Kdo jsem

Anna Šochová je jméno, které dnes již více, než dvacet pět roků, souvisí s Aší. Od chvíle, kdy se dostalo do lehkého povědomí lidí, prezentuji se jako ašská autorka. Zdejší mi snad prominou, že zrovna horory ze současnosti, spojené s Ašskem, patří k mým nejznámějším. Panenka mi vyhrála Pohár Edího Krígla, Autobus zabodoval ve Vidoucím, také můj vlkodlačí horor z Trojmezí se dostal do sbírky To nejlepší ze soutěže O pohár E.K. Nesmím zapomenout ani na Starý hřbitov, vydaný nakladatelstvím MF ve sbírce 2004:Český horor. Čtenáři Pevnosti si možná vzpomenou na povídku Jízda o tom, jak nelehké je tady zacvičovat se v řízení auta. Ilustrátor časopisu, nic zlého netuše, vystihl tehdy i rysy skutečného řidiče, jehož některé zkušenosti jsem tady použila. (Tím pádem mi bylo vše odpuštěno.) Většinu těch povídek už na mých stránkách najdete. Některé ještě čekají na další vydání, tak je tutlám, aby se neokoukaly. Čas jim neškodí. Od léta 2005 jsem také Lady fantasy, pasovaná členka tohoto rytířského řádu. Je to náramná pocta a moc si jí vážím. Vydobyla mi ji povídka Zrcadlová brána věčnosti. Jinak jsem se svou fantasy dost otravovala čtenáře v prvních čtyřech sbornících Drakobijců a několika číslech Dechu draka. Dnes se některé povídky vracejí na žádost editorů do nových sbírek, ale vždy je ještě před novou cestou učešu.

Pár lidí si také všimlo, že jsem se prodrala na první místa v CKČ, kde jsem si třikrát odnesla plaketu s mločím pulcem za vítězný román. Nebudete tomu věřit, ale pokaždé je ta pulčí potvůrka v jiné fázi pohybu, takže kdybych těch plaket nasbírala víc, dalo by se třeba i animovat. Uvidíme. Už se k nim přiřadil i rodičovský Mlok za rok 2007, za povídku A Bůh to vidí. Sborníky Mlok jsou běžně v knihkupectvích vyprodávané celkem hbitě, ale pokud se ocitnete v Jungmannově ulici v Praze, v knihkupectví Krakatit se můžete oblažit staršími ročníky. Asi ne celou řadou, ale to byste už opravdu chtěli moc. Takřka každým rokem se ocitne moje povídka v nějaké antologii s fantastickými tématy. Ovšem pozor, pro lidi, co se fantastiky ostýchají, tu máme od 11.11.2011 román Rozpusť vlasy, otevři bránu, v pevné vazbě, který vydalo nakladatelství Ikar - a místy ho nabízejí pod štítkem Krásná literatura!

Z posledních antologií bych chtěla jmenovat Mrtvý v parovodu, Roboti a lidi, Cynické fantazie. Čas mne donutil spěchat a po liknavosti nakladatele, kvůli kterému jsem se mohla přetrhnout, jsem vydala dějově načasovanou knihu Až sroste kámen pouze elektronicky. Přesto si čtenáře nachází, což je poznat na doprovodném blogu Jullky, jedné z hrdinek. Lidem zatím moc nedochází, dokud si oboje nespojí, že v reálném čase psala Julka blog a kniha děj v době vyjití popisuje "do budoucna". Teď Julka pokračuje a v jejím životě je dost nových problémů, včetně hrozby. Její dítě by je středem zájmu historické postavy, ale možná taky jen pošuka, co se do ní vmyslel. Ojedinělý literární projekt, řekla bych. Můžete si ho užít i vy.

Čas od času si užívám kouzelné prozření čtenáře, ohromeného nečekaným spojením: A.Š. a Aš. Nebyl to úmysl, pseudonym jsem si zvolila už hodně dávno, ještě před zmíněnými horory z okolí Aše, jako návrat ke starým rodovým kořenům. Znáte to: Když se trhá rodina, ničí se nejen vazby mezi rodiči, ale také s dalším příbuzenstvem a přátelským okolím. A najednou se v mé pubertě z propasti mlčení a několika zapomenutých pohádek o tom, že kdysi kdesi žila byla veliká rodina, vynoří impozantní postava člověka takřka renesančního. Tou byl můj milovaný strýček Josef Šoch ze Žatce, kterému mě mamka představila, když u nás režíroval loutkové představení.

