Dětičkové I.

Proč jsou dítka divoká? Nejdříve nás napadnou problémy kolem porodu, které zajímají i dobré duše v pedagogicko-psychologické poradně. Prý to snad není výzkumně podchyceno, ale dětičky, dříve s LMD(lehká mozková dysfunkce), které prošly naší poradnou, měly všechny novorozeneckou žloutenku(takže opak už vůbec není prokázán). Zkrátka se můžete těšit a chystat předem. Jde o dětičky velmi inteligentní a živé.

Další možností je perfektní sociální inteligence, takže drobeček skvěle vyhmátne slabiny okolí a dojme vás žblepty, kterým samo do puntíku nerozumí, ovšem mozeček jim slova poskládá právě tak správně, abyste padli na zadek. Lze to zvládnout už ve třech letech. Vlastnila jsem tento úkaz a od čtyř let to vládlo i společným prázdninám s ostatními vnoučaty, babičkami milováno, dětmi svorně nenáviděno až do pubertálního věku. Se staršími dámami to mává úspěšně dál. Sákryš, tak mi napadá, že už i já… no, vraťme se k tématuJ .

Třetí možností je princip džungle, kdy je dítko ponecháno sobě napospas a musí přežít. Pokud není dost výchovné péče a podnětů v prostředí, vyřádí se brouček tak, jak mu zbývá. Což platí též o lásce opičí a takzvané moderní výchově, poněkud obšlehlé z amerických filmů. Jenže v těch je popisována především vize ideálu. A kdopak si při těch kajícnických manýrách rodičů všimne, že děti mají zároveň povinnosti, které musejí plnit? Brigáda od šestnácti někde v bistru není výjimkou. Nebo práce ve firmě rodičů.

Co tedy dítku dopřát, aby vyrostlo a jeho vývoj se stal přežitelný? SEBE. Ano, přesně tak. Kojící mamina dodává onen základ citovosti, jaký se za žádné peníze nekoupí. Kojení spojuje dítě s matkou jako náhražka pupeční šňůry a jestliže se mluví mezi učenými o tom, že ti dva zůstávají BIOLOGICKOU jednotkou, tentokrát se nemýlí.

Taťka, s chutí ožužlávající prstíčky a brblající do bříška, koupající a tak podobně vychutnávající si svůj podíl zázraku, je pevným bodem ve vesmíru, který mamině umožňuje živit potomka a předávat mu pohodu. Není důležité, kolik gruntování “flákající se ženská” zmákne, ale v jaké náladě se drží. Proto jsou tatínkové hrdiny, neboť po svém příchodu domů musejí vyslechnout výčet prdečků a posouzení kašovité stoličky, což při zodpovědném uchopení tohoto mučednictví umožní mamince taky se trochu vypovídat. Ono je fuk, co vlastně říká, ona je šťastná, že je s mužíčkem. Jde o období kvokavosti, které jí nařídila příroda a tatínek si i v otrávenosti musí uvědomovat, že tak moudrá matka P. skrze hormony chrání právě jeho potomka. Takže pánové, nevyvracejte oči ke stropu, nevyvyšujte se nad své zblblé intelektuálky, ono za pár týdnů bude líp.

Touto dobou dochází k prvním výchovným postupům. Na jedné straně se podřídíme rytmu děcka(pokud ho nemá naprosto otočený), na straně druhé se kolem začínají plížit rady typu “zdravé děcko prokřičí denně x času” “řev sílí plíce” “chování rozmazluje”. Protiřečí si stejně, jako rady moudrých knih. Moje stanovisko zní: Děcko křičí kvůli jakékoliv nepohodě, tedy i z úzkosti a strachu.

Vyzkoušejte běžnou situaci řevu ve vedlejší místnosti. Buď si děcko strčte do klokaní kapsy, šátku a podobně, nebo mu zazpívejte. Hezky národní, žádný divoký popík. Dítko slyší hlas, ví, že jste blízko, to mu může stačit. Je v bezpečí. No a máma je bez stresu, protože dětský pláč jí jinak zatmívá mozek. Je nastavená tak, aby v ní hormony vybudily ochrannou reakci. Zpívání prospívá oběma, maminám odbourá stres a děti učí i řeči.

