Úvodní stránka :: O mně :: Povídky :: Články :: Rady :: Román :: Kniha návštěv :: Kontakt | Nejnovější články ... | ||||||
SEZNAM KATEGORIÍ / Povídky / O královně a smlouvě s peklem
O královně a smlouvě s peklemPohádkový příběh, poněkud inspirovaný naší politickou scénou. Jen kníže pekel by to srovnal, zdá se. Je to delší pohádka, snad nejen pro děti. Bylo jednou jedno malé
království, kde o vládu soupeřila mocná knížata. Král byl slabý a jeho synové
ještě neměli dost síly a zkušeností, aby si podrobili vzpurné šlechtice. Boje a
války trvaly deset roků, než se pěti princům podařilo zemi sjednotit. Jenže
potom vypukly spory mezi nimi. Jejich otec zemřel dřív, než určil následníka, a
bratři mezi sebou začali válčit. Spolčovali se se
zrádnými knížaty, používali lsti a zradu. Jeden po druhém se prohlašovali
králem, jeden po druhém umírali mečem nebo jedem, ubohá matka královna bez
přestání oplakávala jednoho syna po druhém. Marně synům domlouvala, marně je
prosila, aby se smířili. Jednoho dne zůstala královna
sama s nejmladším dítětem, princeznou Ludmilou. Bylo jí teprve dvanáct let,
ale dušičku měla mnohem starší, poničenou neustálýmn
strachem z hádek bratrů a z toho, jak jeden za druhým zbytečně
odcházeli. Oplakávala je a trpěla vedle své matky, protože je měla také všechny
ráda. Na pohřbu posledního prince
vyzvali šlechtici královnu, aby se sama ujala vlády a až pomine smutek, vybrala
z nich jednoho za svého manžela a nového krále. Nebo ať určí regenta,
který by povládl do doby, než princezna Ludmila
povyroste a šlechtici jí sami vyberou vhodného ženicha a sobě krále. Královna přikývla,
ale ve své komnatě později dcerku objala a rozplakala se. „Co mám dělat? Jsi ještě
dítě, přesto již běží o tvůj život, Ludmilo. Když se provdám, možná budu mít
další dítě, které by tě odstrčilo někam stranou. Nečekalo by tě nic dobrého.
Chránit bych tě nemohla, o všem by rozhodoval nový král. Nevěřím nikomu z těch
pánů, když pomáhali podněcovat bratrovražedné boje mých synů. Budu-li však
souhlasit, aby vládl regent, rozdělí nás a mne pošlou někam do ústraní, abych
ti nemohla s ničím poradit. Co z tebe bude? Co ti napovídají, koho ti
přisoudí za ženicha?!“ Nařídila Ludmile, aby se
vroucně pomodlila k Bohu a prosila o radu. Princezna poslechla, ale i když
klečela při modlitbách dlouho do noci, rada nepřicházela. Usnula únavou, za
svítání se probudila chladem a hladová. Vydala se ke kuchyni, kradla se potichu
chodbami, aby ji nikdo nechytil. Princezny se nemají po nocích toulat. Zaslechla nějaký smích a
hovor. Za dveřmi jedné komnaty si povídali dva ministři o tom, jak jim spadla
vláda nad celou zemí do klína. Smáli se tomu, že královna nic nezmůže a ona,
princezna Ludmila, se bude muset chovat tak, jak jí poručí. „Ani
samotný vládce pekla s tím nic
nenadělá!“ Ludmila se tiše vrátila, na
jídlo už neměla pomyšlení. Maminka se nemýlila, všechno je právě tak! Potom si
vzpomněla na ta vzpupná slova ministra. To by bylo
divné, kdyby peklo nepřemohlo pyšného šlechtice! Ale jak se volá čert? Ludmila
přemýšlela, co o čertech slyšela. Vládnou ohni, tak by snad uslyšeli, kdyby
zavolala do krbu nebo do komína? Vytratila se na chodbu
podruhé, tentokrát do komnaty, která patřila kdysi tatínkovi. Tam byl veliký
krb, i když v něm oheň už dávno nehořel. Sedla si na bobek a zavolala do
něj potichu: „Čerte!“ Nic. Možná by měl hořet oheň, ale
neměla, jak ho rozdělat. Zkusila tedy zavolat hlasitěji. Podruhé, potřetí.
