koště Anny Šochové
Úvodní stránka :: O mně :: Povídky :: Články :: Rady :: Román :: Kniha návštěv :: Kontakt Nejnovější články ...
SEZNAM KATEGORIÍ / Povídky / Májová veselice SK Bozděšves

Májová veselice SK Bozděšves

Blíží se jaro, tak se duševně připravte. Tohle se vám už možná nestane, to je příběh z doby před dvaceti roky. Ale co kdyby?



Irena rázovala mezi oběma místními paneláky. Na betonové cestě zpomalila, byla už přímo u bezinek, skrývajících zbytky zdi. Rozeznala je i v té troše světla, která sem dopadala od domů. Vůbec se jí nechtělo dál.Ale no tak, ještě pár kroků a zvládne ten pitomý úkol, přemlouvala se a zároveň brblala.

Že se nechala tak hloupě vyhecovat! Projít o půlnoci kolem hřbitova a z uschlé třešně sundat lidský obratel, to je úkol jako z bobříků, ale hodně zvrácených. Poďobaný Vašek o něm věděl najisto, nemohla na něj nic narafičit, sebrat něco jiného. Teď si marně potichu nadávala, že měla tuhle praštěnou vesnickou partu odhadnout dřív.

No a Pavel se taky vyznamenal. Místo nějakého zastání jasně řekl, že ta trapná stezka odvahy musí být a hotovo. Aby byla jako jejich, zdejší a správná parťačka. Je vůbec o co stát?!Do háje, kdo tu vlastně koho uhání? Kdo že to týdny přešlapoval před výlohou a házel dovnitř psí pohledy?! Chodil se ptát na blbosti‚ až se Ireně šéfka smála, že ho má ochočeného jako vořecha. Nebyl nic zvláštního, už po měsíci chtěla tuhle divnou a nemluvnou známost ukončit, ale nedal jí šanci. Zato stačilo pozvání k nim na tancovačku, aby Irena nevycházela z údivu. Mezi svými byl – no, jako kohout na smetišti. Dokonce něco jako vůdce zdejší mládeže. Asi proto se tím nijak nechlubil.

Takže teď musí Irena veřejně prokázat svou oddanost úžasnému výkvětu Bozděšvsi. Musí si toho úžasného a hvězdného Pavlíka zasloužit. No páni, kam to spadla? Poleze tady po nočním hřbitově, aby byla přijata, aby se stala rovnoprávnou, když už je přespolní. Svět se zbláznil!

*****

Minula rozložité keře bezu. Dobře rozeznávala zeď, dokonce jednotlivé tmavé cihly. Zvláštní, takové byly dřív něco lepšího, plot se z nich snad ani nedělal. Spíš činžáky a vily, jako je ta jejich. Irena zatajila dech, ale doopravdy se tady nebála. Večerní cesty z práce ji už dávno naučily, že bát se má člověk jen ostatních lidí. Těch blbých.

Tam, kde je Irena sama, nemá důvod ke strachu. Že by hoši opustili svoje orosené půllitry a vymýšleli nějakou noční duchařinu, tomu nevěřila. Na přípravu předem taky nevypadali, Pavel Irenu převedl a předváděl jako naprosté překvápko. Klukům padaly čelisti a plešatící Vašek navíc dost jasně naznačil, že každá holka z města je padavka a na jejich vesnici neobstojí.

Irena byla na místě, u veliké díry ve zdi. Nahlédla dovnitř. Je to dávno zrušené, ze hřbitova zbyla jen hlína. Děcka tu prý nadšeně hledají kosti, v leckteré popelnici by možná i teď našla větší kus kostry, než jaký dostala za úkol. Jenom celou lebku ne, tu vždycky mámy před vyhozením rozklepnou paličkou, aby popeláři neměli kecy, když se taková nadílka začne kutálet po skládce.

Zavanul teplý větřík, rozhýbal kopečky listí za zídkou. Nojo, bez se ujme všude, daří se mu tady líp, než kopřivám. Má pevnější kořeny. Irena pocítila rozpaky, smíšené se smutkem. Pro blbost nějakých vesnických troubů tady ruší… Pochopila, že sem nepatří.

Co teď? Měsíc se zaleskl na hromadě střepů, stačilo jenom natáhnout ruku. Snad už tu nedělají i skládku?! Ne, byla tam písmena. O kus dál se válel nějaký kvádr. Musela blíž, aby se stísněně ujistila, že i na něm zbyl kus písma. Neuměla to číst, ale věděla, proč. Tohle je starý Žiďák.

