. do současných Čech na Palmknihách. Vloni, kdy mohli čtenáři ještě před „koncem světa“ vychutnat, že si čtou budoucnost. Události z pohledu jedné z hrdinek byly aktuálně komentovány na jejím blogiu. V knize jsou na bolg odkazy, takže vidím, že se kniha kupuje. (http://holkajulka.wordpress.com/) A blog pokračuje, takže i dkyž Julka těžko bude vykládat veřejně, co se děje, dá se něco vytušit. Smyčka se utahuje, o tom není pochyb. A fakt nemůžu za to, že mi realita hraje do ruky.

14) Jak jste si jistě Vy i laskavý čtenář všimli, co nevím, to na sebe nepovím. Takže netuším, nač by se mne kdo nestihl zeptat a přitom bych to chtěla říct světu. Snad jen cosi trochu mimo téma: lidi, naučte se mít rádi takoví, jací jste, protože chyby, průšvihy i případné handicapy mohou být pouze nutnou cestou k vaší originalitě, kterou svět potřebuje. Pochopte, z čeho jste vyrostli a co chcete mít jinak. On si opravdu život lehne k nohám, když se na něj dupne a zařve.