Najednou to za jejími zády bouchlo a když se otočila, stál tam pán
v loveckém oděvu. „Nejsi
na volání čerta příliš malá, princezničko?“ Nebála se ho. Vypadal mnohem
přívětivěji, než všichni ti pánové, kteří se spolu s jejími bratry
přetahovali o moc. Vstala a poděkovala mu, že přišel. Vybídla ho, aby se
posadil na sedátko pod okno a všechno mu pověděla. „Když
se ministři ani pekla nebojí, kdo moje království zachrání?“ „Vím o všem, co se tu děje a
mohu ti pomoci, princezno. Cenu znáš.“ „Neznám,“ podivila se
Ludmila. Čert se usmál a vysvětlil, že cenou je přece její duše. Uzavřou spolu
smlouvu, kterou Ludmila musí podepsat vlastní krví, aby platila. „Nebojíš
se toho?“ Ludmila se zamyslela. Ať tak
či onak, nic dobrého ji nečeká. Pokud ale bude maminka spokojená a země se
vzpamatuje ze všech válek, žádná cena není dost veliká. „Jsem královská dcera, pane
čerte. My přece musíme vládnout zemi tak, aby rozkvetla. Já to neumím a maminka
je už slabá a všech se bojí. Když dokážeš, abych uměla vládnout, jak to všichni
potřebujeme, potom to bude správné.“ „Mluvíš jako skutečný
státník, princezno. Bude mi ctí být tvým rádcem,“ uklonil se čert a podal
Ludmile úpis. „Budu se jmenovat pán z Cornu.“ „Pán z Cornu? To zní jako francouzsky z Roháčů. U nás se ale
oslovují přátelé i jménem. Mohu ti, pane z Cornu,
říkat… pan Karel z Cornu? To je hezké jméno.“ „Jak
ráčíte, paní moje. Úpis jsem nechal sepsat na dvanáct let.“ „Dvanáct roků? To je pro klid
v zemi dobrá doba. Učili mne, že alespoň deset roků míru je potřeba, aby
si lidé přivykli klidu a věřili zákonům.“ Čert podal Ludmile brk a ta
se píchla do dlaně. Podepsala úpis vlastní krví a byla náramně zvědavá, jak to
pán z Cornu zařídí, aby se mohl stát jejím
rádcem. Najednou byla ve své posteli a myslela si, že to všechno byl jenom sen,
že se probudila uprostřed noci. Honem zavřela oči a litovala, že cosi takového
není možné. *** Druhý
den si při umývání všimla Ludmila ranky na dlani a všechno si připamatovala.
Nebyl to tedy sen? Honem běžela za maminkou královnou a řekla jí, že měla živý
sen, že by regentem měl být pán z Cornu. „Kdo
to je?“ Ludmila
pokrčila rameny. „Když
ho neznáme, potom jistě nebyl mezi zrádci ani válečníky. Já si myslím, že to
stačí, abychom měly naději.“ Královna
chvíli přemýšlela a potom si vzdychla: „Kdyby
to byl ďábel sám, jistě by měl víc slitování s naší zemí a s námi dvěma, než kterýkoliv ze šlechticů
nebo ti naši dva ministři.“ Poslechla
Ludmilinu radu a před shromážděnými šlechtici vyslovila svou vůli: „Vyslechla
jsem žádost předních mužů země a rozhodla se pro regentskou vládu. Regentem
této země bude Karel, pán z Cornu.“ Nastalo
hrobové ticho. Šlechtici se po sobě ohlíželi, nikdo nevěděl, o koho jde. Potom
se strhnul křik, ale královna statečně stála u trůnu s Ludmilou po boku.