Pomalu se narovnala. Rozlámané náhrobní desky vypadaly nevinně, ale žalovaly. Dojetí a smutek tisklo Irenin hrudník i krk. Má na dosah jména, zkratky osudů – a o kus dál se všichni tváří, jako by tenhle kus minulosti vůbec nebyl. Nebo překážel a hodí se jen k pár divným legráckám.

Irena cítila, že tady nejsou věci, jak by měly být. Nebyl to roky opuštěný úhor, konečně rozhrnutý buldozerem ani nevinné kopečky hlíny s trsy kopřiv. Cítila tady snad všechny ty mrtvé, i s jejich jmény a osudy, právě teď vyháněné z míst věčného odpočinku. Cítila to tak, stejně jako u rozptylové loučky - a navzdory všem zdravým rozumům.

*****

K tomu sem od kopce s hospodou zavanulo vzdálené Vaškovo pochechtávání. Mělo vůni odpoledne, kdy si Pavlova matka vychvalovala zahradu. Úrodná půda z tlustých žiďáků?! Už tam v hospodě měla Vaška plné zuby. Právě v tu chvíli pochopila, že mezi tyhle týpky definitivně nechce ani náhodou. Užuž odsekla, že by houby poznal, nějakého Žida potkat. Proč ji Pavel zadržel? Irena odjakživa nesnášela plácání o čisté krvi a dalších pitomostech, i když o lidech, kterých se to týká, věděla možná ještě míň.

Teď by se nejradši ujala těch černých střepů a zachránila alespoň je. Alespoň jména, protože dokud ta nejsou zapomenuta, nejsou zapomenuti ani jejich nositelé. Pořád se jí v hlavě omílal kousek dokumentu s hlasem komentátora. Irena tady měla pocit, že se i vzduch nad hlínou tetelí doufáním, že porozuměla.

Copak je za celou dobu jediná? Tady by taky přece měli pamatovat něco o tom, jak právě Židům na vzpomínání záleží. Přece občas čtou všechny své zabité z války... Nebo je zabíjejí podruhé? Ne, to ne, to jim spíš ani nedošlo.

Vzpamatuj se, Ireno. Nemůžeš tu sbírat střepy. Kam bys je dala? Do kabelky? Sotva z jednoho nápisu. Nebo by se něco zahrabala o kus dál? Kam a jak, čím? Nějaký prcek by nejspíš už zítra rozkopal podezřelou hromádku a s ještě větším gustem je rozmlátil.

Jak bys je odtud vyzvedla? Před očima vesnice, určitě. Složit je doma do kůlny nebo rozložit na máminých pískových pěšinkách, byli by naši nadšením bez sebe! Když babičku i dědu úsporně rozsypali mezi růžemi, budou s pochopením zachraňovat vzpomínky na cizí, dávno zemřelé a navíc naprosto neznámé lidi. Hm. Když prý nemá smyslu klanět se náhrobkům, drbat to a furt měnit kytky.

*****

Irenu pohladil po tváři teplý vánek. Ohlédla se. Hele, tam je uschlý stromek, asi ta správná uschlá třešeň s tím Vaškovým pokladem. Ireno, jsi totálně pitomá. Přestaň spřádat teorie, udělej, co máš a mazej zpátky! Rozum promluvil, ale přesto Irenu dál pálil stud. Zapadne do proudu, donese kus nějakého chudáka. Mohla by utéct, nevrátit se do té party, ale ještě by možná vzbouřili půl kraje, že se jí něco stalo. Ne, dala slovo, sice blbcovi, ale dohraje hru a všechno skončí. Pavel se sice možná zamiloval, ale body v hospodské partě pro něj znamenají víc. Smůla, hochu.

Vítr tentokrát trochu zesílil, ochladil Ireninu tvář. Slzy? Neuvědomila si je. Obešla ten ubohý stromek, po straně puklý a suchý jako kost. Opatrně do kapesníku sebrala oválnou kostičku, nastrčenou na tenkém dřevěném pahýlku.

Zašeptala přitom omluvu všem, vůči kterým se provinila. Očekávala, že se něco zvedne z hlíny, začne skučet nebo hrozit. Zalila ji vlna zklamání. Dupla, ale tentokrát nic ani nenaznačilo, že by TO nebo JE zajímala. Copak si necháte opravdu všechno líbit?! Budete se jenom litovat?! Pomalu se vydala zpátky.