Pokud bolí bříško, řve se bez ohledu na zpívání, jenom to houpání a třesení v náruči zabírá. Na chvíli. Znáte ty povzdechy, jak celou noc máma pronosila dítě na rukách. No, našla jsem si cestičku. Používala jsem ji hlavně za poledního klidu.

Mamina si lehne na širší postel, letiště apod., na záda, mimčo si položí bříškem dolů na hrudník a břicho, oba přikryje. Hlavička děcka je pod bradou, ne na rameni. Dokud dítě fňuká, pleskáme po zadečku nebo rukou drncáme, až trochu jezdí vleže. Tím se i masíruje. Slyší mámino srdce, klidní se, zahřívá, křeče se uvolňují, dítko utahaně usíná. Mamina také. Pokud má mrně na sobě, ví o každém jeho pohybu. Pokud zjistí, že by spala víc, jemně dítko přesune tak 30 cm od sebe(ke zdi nebo cca půl metru od kraje postele), aby na bříšku a přikryté dospinkalo. A ona se určitě nepřevalí tak, aby mu ublížila(což je velmi, velmi vzácné-dříve se to stávalo kvůli úzkým lůžkům a duchnám, případně při usnutí matky během kojení vleže). A chrupou oba jako broučciJ .

Tady jsem zmínila polední klid. To je fantastický vynález! Rozdělí den, dává mu řád a maminám volnější ruku, kousek času jen pro sebe. U dalšího dítěte v řadě pomůže snížit žárlivost na větší péči novému přírůstku. Co nevidím, to mi nevadí. A když mamka schrupne taky, líp zvládne zbytek dne. Nebo nával nemocí a starostí.

Což znamená také potřebu vychovávat sebe, rodiče. Udržet řád a podřídit se mu, i když sobecký červíček každé osobnosti hlodá a pokouší, že by se dalo leccos omrskat. Omyl, přátelé! Pokud se nenaučíme být důslední sami na sebe, dodržet priority, nezvládneme to ani u děcka.

Znáte takové ty malé vejlupky, co se jim všechno říká dvacetkrát a oni nic? No bodejť. Pochopte, že ono říkání nemají potřebu brát do úvahy. Nikdy nic nepřineslo a jen prozrazuje bezmoc dospělého. A takové to hledání autorit zvenčí, strašení paní prodavačkou, policajtem, dokonce děcákem? Trapné sebeodhalování neschopnosti. Ano, dítě ví, že ti druzí můžou dosáhnout jeho poslušnosti. Je ochotno je poslouchat. Tím lépe ale také ví, že za rohem si zase může dělat, co chce. A rodičem, i když si to doslovně neuvědomuje, se učí de facto POHRDAT. Využívat ho ve svůj prospěch a eliminovat snahy, narušující pohodlí a slasti dítěte.

Dítě, stejně jako nevyzrálé osobnosti kdekoliv v životě, v každé vrstvě a věku, STÁLE ZKOUŠÍ POSUNOVAT STANOVENÉ MEZE. Z jednou obsazeného nového území se už těžko zahání zpátky. Je to boj, ale protože jde také o udržení dítěte ve zdraví a při životě, je povinností rodičů obstát.

Tvrdím, že první příkazy se zapisují přes zadeček, což znamená ono výchovné plácnutí. Pozor, nejde o bití ani rány. Jen vyjádření nelibosti, jednorázové, okamžité a účelné. Je to podnět, který se vymyká ostatním, proto utkví v paměti. Pokud přitom rodič zjistí, že by to mrně nejradši zlupal do modra, je v afektu. Takže dítko ihned pustit, mazat za roh a třeba bušit (vlastní) hlavou do zdi, něčím třísknout(neživým) a podobně. Pokud se nám trestání děcka zamlouvá, jsme s nervy v háji. Problém má rodič, ne dítě.