Náhle zazněl hlas rohu a do síně vběhli zbrojnoši. Bez úcty a bez ohledů
zatlačili všechny urozené pány ke zdem a vzali jim všechny meče a dýky. Za nimi
přišel statný pán v loveckém oděvu. Ludmila ho hned poznala a usmála se na
něj. Pán z Cornu
přistoupil až ke stupni, na kterém Ludmila s matkou stála, a poklekl před královnou. „Já
jsem Karel, pán z Cornu, a přicházím splnit vaše
rozkazy, veličenstva.“ Královna
ho přivítala a rozhlédla se po zaražených šlechticích. „Tito
urození pánové se právě dopustili hrubé neúcty k našim osobám. Jistě jsi
zaslechl jejich křik. Přeji si, abys umlčel jejich drzosti.“ „Slyšel
jsem je, veličenstvo, vím, kolik se který provinil. Zkrátím je na jejich
majetku podle viny. O čtvrtinu, o polovinu.“ „Jsi
regentem, pane, tvé rozhodnutí potvrzuji.“ Mezi
pány se ozvalo reptání, ale zbrojnoši šlechticům nedovolili žádný odpor. Pán
z Cornu mlčky prošel kolem nich, u každého se
zastavil a podíval mu do očí. Jeden po druhém zbledli, klopili oči a hlavu,
mumlali, že se podrobují novému zákonu. Tak se ujal pán z Cornu vlády a mnoho statků v jediné chvíli vrátil pod
správu královské rodiny. Potom snížil daně, potvrdil královským městům jejich
výsady a práva, určil odpovědnost každého šlechtice za bezpečnost na cestách
v jeho kraji. Kdo cesty neuhlídá, bude tvrdě pokutován a pocestným nahradí
škody. To bylo velmi důmyslné nařízení, neboť právě páni si vydržovali největší
loupeživé tlupy. Do země se rychle vrátil pořádek a klid, regent nechal obnovit
vysoké učení a podporoval rozvoj řemesel. Ani
Ludmila nezahálela. Dostala pět učitelů, aby dohnala, co všechno zameškala.
Měla se stát královnou, která i sama ve vládě obstojí. Když jí bylo sedmnáct
let, požádal regent, aby se ujala vlády a po korunovaci se stal jejím rádcem.
Ludmila vládla moudře a spravedlivě, ale přesto se lidé v zemi necítili
tak dobře, jak by chtěli. Co je dívka bez manžela, co je království bez krále
s mečem v ruce? Přijížděla
poselstva s nabídkami od okolních králů a přijížděli poslové nebo samotní
vznešení šlechtici z celé země, aby královničce doporučili toho či onoho
mocného muže za manžela. I její rádce, pán z Cornu,
Ludmilu přemlouval ke svatbě. Ta ale odmítala. Jen matce královně na její
naléhání, že i svatba patří ke královským povinnostem, prozradila, jak to bylo
se zázračným objevením pána z Cornu. „Drahá
maminko, podepsala jsem kdysi smlouvu s peklem, aby nám poslalo schopného
regenta a zachránilo nás i celou zemi. Dnes hledám svého nástupce a nebylo by
čestné, abych někomu slibovala věrný život, když vím, kolik mi zbývá času.“ Královna
se vyděsila, ale věděla, že proti podpisu krví na pekelné smlouvě nic nezmůže.
Rozplakala se a popřála své dceři štěstí. Rozhodla se odejít do kláštera a
modlit za opravdový zázrak, který by její dceru mohl zachránit. *** Uplynulo dalších pět roků.