*****

Samozřejmě, nečekala ji žádná sláva ani uznání. Nakonec před partou vypadala jako oddaný blbeček, co kvůli Pavlíkovi snese naprosto všechno. Potřebovala takovou lekci jako sůl! I když se v ní vařila krev, byla za rychlé a včasné, ba přímo definitivně nevyvratitelné poznání osudu takřka vděčná. Evka, která seděla naproti, Ireně naznačila, aby spolu vyšly ven.

Pod lípou se zrovna objímaly dvě ženské středních let. Nic divného, podle poznámek chlapů u vchodu prostě měla jejich blicí seance pořádný grády. Neobjímaly se, jen podpíraly, ta střízlivější se držela stromu. Něčí ruka zkusila zkoumat Irenino pozadí a její rázný pleskanec vyvolal další smích a oplzlé poznámky. Evka jí špitla:

"Hele, s klukama se nehádej, mohli by příště vymyslet něco horšího. Jsi městská buchta, berou jenom našince, rozumíš? Teď už tě má Pavlík povolenou, tak to nech bejt."

Asi ji ten proslov stál poslední síly, protože posléze i Evka potřebovala podržet. Při umývání na záchodě Ireně prozradila, že to blití je náhodou dost zdravá věc, protože teď už se všichni zvou na panáky a odpadnout lze až po druhé hodině. Irena se na ni koukala jako na divné zvířátko. Dávat si prsty do krku?!

Teprve při návratu do sálu si Irena uvědomila změnu ovzduší. Byla to původně normální tancovačka, ale teď? Nejspíš si měla dát panáka taky, na tohle zůstala příliš střízlivá. Pavel zkusil ploužáček, ale spíš asi připomínali poponášení pytle brambor. Zmohl se akorát na pár kroků a ne moc srozumitelné výčitky ohledně úkolu. Taktéž vyčítal Ireně a mizivý obdiv k Vaškovi. Radši tedy využila první příležitosti. Evka už byla skoro nepoužitelná, takže ji Irena znovu doprovodila ven.

U lípy se už stála fronta, musely k živému plotu. Tohle je taky případ! Už vyrozuměla, že Evka na nic lepšího, než Vaška, ve svém životě prostě narazit nemohla. Poslouchala ho jako pejsek. Když měla pít, pila, když měla tancovat, tancovala. Že vyhrnul sukni a zajel jí rukou pod kalhotky, ocenila blaženým výrazem. Bez ohledu na vtípky kluků okolo. Nemluvě o těch kecech o vyšší ceně traktoristy, než blnbý maturity, kterou zvládne i cvičená opice.

To všechno že tahle holka vděčně snáší jen kvůli slabounkému šilhání?! Dokud Pavel tenhle Evin kaz na kráse se spikleneckým pomrkáváním neprozradil, nepoznala Irena nic. Teď na ni skoro šly mrákoty. Ta tedy má mindrák jak vrata! Holka na nástavbě a tetelí se před takovým... Čert vem, že je extra traktorista. Je to buran, úplně strašidelných rozměrů.

Evka stejně podle všeho nástavbu nedokončí a vdá se, protože panáček vykřikuje, že na konec blbý školy čekat nebude, že do toho praští už v létě. Evka se přestane ulejvat a nakyne jako správná baba...

*****

Neměla se sem už od hřbitova vracet. Když Irena probrala zážitky z dnešní exkurze na venkov, zažila dost. Už viděla dvě rvačky, pár nenápadných souloží za hospodou, panáky se pily stejně rychle jako vyhazovaly u lípy. Irena zabloudila na divnou planetu, která neměla nic společného ani s nejdivočejšími vyprávěnkami z mejdanů.

Kupodivu zjistila, že v tom divném pocitu nejede sama. Už při druhém návratu s Evkou si ho všimla. Patřil sem ještě míň, než ona. Jako jediný byl v obleku i s vestou a vypadal moc dobře. Nebyl už kluk, slušelo mu víc označení mladý muž. Určitě přes pětadvacet, sametové oči a trošínku pobavený výraz.

Byl tak zvláštně hezký, až si Irena smutně říkala, že by se spíš hodil k Evině, než kdyby náhodou… No nic, stejně je tu s jiným. Takoví jako on čekají od holky něco víc v hlavě, než s bídou dodělaný učňák! Ireny se zase zmocnil povědomý stud. Proč ji právě on uviděl v téhle partě? Co když si ji zařadil do stejné škatulky jako je?

