koště Anny Šochové
Úvodní stránka :: O mně :: Povídky :: Články :: Rady :: Román :: Kniha návštěv :: Kontakt Nejnovější články ...
Která věc je v domácnosti nejdůležitější?
 
107
 
108
 
127
 
620

Vítejte u nás na Koštěti



Dostala jsem se na dva a kus dne mimo čas a prostor, Když jsem přijížděla v noci k Chebu, skoro to bolelo, jak se ke mně blížila všednost. Pozítří ráno vstát a jít, se tmou se vracet, den prosvícený jen několika lidskými hvězdičkami a hledáním důvěry v to, že jim smím trochu dodávat sílu. To jsem před sebou viděla, rozcitlivělá po skvělém filmu, který ve mně ještě rezonoval.

Ze zataženého nebe na mne padaly otázky po smyslu mého pinožení, po možnostech mých sil. Mísily se s poněkud groteskním námětem na povídku, v níž by figurovaly reálné postavy. Mezi lidmi, se kterými jsem se tam vzadu v Praze potkala, mi narůstala křídla. Tolik podnětů, tolik možností! Tolik momentů, které musím nechat spát. Možná pouze dřímat, než mne přepadne nějaká příležitost. Dojde někdy k probuzení, k pokračování té cesty? Zvládnu dopsat knihu pro lidi, co by chtěli dělat a rozumět tomu, co dělají?

Nahořklé bylo i samo brouzdání po blešáku. Nepotřebovala jsem shánět to či ono pro přednášky. Jen jsem do sbírky hraček přikoupila malého ptáčka. Nač utrácet? Než někoho sbírka zase potěší, uplyne ještě hodně vody – a i když jsem už dosáhla platu prodavačky v Lidlu, moc toho neušetřím. Nesmím utrácet jen proto, že něco vidím a vím, že kdo zaváhá…

Přestala jsem na Masaryčce prohlížet dokumenty k promítání pro (již dávno ne „moje“) seniory. Ale ano, vybrala jsem dva filmy, které by mohly potěšit. Odpustky? Naděje, že jim alespoň z části přetrvá komfort, který jsem pro ně prosazovala?

Světla města mi v křídlech lámala jedno brko za druhým, ale bolest se přetavovala v naději na setkání s těmi, kdo tu na mne čekají. Znám malinkého, čerstvého mistra republiky v karate, znám paní, které jsem slíbila návštěvu, vezu maličkou (snad) radůstku pro smutného starého pána. Ale ze všeho nejdřív a nejdůležitější je návrat do hřejivého „doma“.

Svět tam venku, v časoprostoru Prahy, je plný lidí, ale také samoty a otázek po smyslu dění. Jsem tam teď především výletníkem. Nepatřím do zdejší školy, může se mi lehce ztrácet důvěra v mnohé touhy a konání. Bolest ze včerejšků, které minuly, ze zítřků velmi nejasných, ze dnešku bahnitého.

Doma je základ. Odtud beru sílu do každého dne, do každé doby a nepohody. S vírou, že moje zarputilost již mnohokrát vedla k cíli. Že se lecjaký balvan v cestě dá rozkopat na menší kousky.  Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.

Vystoupila jsem z autobusu a začala se smát na manžela. Byl tady právě tak, jak jsem ho potřebovala – protože mi v Praze zůstal mobil. Jindy se zakecá u mladých a všichni cestující dávno odejdou či odjedou domů. Těšila jsem se na vyprávění o pořezaném prstu a zlobivých psech, o synově rodině a nakonec i na svůj opuštěný pelíšek. Všechno se splnilo do toho nejhezčího puntíku.

Tak ať se skvělé věci dějou stále častěji i vám.

Anna Šochová

27.11.2016

 


© Všechna práva vlastní Anna Šochová, bez jejího souhlasu se obsah ani obrázky nesmí kopírovat na jiné weby.
Web vytvořil v roce 2007 FERROR
Reklama:
ADMIN