Pán z Cornu stále řidčeji přicházel na královský
dvůr, královna jej potřebovala stále méně. Přesto za celý ten čas Ludmila
nenašla nikoho, komu by důvěřovala, že odolá svodům moci a bohatství, že bude
spravovat zemi podle jejích představ. Rozmlouvala často s učenci, kteří
přednášeli na zdejší univerzitě, hledala mezi mladými šlechtici, kteří nebyli
spojeni s dávnými boji a zradami. Všichni věřili, že hledá co nejlepšího
manžela, a mladí muži všech stavů se snažili před stále krásnější královničkou
obstát v co nejlepším světle. Ludmila ustanovila, že se
dvakrát do roka scházel zemský sněm, kam se sjížděli všichni významní muži
z krajů a měst. Zvala na sněmy i moudré profesory a další učence. Na sněmu
mohli promlouvat jako rovný s rovným lidé všech stavů, měšťan i hrabě,
učenec prostého původu i potulný rytíř. Vzešlo z těch sněmů
mnoho dobrého a královna díky nim
získala pověst neobyčejně schopné panovnice, i když se věřilo, že jí bývalý
regent jistě v mnohém radí. Jedenáctý rok po nastolení klidu a míru
v zemi přišel na sněm zvláštní host. V prostém šatě obyčejné
jeptišky předstoupila před nejlepší muže
země bývalá královna matka. Uklonila se královně Ludmile a požádala ji o slovo. „Odpusť mi, dcero moje, naše moudrá
královno. Měla jsem živý sen, který mi prozradil, jak málo času ti zbývá. Jsem
stále ještě srdcem královna této země, jsem stále milující matka a nemohu déle
mlčet. My všichni chválíme tvou moudrost a schopnost, s jakou vedeš zemi
k rozkvětu. Nikdo zde však netuší, že se každým okamžikem blížíme ke
zkáze. Má dcera stále ještě hledá svého nástupce a přitom se blíží chvíle, kdy
zaplatí neslýchaně
vysokou cenu za blahobyt každého člověka v tomto státě. Prosím tě zde před
všemi, dcero moje, přiznej nám, kolik času ti ještě zbývá do naplnění tvé
smlouvy s ďáblem?“ V síni to zašumělo,
všichni se vyděsili. Podívali se na krásnou královnu, jako kdyby ji viděli
poprvé. Nemohli uvěřit, že by měla spolky s peklem. Královna pobledla, ale
vstala. Poděkovala své matce za to, že se za ni celé roky modlila a přišla jí
připomenout hrozící nebezpečí. Potom se obrátila k užaslým pánům: „Vše, co tu bylo řečeno, je
pravda. Nelituji svého rozhodnutí. Modlila jsem se tehdy celou noc o zázrak a
potom jsem zaslechla zrádné pány, jak se
těší, že ani samo peklo jejich plány nezvrátí. Proto jsem požádala ďábla o
pomoc. Proto vím, že by nebylo správné se vdát, když musím najít člověka,
schopného udržet vše, co v téhle zemi rozkvetlo. Nyní se ten úkol stává i
vaším, ale jakože mám stále přislíbenou
pomoc pekelnou, nedovolím žádné pletichaření a skryté boje o moc. Zbývá pouhý rok do mého odchodu. Věřím však,
že co jsem já sama nedokázala za uplynulých jedenáct let, to váš sněm dokáže
již za šest měsíců. Žádám vás, abyste do příštího sněmu našli toho, kdo může
být novým králem. Když najdete takových mužů víc, uspořádáme zkoušky, ze
kterých vzejde ten nejlepší.“ Pánové se začali dohadovat a
přít. Jeden starý muž, rozvážný první radní z dalekého královského města,
povstal a mávnutím ruky sněm utišil. „Veličenstvo, ten úkol není
nijak lehký. Snadněji bychom vybírali, kdyby se měl ten muž stát vaším
manželem. Zůstala by nám záruka, že společnou vládou bude dílo posledních let
pokračovat. Povězte, prosím, měla vaše smlouva nějakou podmínku? Nějaký úkol,
který peklo musí splnit nebo bude smlouva zrušena?“ Ludmila zavrtěla hlavou. Na
nic takového se nepamatovala. Smlouvu sice přečetla, ale o podmínkách tam
nebylo ani slovíčko. „Nežádala jsem žádné
podmínky, chtěla jsem pouze ukončit všechny zrady a umírání. Zabili mi tehdy
posledního bratra.“ Starý muž pokýval hlavou a
smutně tichým hlasem dodal, že to by žádný obchodník nepřipustil, a že královna
byla tehdy dítě, které je snadné ošálit. Přesto smlouva zřejmě platí a bude
nutné ji dodržet. Jeptiška zvedla ruce a opět utišila soucitný šum okolo: „Měla jsem živý sen a ten
přinesl naději. Pokud někdo dá peklu svou vlastní duši s tím, aby královna
Ludmila zůstala živá mezi námi, smlouva s peklem bude zrušena.“ Starý radní potřásl hlavou. „Hledejme tedy jak nového
krále, tak i toho, kdo by dokázal královnu vykoupit. Nevím ale, který úkol je
těžší.“ *** Večer zavolala mladá královna
pána z Cornu do své komnaty. Všechno už věděl a
připomněl Ludmile, že měla poslechnout jeho rad a mezi nápadníky dávno vybrat
krále, kterému by on dokázal tak radit a tak ho vychovat, aby dnes nikdo nic
nevěděl. „Já vím, žes mi vždy moudře
radil, ale pamatuji si i to, že dokážeš lámat lidskou vůli a leckoho ošálit.