Z úvah Irenu vytrhl okolní chechot. Všichni se mohli zbláznit, přehlušili i dechovku. O tři stoly dál totiž na ubruse stála silná blondýna a vrtěla se. Asi to byl pokus o břišní tanec, křížený s polkou. Předtím ji Irena zahlídla se dvěma různými domorodci při venkovním procvičování rytmiky. Teď se orientálně vlnila a ještě stíhala striptýz. Vyhrnula si nahoru těsné šaty, odhalovala jeden špek za druhým, Michelin by ji od minuty angažoval. Nejvíc chlapy ohromovala hustým černým porostem, symbolicky maskovaným maličkým trojúhelníčkem kalhotek. Proboha! Vzadu měla kalhotky nacpané mezi půlkami, které by leckdo z chlapů moc rád aspoň osahal. Prsa přepadala skoro na břicho, těžká a neudržitelná elastickou podprsenkou. Legračně to všechno korunovaly odbarvené trsy porostu v podpaží.

Irenu ta odvaha nebo spíše šílenství doslova fascinovala. Zpocení chlapi jen hučeli, neschopní slov, natahovali krky a nejmíň dva ani sliny na bradě nestíhali utírat. Představení přitom zřejmě platilo jako výzva dvojici juchajících pánů v trenýrkách, kteří kroužili o něco níž, po parketu. Irena se nevěřícně rozhlédla napravo i nalevo. Podlité oči, otevřená ústa, rozepnuté košile…

Copak jsou všichni stejní? U jejich stolu to bylo jasné. Podle pohybů mrňouse na konci stolu hned hned pochopila, co se tam děje. Holka, která klimbala mezi sklenicemi, možná ani nevěděla, že má minisukni až pod rameny a kluk si do ní ulevuje, vykulený z erotiky u parketu. Pouze onen zvláštní neznámý ani nehnul brvou. Studuje je? Baví se? Nechávají ho na pokoji…

Irena div nevyjekla, když jí pod pažemi proklouzly dvě tlapy a žádostivě stiskly prsa. Cítila jeho vzrušení a vlastní bezmoc. Když se bude Pavlovi bránit, rádi mu pomůžou. Vašek naproti nim se mlsně olízl. Dá si potom další číslo? Už by se nedivila ničemu.

"Pochlub se taky, a když si klekneš na židli..." Zklamání Irenu upozornilo, že ještě nějak chtěla doufat, že je Pavel jiný. Nebo je to takhle lepší? Jak mohla pochybovat, jak v ní mohlo zbýt něco jiného vedle znechucení z celé party i Pavla? V hlavě secvaklo, chytla se nápadu.

"Jo, taky, ale vydrž, půjdem s Evou něco vyndat..."

Sáhla dozadu a zajela mu prsty do zpocených vlasů. Vypjala se přitom a Pavel potěšeně prohmatal, co se dalo. Strpěla ještě dva mlaskavé polibky na krk a... byla volná. Sebrala podřimující Evinu a táhla ji pryč. Ta holka bydlí někde na horním konci. S chutí ji dotáhne k vratům, tuhle malou zlomyslnost partě udělá ! Snad ta nešťastnice poleze aspoň po čtyřech.

*****

Čerstvý vzduch udělal svoje a opilka Evka dokonce vrávorala sama. Mumlala díky, souhlasila s odchodem domů.

"Půjdu s vámi."

Irena zatajila dech. Neznámý tiše kráčel vozovkou, klobouk se širokým okrajem posunutý do těla. Tolik mu slušel! Kdyby ji tak doprovodil kolem lesa, nic víc by ani nechtěla. Cítila už teď ohromnou úlevu, že je s ní.Teprve za chvilku si Irena uvědomila, že ti dva jako kdyby se neviděli. Ne jako rozhádaní milenci, to by na sebe Evina samomluva dávno něco prozradila, ale jako by jeden pro druhého prostě neexistovali!

Na jednu stranu se není co divit, Evka spadla do party, která tomuhle okatě lepšímu člověku nestojí za pohled. Anebo je tahle vesnice prostě šílená. Konečně se dostali k rybníčku před širokou usedlostí. Evka patřila do rodu někdejších velkých sedláků. Slepě šátrala podél vrat a hledala branku. Irena jí položila ruku na kliku.

"Už musím jít, zvládneš to, že jo?"

"Jo, díky... Jsi bezva... Pavla se drž, jo? Von je bohatej. Akorát náušnice si dávej nejdřív do lihu... Tó... Mrtvolnej jed, chápeš?"