Už ve dvou a půl roce můžete vystačit se zamračením. Ovšem reagovat hned, neodkládat “trest” na dobu třeba po jídle nebo odepřením pamlsku, protože dítě před týdnem pokakalo babičku a my mu to slíbili. To je už, prosím pěkně, od vás hnusná křivda!

Na druhou stranu dítěti poskytujeme dost podnětů, aby se utahalo. Takže nemáme línou hubu při procházce, opravujeme výslovnost(i nenápadně, opakováním slova nebo jeho použitím ve větě), vyprávěním souvislostí, krátkých příběhů. Nestylizujte se do dětské mluvy, naopak dítko chce nadšeně napodobovat vás! I když budete mluvit skoro dospěle, napne si takový pětiletý špunt mozeček co nejvíc, aby si v kebulce nové pojmy sesumíroval-a taky že to zvládne!

Takové povídání s mrnětem, prohlížení knížek a krátké převyprávění nebo hodnocení Večerníčku je odrovná skoro jako hbitý pohyb. Pokud jde o hyperaktivního broučka, musí se pohyb a intelektuálno promíchat. Lze také vytvořit systém na samostatné uvláčení se a vybití. My jsme sice nejdřív uvažovali o veverčím kole s přidruženou výrobou elektřiny, ale nakonec zvítězilo dávkované obíhání baráku, přijímané s nadšením. Byl to náhodou moc důležitý úkol, stejně jako rozdíl mezi šesti, čtyřmi nebo deseti oběhyJ .

Další důležité pravidlo, vychovávající obě strany: Důslednost. Mít dost síly zvednout zadek a zkontrolovat, co dítko mělo udělat. Následuje pochvala, případně výtky, případně společná práce se zmenšením odměny. Musela jsem ti pomáhat, tak bude čas jenom na krátkou pohádku, procházku, nebo už na nic, teď mi koukej pomáhat s prádlemJ .

Dalším základem je dodržení našeho slova, které s předchozím pravidlem souvisí. Prosím pěkně, uvědomte si, že vaše dítko není pitomé. Když něco slíbíte, musíte to dodržet, kdyby hrom bil. I kdyby si to nepamatovalo. Pokud to nejde, nemávnout rukou nad starým slibem, ale klidně připomenout. Třeba, když máte po ruce něco jiného, taky zajímavého. Třeba se nepovedl výlet do ZOO, ale za rohem je nějaká atrakce, kolotoč, dětské odpoledne, masopust… “Víš, nemůžeme se dostat do ZOO, protože sloni, co máš rád, jsou nemocní, ale vynahradíme si to aspoň řetízkovým kolotočem a létající labutí.” No a výsledek? Zůstanete autoritou a časem budete tím, komu se lze svěřit i s uzlíkem na životě. Jste totiž spolehliví a rovní.

A naposled: Dítě je partner. Nikoliv to malé, nesamostatné a místy naprosto nemožné a pitomé, co vás drží doma. Opakuji: PARTNER. Když máte starosti, část projednejte s ním. Týká se ho totéž, co celé rodiny. Bolí maminku hlava? Proč by to dítko nemohlo vědět? Byla na ně bezdůvodně vzteklejší? Proč by se nemohla omluvit s tím, že má málo korunek a moc ji to trápilo? A že špuntík pomůže, když třeba nebude v krámě otravovat u každého pytlíku bonbónů? I rozjívené lumpačisko se zarazí. Vážně koukne a s veškerou zodpovědností svých dvou, tří a více let vám sdělí, že ano, ono to zvládne. Věřte, že taková umolousaná pacička, která mámu nebo tátu pohladí po vlasech a soucitně se zeptá “Bolí?” umí léčit líp, než Paralen.

Já vím, že tohle všechno každý z vás může hned poradit sousedce, sourozencům nebo komukoliv dalšímu. Vy to, samozřejmě, nepotřebujete ani náhodou. Od vás totiž určitě nikdy nezaznělo a nezazní ono problémy zřetelně signalizující “NEVOTRAVUJ!”