Přicházíš z pekla a to nebývá jen tak laskavé. Doufala jsem, že se objeví
někdo, kdo se obejde bez tvého vlivu.“ Čert zavrtěl hlavou. „Říkají, že jsi moudrá,
královno Ludmilo – a přece věříš v takový zázrak? Ještě rok se všichni
budou bát, aby nedali najevo nic ze svých skutečných plánů – a potom se servou
o to, co jsi vybudovala.“ „Není to jen moje zásluha,
lidé měli čas na to, aby se sami začali snažit, když jim dílo nerozmetala žádná
válka,“ namítla Ludmila. „To je pravda, ale tím
lákavěji vypadá tvoje země jako kořist pro dravce. Myslíš, že je to pouhá náhoda, že sem ještě
nezamířil nikdo z okolních sousedů? Vždyť jsi pouze žena a všichni okolní
králové zdatní válečníci! Ochrana pekla znamenala i to, abych jim obloudil
mysl a zapomněli, jak dobré by bylo
připojit bohatou zemi ke svým územím.“ Ludmila se rozplakala a
skryla tvář do dlaní. „Jak pošetilé bylo všechno
moje snažení, jestliže zcela záviselo na pekelném spojenectví! Bylo možné
udělat něco jinak? Kde jsem chybovala?“ Pán z Cornu pokrčil
rameny. „Jediný člověk nemůže obstát
proti všem. Tys chtěla takřka nemožné, přála sis prospět každému, kdo si to
zaslouží. Věř, býval to často tvrdý oříšek, ale peklo za ta léta získalo mnoho
zlých duší a jeho plameny dobrou a vydatnou potravu. Peklo umí být vděčné a
proto ti jeho vládce posílá dar. Od této chvíle se můžeš proměnit v malého
ptáčka a sama hledat duši, která by dobrovolně sestoupila k nám do pekel.
Stačí o samotě pomyslet, že potřebuješ zatřepat křídly. Jako ptáčkovi ti
zůstane lidský hlas i rozum. Proto, až budeš zase mimo lidské pohledy, pomyslíš
na to, že jsi královna Ludmila a lidská podoba se ti vrátí.“ „Kolikrát se smím takto
proměnit?“ „Kolikrát budeš chtít. Jen
jedno tě může ohrozit: kdykoliv tě v ptačí podobě zraní zlé slovo, skane
ti slza a promění se v perlu. Chamtivec rychle pochopí, jak vzácný jsi
ptáček a když tě vsadí do klece na celý den a noc, ztratíš hlas a pomoci se
nedovoláš.“ „To se nemohu proměnit na
člověka a tím klec rozbít?“ „Pokud budeš vystavena
lidským pohledům, tak ne.“ Ludmila pekelníkovi
poděkovala a rozloučila se s ním. Potom navštívila matku jeptišku, která
se rozhodla jen přespat a hned ráno královské sídlo opustit. Objaly se a
rozloučily. Sotva ráno vyjel kočár ke klášteru, umínila si Ludmila, že vyzkouší
ptačí podobu a zavolala své komorné. Řekla jim, že bude celý den rozjímat o
všem, co se na sněmu stalo a že nikdo nesmí vstoupit dovnitř a vyrušit ji.