Blábolila dál, o prstenech a zlatě. Irena pokrčila rameny, Pavel už byl minulost. Proč to vysvětlovat holce na prahu bezvědomí? Otočila se k neznámému. Stál a čekal, jako kdyby tohle viděl každý den. Možná opravdu viděl.

”Děkuju za doprovod, musím domů."

Přikývl. Když nevěřícně dodala, že hodlá pochodovat deset kilometrů, ledabyle pokrčil rameny a vykročil. Rozum sice Ireně zkusil cosi namítat proti cestě s cizím, neznámým člověkem, jenže rozum nerozum, cítila se bezpečně. A právě s ním. Nepadlo jediné slovo a bylo to tak lepší Teplá noc voněla, šelestila a větve stromů skoro zpívaly.

Bylo hezky. Nepotřebovali lampy, stačil Měsíc a jasné nebe. Nikdy předtím Irena netušila, že je toho v měsíčním světle tolik vidět.Teprve po dvou kilometrech naprostého ticha zkusila základní konverzaci."Jsi odtud?"Zase jen přikývnutí. Možná mu neměla tykat, ale to tou radostí, že vyvázla z bozděšveské kulturní akce. Což jí zároveň připomnělo, že celou cestu v páskových střevíčkách nejspíš neujde.

*****

Asfalt vydržel teplý, štěrku tu bylo malounko. Dumala, že má možná průvodce zatraceně ostýchavého, možná je místní šéf skautů a jenom potřeboval dobrý skutek. Ale vůbec se nenamáhal pohnout, když zaškobrtla nebo rozepínala pásek na botách. To přece rytíři blaženě přiskakujou na pomoc. Nebo ne? Kdepak, on nanejvýš uhnul, aby nepřekážel na prostředku. Fouňa! Sotva se zula a vyzkoušela první kroky, zlehka zaútočila:

"Jak se vlastně jmenuješ? Já jsem Irena."

"Otto Klementz, ale na tom nesejde."

"Všechno je dávno pryč. Sama jsi viděla."

Paráda. Předtím trefila hřebík na hlavičku. Šílená vesnice plná ožralů a navrch úžasný filozof! Proč ho vlastně hezounká Evina neklofla? Nelíbí se mu? Je na kluky? Ne, to určitě ne…

"Stejně ti řeknu, připadá mi hrozný, jak ta holka dopadá! Copak má zapotřebí věšet se zrovna na Vaška? To tam není ještě někdo normální, no, jako třeba ty?"

Zvláštně se usmál. Něco Ireně našeptalo, že pleskla pořádnou pitomost a on na ni nejspíš teď bude milý jako na malinkou holčičku.

"Nech ji být, plní svůj osud."

"Osud? Copak je někde předepsáno, že má přesně takhle hnít?!"

"Vidělas to sama."

"Viděla, ale nechápu. Banda ožralů, kteří nevědí, co dál roupama. Neber to osobně, jestli tam máš příbuzný, ale zvedal se mi žaludek."

Zarazila se, hlavu plnou obrazů. Vzpomněla si na obratel, Pavel s ním mrsknul do koše. Měla ho nějak vzít a vrátit! Ach jo, celá hřbitovní záležitost Irenu znovu doslova pálila. Vyprávěla o tom Ottovi a zdálo se, že rozumí. Nic neříkal, ale naslouchal pozorně a zůstal vážný.

"Já vlastně nevím, proč si to tak beru. Možná si připadám ošizená, když se mi stýská po babičce. I po dědovi, ani na jeho pohřeb mě nevzali... Stejně mám pocit, že ten hřbitov mohli zachránit, jako památku nebo jen tak, pro klid. Vždyť ten kousíček země vedle pustý louky nikoho! Třeba tam byly hodně starý náhrobky jako v Praze..."

"Od počátku osmnáct‚ho století."

"Tak vidíš. A to opravdu nikdo nezkoušel...?"

"Nikdo se po válce nevrátil a po revoluci už nebylo co zachraňovat. I hlínu rozvezli."

Vaškova slova o výživné půdě! Pavlova máma se chlubila zahrádkou, jak dobře všechno roste, že ona ani skleník nepotřebuje. Ničím nehnojí... Kde jsou náhrobky?

"Kámen se vždycky vozil z daleka. Když se ale nikdo neptá, nikdo nemůže zakazovat. Kino, školka a garáže dostaly velice levně solidní základy."

"...A zahradní záhony hezky zdobené obrubníky. Evka něco blábolila o zlatě...?"