Rázem jsem získala prastrýce a pratetu, ke kterým jsem přilnula. Díky nim jsem našla kořeny, ony nezbytné vzpomínky na to, jak byl můj přísný děda mladý a jak chodili s babičkou tancovat, jak se trampovalo za první republiky, jak se děda napálil a nasbíral hořké hřiby, jak byla moje máma holka drsňačka a nebála se zmlátit kluky Žižkováky.

To všechno, co mi chybělo, protože děda zemřel, když jsem šla do první a babička dávno předtím, brzy po válce. Našla jsem tedy až nyní vazby a kontinuitu se starým světem, kde se třeba pár dělníků složilo a nechalo vydat pár próz ve vlastní Žluté edici, protože si řekli, že by se nějak vydat měly. Jak se chodilo na V+W, jak se lidé za války navzájem podporovali a propašovaný balíček masa měl někdy i cenu života. Přišly za mnou vzpomínky a příběhy ze života, viděné moudrýma a laskavýma očima. Potkala jsem smích a heslo Carpe diem! bez ohledu na smůly, nemoci nebo omezení. No a když vám ještě prozradím, že strejda Šoch jakožto holičský učeň samotného profesora Jiráska na Ořechovce holíval, je snad každému jasné, že jsem si jiný psavecký pseudonym ani vybrat nemohla.

Tetinka mi držela palce ještě hodně let, strýček se mých prvních úspěchů nedožil. Přesto vím, že kdykoliv jsem si šla pro ocenění, ať za povídky pro Trollslayera, pro pohár E.K. nebo za romány v Ceně Karla Čapka, byl přítomen kdesi vzadu v sále.

Z mého pestrého stylu života, který mne přiměl několikrát docela radikálně změnit povolání a rytmus dnů (byla jsem, prosím, chvíli nezaměstnaná za socialismu a ani OV KSČ s tím nehnulo!) těží i dnešní Koště. Pořád se koukám okolo, ba dokonce jsem se vrhla i na vzdělávání a studovala. Tudíž tu najdete nejen povídky, bohužel především ty kratší, kterých mám malounko, ale také to, co dál pášu v rámci publicistiky, školy nebo rad ze života. Takže řady Co může potrápit jsou o nemocech a Dětičkové a radostech, obě najdete pod heslem Rady, články a fejetony jsou zvlášť. Přibyl román na pokračování, od roku 2011 také bašty - ale zatím se mi nepovedlo strčit kategorii na lištu.

A proč vůbec pseudonym? Na střední škole jsem sice psala spolužačkám koncepty dopisů klukům na vojnu a skládala rozverné veršované balady, později pod dojmem svědeckých prožitků v ženském kolektivu psala povídky ze současnosti, ale jaksi nebyly v socialismu publikovatelné. Potom jsem neměla přístup k psacímu stroji a myslela jsem, že rukopisný rukopis je passé... No a po několika letech jsem náhle, ba přímo bystře zjistila, že psavec je pro okolí divný, nepochopitelný a zhusta tím pádem podezíraný z bohémských, rozuměj nemravných, sklonů. Je "divnej". A ženská tuplem. K ironii života patří, že právě po tomto mém prozření se vyrojily narážky na tento náhled, kam se podívám. Tím myslím film, TV, literaturu, divadlo. Jenom v amerických filmech si svět sedá na zadek, když se mladík rozhodne psát. Kdyby byl ženská, je z toho přímo oscarové drámo.

Nechtěla jsem tedy dělat potíže sobě ani své nevinné rodině, která zrovna rostla a netušila, co se na ni šije. Věřte nebo ne, je to nakonec velmi pohodlné, takovýto pseudonym. Dnes vykročuji do světa jako člověk s vydanými samostatnými knihami, v Rusku se líbí mé pohádky. Přitom mám klid i v práci. Pseudonym přináší hru s identitou, díky Ašsku je z něj malá šaráda, zároveň mám veliký závazek. A když už je to schizofrenní, přátelé mne oslovují Aničko i Hanko. Jedeme dál! Strejda a teta Šochovi se pořád dívají.