Potom se v podobě malého šedého ptáčka rozlétla po hradě a okolí. Prosté
ženy v podhradí si u studny vyprávěly o té novině s upsanou
královninou duší. „Chudinka, takovou věc na sebe
vzala! Vládnout mužským, to opravdu není jen tak! To jí v pekle bude i ta
krása málo platná!“ „Ba, ani si té krásy nijak
neužila. Žádné slavnosti a plesy, pořád jen samá slyšení a vláda. To já bych si
života jinak užívala!“ „Máš pravdu. Pořád se něco učila
a vládla, co z toho má? Stejně pořád poslouchala pána z Cornu. Určitě to byl samotný satanáš!“ Ludmila ptáček zamávala
křidélky a letěla k nejbližšímu statku. Tam vyháněli dobytek na pastvu. „Hospodáři, slyšel jste to?
Po roce nastanou zlé časy!“ „Jaképak zlé časy, pastevče?
Dokud krávy dobře paseš, všechno přežijeme.“ „Co když ale vypuknou znovu
boje? Kdo bude hledět na to, aby se na polích hospodařilo a úroda neničila? Až
nám královnu čerti odnesou, pánové se pobijou o moc.“ „Co to povídáš? O ničem takovém
nevím. A je-li to pravda, potom ať ji čerti odnesou už teď!“ „Proč, hospodáři?“ „Nikdo se jí neprosil a když
upsala svou duši, to je těžký hřích. To se všechno, co udělala, jenom ve zlé
obrátí!“ *** Ani jinde Ludmila neslyšela
vlídné slovo. Jako ptáček zalétla k oknu radnice v nejbližším městě. Konšelé
právě rokovali o novinkách. „Však nám bylo všem divné, že
by malé děvče dokázalo rozumně vládnout, marně jsme se ptali, kdo je pán
z Cornu a kde se vzal! Nebylo to samo sebou a
teď co s tím? Hradby musíme opevnit, hlubší sklepy a studny vyhloubit,
bohatá města každý dobývá a plení. Není čas na hledání hlupáka, co by vlastní
duši dal za tu její.“ „Nikdo ať neříká, že když se
upsala peklu, zůstala tak ctnostná a v duši nevinná, jak jsme mysleli!
Kdoví, jaké čáry královna umí splétat, když byla žačkou samotného pekla!“ „My se ničím neprovinili, po
nás ať nic nežádá, my se honem potřebujeme starat o svoje, ta nám to
nadrobila!“ „Kdyby nám aspoň krále
přivedla, ale na to jí rozum už nestačil.“ Ludmila ptáček nerozuměla hněvu lidí, jejich
stýskání ani mnohému dalšímu, co slyšela. Všichni dostali strach a dávali jí za
vinu hrozící zlé časy. Na to, co pro ně udělala, už zapomněli, nikdo
nepochválil, co se podařilo. Nikdo také
nevěřil, že by se našel člověk, který by smlouvu s peklem zvrátil a sám
šel dobrovolně do pekla. „Vždyť i nejtěžší
zločince farář provází a prosí Pánaboha
o odpuštění. Lidská spravedlnost odsoudí na popraviště, ale za ním už může být
duše očištěná,“ mínili v hospodě. Hodně slziček skanulo
z ptačích oček, hodně se proměnilo
na perly. Ludmila si musela dávat veliký pozor, aby se neprozradila a ulétla
dřív, než si lidé perliček všimli. Smutně se vrátila Ludmila domů. Přemýšlela o
všem, co slyšela. K ránu si umínila, že již pro své poddané udělala dost a
nebude hledat ani chválu ani výčitky. Nebude hledat nikoho, který by za ni
vlastní duši poslal do pekla. Jestli jako dítě udělala chybu, sama ji zaplatí.