Ireně zase bylo úzko. Náušnice, snubní prsteny. Logicky se sem tam můžou najít. Otto se nahrbil a sklonil hlavu. Jako by nesl zodpovědnost. Chápala ho, jí samotné stačilo několik chvilek tam u zdi.

"Nejdřív jenom zkoušeli, zda si sousedi před transportem něco neukryli k předkům. Bohužel každý nález povzbudil další. Kosti prohrabává třetí generace, místy čtvrtá."

Smutek se snášel na ně a celé okolí jako těžká deka. I stromy podél silnice jako kdyby svěsily větve. Chtěla ho pohladit, ale odtáhl se. Tam za kopcem už Irena uviděla světla města. Nebe světlalo, Měsíc už nebyl vidět. Cesta jim ubíhá tak rychle…

"Musíme dál, než vyjde slunce."

Ano, ovšem. Za chvilku už budou u cíle. Bylo jí to líto, radši by byla zpátky ve tmě u lesa. Pohlédla na jeho tvář, překrytou šerem. Ráda by řekla něco, čím je možné překonat chvíle smutnění. Potřebovala by mu povědět strašně moc věcí, probudit jeho zájem, být s ním ještě někdy. Alespoň jedinkrát. Vzdychla si, nějak věděla, že dnešek se nikdy opakovat nebude. Ale proč?Proč přišel, pomohl a zmizí, ačkoliv je z vesnice pár kilometrů od jejich domu? Proč ho Irena nedokáže zastavit? Nedotkl se jí ani náhodou a ona sama si mu netroufá normálně podat ruku. Ostýchá se mu dokonce i naznačit...

*****

"Už nikdy tam nechoď!"

Ohromeně stanula. Příkaz?! Od něho, tak tvrdý a nesmlouvavý?! Snad kvůli Pavlovi?"Nepatříš tam, ale začala bys být jako oni."Že by náznak zájmu? Ne, bylo v tom moc zimy. Pohodila hlavou.

"Myslíš, že bych zblbla jako Evina?"

Zavrtěl hlavou. Zase hledí laskavě a z nějakých výšin, kam ona nedosáhne.

"Oni jsou mrtví. Na duši, chápeš? Rozkládají se, rozpadají a hnijou. Všichni v okolí to vycítili."

"A tys jediný normální svatoušek."

"Mezi námi už není příliš velký rozdíl."

Zůstala na něj koukat. Něco jí říkalo, že se začíná bát. Ne Ottova podivínství, ale něčeho za jeho slovy. Irena opravdu už dlouho ví, že měla něco pochopit. Začala rychle mluvit, jako kdyby tím získávala čas na zoufale pomalé žhavení svých obyčejnsky založených mozkových závitů.

"Doprovodím tě k nádraží a na oplátku počkám, až ti pojede šichťák."

"Proč?"

"Přece se teď nepotáhneš zpátky pěšky! Nic jinýho nejede. Chci mít jistotu, že za svůj dobrý skutek nezůstaneš viset uprostřed ospalýho města."

Jeho úsměvy už Irenu přestávaly těšit. Sice ho viděla nezřetelně, ale... Vždyť jsou jen půl metru od sebe! Ne, když pohnula rukou, nedotkli se.

"To je zvláštní ráno! Skoro jsem se lekla, jsi jako rozmazaný. Asi jsem se moc nadýchala těch puchů v hospodě. Nesměj se mi zase, jinak vážně vidˇm docela dobře!"

"Radši pospíchej domů. Někdy člověk nechce pochopit, co vlastně celou dobu ví."

Poslušně vykročila přes křižovatku ke své ulici. Cože Irena ví tak úžasného, že kvůli tomu Otto vrtí hlavou? Kde vlastně je? Vždyť mu ani pořádně nepoděkovala, nerozloučila se! Běžela zpátky na roh. Nejasným obrysem postavy prosvítalo světlo okna blízké vilky. To ne, Otto, tohle mi nedělej!Upustila střevíčky a sesunula se za nimi. Bylo jí fuk, že klečí na mozaice chodníku, že ji šíleně bolí bosé nohy. Soustředila se na jediné: snažila se co nejdéle rozeznat vidinu kluka, který ji opouští a přitom v útržcích vzpomínek, které mu vracely tvář, najít srozumitelnou odpověď. Proto ho Evina nekomentovala, proto si ho v sále lidi nevšimli! Proto byl tím jediným normálním... Není už rozdíl...?

Ne, v tom neměl pravdu, je přece stokrát lepší, než kdokoliv ze vsi! Laskavý a milý, jeho přítomnost přece hřála mnohem víc, než kohokoliv z těch živých. Otto, kde jenom viděla… Jasně. Na tom vrchním střepu to přečetla. Právě jeho jméno, vždyť tam stálo Otto Kl.! Probudila ho tím? Nebo se dotýkala právě jeho kosti? Ať je to jen halucinace, ať se ona, Irena probudí doma v posteli, ať je normální den a musí se do práce…

Hlavně se zbavit hrůzy, té jistoty, která ukazuje, co všechno ještě Ireně dojde! Viděla v duchu sál kulturáku, místo lidí zaplněný hromadami tučných červů, svíjejících se a převalujících jeden přes druhého. Divný puch hniloby se vyléval ze dveří sálu a potáhl nahnědlou šedobou domy, chodníky i silnici. Evka se nemusí bát toho svého mrtvolného jedu, dávno ho má v sobě. Dotýká se ho, vdechuje, polyká. Třetí, čtvrtá generace...

Bozděšves je ghetto, které‚ nikdo nedokáže opustit. Chápou, čím jsou? Oni můžou všechno, kasal se večer Vašek. Na jejich vesnici si nikdo netroufl, dřív ani dneska. Nakonec se dělají radši výjimeční, aby si nemuseli připustit jak divně žijou. Otto... Pomalu vstávala, plakala a přivolávala ho. Věděla, že marně, ale věřila na svoje práva. I na naivitu a hloupost. Vždyť teprve přijímá svou ztrátu, vždyť právě cítí, jak se v ní všechno trhá a bolí!

Je jí naprosto fuk, že Otto zemřel možná ještě před válkou, že možná stačil mít ženu a děti, že dodržoval zvyky, kterým Irena naprosto nerozumí. Jenže tady ještě před chvilkou byl, usmíval se, ještě slyšela jeho hlas! A když byl, mohl by přijít znovu. Když se tohle stalo, tak je přece možné mnohem víc! Nebo ne? Proč? Irena si tiskla dlaně pod krk, tam, kde bolelo každé nadechnutí. Pro ni Otto skutečně žije, i když je jako spolucestující ve vlaku, kterého víckrát nepotká. Jenže tomu by nastrkala do novin inzeráty, jezdila tu samou trasu, mohla by se pokoušet! Jde poslat vzkaz tam, kam jí Otto odešel?!

*****

Než došla domů, měla hlavu zamotanou k zbláznění. Ottovo rozplynutí, vesničani, Evka jako muška, lapená do pavučiny. Osudu prý neuteče... Možná, že ta trocha Irenina soucitu u hřbitova způsobila, že Otto dohlédl, aby Irena došla v pořádku domů. Takže odměna? Stejně jí je mizerně dál.

Irena vděčně pohladila kovové šištičky na hrotech jejich plotu. Vždycky se jí líbily, i když táta nadával, že by za opravu těch olámaných částí musel vyhodit majlant a nově to předělávat nebude ani náhodou. Opřela se do vrátek, mrkla na okno do svého pokoje - a strnula.

Viděla velice zřetelně nápis na průčelí jejich domu. Vystupoval z břečťanu, srozumitelný bez ohledu na udrolené kousky. ESTHER. Panebože! Spousta nábytku je skoro starožitná, byl tu už před TÍM. Děda s babičkou přišli do města po válce, z pavlačového baráku na Žižkově, kde prý stávali frontu na záchod.

Vždycky vypadalo samozřejmě, že jako státní úředník dostal děda přidělenou vilku a Irena nikdy pořádně nepochopila dědovo rozčilování, když ji táta kdysi za pár tisíc od státu koupil. Vyčítal mu, že ztratili nárok na opravy zdarma, zrovna, když se zaváděl plyn. Čert vem, že je už jen jejich, nejlíp se stejně bydlí v paneláku. Mohli dostat dva byty!

To už není pravda, děda se revoluce nedožil. Čí to bylo předtím? Kdo vilku opustil a proč? Byli to Židé, Němci? Byli vyhnaní nebo zabití?

Převislými větvemi smuteční vrby zahýbal vítr. Mluví to s níjako u hřbitova? Zavrzaly reznoucí panty vrátek, ale moc přívětivě to neznělo. Irena váhavě vešla. Konce větviček po ní hrábly kostnatými prsty, aby jako nezdržovala. Uhnula hlavou a sykla. Vrba ji chytla za vlasy a zatahala jako neposlušnou holku.

Ach, Otto, pomáhals mi nebo mě jenom vrátil do správné přihrádky?! Proto ten odstup, možná ses mne štítil jako Evky… Poslali tě dohlédnout, aby tahle třetí generace neulítla ze své správné pavučiny?! Jaké jsou moje viny? Mám vůbec naději? Má ji kdokoliv z nás?!

Vrátka přirazil studený vichr. Náraz rozdrnčel i mříže plotu až na roh ulice. Zámek rázně zaklapl, síť uvěznila svou mušku. Irena Malásková dostala odpověď.


Vytvořeno: 2008-04-05 :: Vytvořil: Anna Šochová :: Přečteno: 1528

Úpravy článku:
DatumUpravilZměny
2015-08-06Anna Šochováupraveno pro abecedu

[ Vrátit se nahoru ] Za obsah komentářů nese zodpověnoust jejich autor. Pokud text příspvku bude mít rasistický, xenofobní nebo jakkoliv nevhodný obsah, pak bude odstraněn a poskytovatel služeb autora o tomto informován.

1Terajs (89-24-4-82.customers.tmcz.cz) 
2008-05-11 23:42:23
Ta pointa mrazí až do morku kostí. A vůbec, zase ta Vaše neuvěřitelná kombinace syrového a vulgárního s tím "správným" a poetickým. Pokaždé znovu mě překvapí.

Ale stejně Irena taková přece není! Muška v síti. Naději máme. Paměť a pokoru.

Za tuhle povídku opravdu děkuji.
Reagují: Anna Šochová #2, [ Reagovat ]

2Anna Šochová (85-71-150-7.rce.o2.cz) 
2008-05-12 19:32:06
Reakce na Terajs #1 : Vyrazil(a?) jste mi dech. Hodně lidí pobaví scéna z vesnické zábavy, jak je opsaná ze skutečnosti, jiným připomene konkrétní Žiďáky, upotřebené do mrtě, Vy víte, o čem je. Já děkuji. A.Š.
[ Reagovat ]

3Terajs (comp55-13.vpn.muni.cz) 
2008-05-12 23:14:57
Vyrazila - Terajs = Tereza. To jak je ten komentář v přítomném čase.

A opět děkuji, tentokrát za komentář Vážím si ho. Líbí se mi Vaše tvorba. Je plná kontrastů a přitom se tak nějak bezchybně doplňuje.

Navíc mi tato povídka připomněla "Starý hřbitov", rozvaliny s kvetoucími ovocnými stromy uprostřed šumavských luk, zatopené vsi na dně přehrad... K tomu všemu se hodí - paměť a pokora.
[ Reagovat ]


Přidat komentář...

Jméno: TIP: Pokud nad smajlíkem chvilku podržíte kurzor, zobrazí se vám zkratka, kterou napíšete do zprávy
                                                                       
Smajlíci jsou převzati z grafika.profitux.cz
Email:
Web:
Komentář:
Antispam filtr: Jednoduchý příklad:
Osm kráte dvěma = (číslem!)

1. Tak jsem se vrátila
2. Jak jsem psala ministryni
3. Naděje? Dýchat jen lehce
4. Starý rozhovor pro Howard Horror
5. Srpen končí



Nejčtenější...
1. Jarování (84965)
2. Ztráta paměti (48709)
3. Kdo jsem (19983)
4. O starých dětských knížkách a časopisech (19770)
5. Karam 2.část (15699)
6. Co může potrápit I. (13107)
7. Sladké tajemství (11415)
8. Bylinky, léčivky, recepty (11140)
9. Lucinčina bačkorka (10332)
10. Co může potrápit II. (10248)

Všechny povídky :: Všechny články


Poslední komentáře...








Další weby...
::
:: JiHei
:: Oldwomen
::
:: von Rammstein
:: Literární západ
:: Érův blog
:: Romány zdarma
:: Holka Julka
::
:: Obec spisovatelů
::
---------
x. www.ferror.wz.cz
Potápěč :: váš dýchací přístroj ve světě literatury



Návštěvnost...
Dnes: 12
Celkem: 227862

Spuštěno dne: 8. ledna 2007


WebArchiv - archiv českého webu
© Všechna práva vlastní Anna Šochová, bez jejího souhlasu se obsah ani obrázky nesmí kopírovat na jiné weby.
Web vytvořil v roce 2007 FERROR
Reklama:
ADMIN