Ale trocha té radosti z poletování v ptačí podobě jistě nikomu
neublíží. Bude si létat svobodně a pro radost, poslední rok života užije, co
jen zmůže. Jak se rozhodla, tak učinila. Vždy oznámila, že bude rozjímat a
vylétla do kraje. *** Během několika týdnů se Ludmila
dozvěděla o své zemi a poddaných mnohem více, než ji naučil pán z Cornu. Nejen to. Přes své odhodlání užívat si poslední rok
pouze pro svou radost Ludmila začala napravovat mnohá lidská trápení, která na
svých cestách poznala. Pán z Cornu leccos znal a
věděl, ale o mnohé se nezajímal. Ludmila poručila při farách zřizovat útulky
pro opuštěné děti a osamělé starce a stařeny. Městské rady a rychtáře zavázala,
aby dohlíželi na výchovu nejmenších učňů. Jako ptáček dobře viděla, jak se její
příkazy plní a těm, kdo poslechli a ještě sami něco dobrého vymysleli, udělila
Ludmila některé výsady. Sama se nikdy nezamilovala,
ale několika utrápeným mládencům a dívkám pomohla, aby spolu mohli být. Ať již tím, že mládenci dopomohla
k dobré práci nebo děvčeti ke věnu. Někdy jako kouzelný ptáček promluvila
a poradila, jindy děvčeti nanosila perly, které jí kanuly z očí, když
lidem naslouchala. Přesto jednou
v zimě vylétla do mrazu a netušila,
že zima její tělíčko vysílí. Letěla nad lesem a zahlédla nějakou potyčku. Jeden
proti dvěma, ale zdálo se, že ošuntělý rytíř dva lapky přemůže. Zezadu se však
blížil třetí, kterého napadený rytíř neviděl. Ludmila ptáček vykřikla varování
rytíři nad hlavou, ale třetí lapka se po ní ohnal. Zapadla do hlubokého sněhu a
nemohla ven. Cítila, jak prochládá a snad zahyne. Co teď? Má se proměnit
v Ludmilu královnu? Najednou se sníh rozhrnul a někdo vzal ptáčka do
dlaní. „Díky tobě jsem nad lapky
zvítězil a zahnal je na útěk! Neublížili ti, ptáčku šedáčku?“ Otřela se zobáčkem o jeho
palec a když na ni rytíř dýchl, aby ji zahřál, a ofoukl zbytky sněhu
z peří, spokojeně zapípala. Byl zarostlý jako medvěd, ale oči měl laskavé. „Strčím si tě za košili, abys
pookřál. Potom tě vypustím na svobodu, neboj,“ konejšil ji. Ludmila
v bezpečí a teple usnula a probudily ji až hlasy mnoha lidí. Poznala, kde
je: rytíř dorazil do hospody a poptával se na hrad Roháč. V hospodě se
povídalo o všem možném a Ludmile zase skanulo několik slziček, protože ji ani
dnes nikdo nešetřil. Blížil se zemský
sněm a lidé se dohadovali, koho tam vyberou za příštího krále. Rytíř se o to
nezajímal, najedl se a vypil svůj džbánek vína. Když Ludmila ptáček poznala, že
jsou někde na cestě, zase zapípala, aby
ji rytíř pustil na svobodu. Dostál svému slovu a vytáhl ptáčka ze záňadří. „Leť si, maličký příteli, leť
si, kam potřebuješ.“ Ludmila ptáček mu zakroužila
nad hlavou a rytíř pod košilí nahmátl perly, jak se skutálely do záhybu nad
opaskem. Jednu vytáhl a užasl. „Co je tohle?!“ Šedivý ptáček rytíři
odpověděl lidským hlasem: „Za tvou ochranu a laskavost,
milý rytíři, si zasloužíš, co ti mohu dát. Slyšela jsem, že hrad Roháč
potřebuje mnoho oprav a věřím, že jsi z rodu statečných rytířů, kteří se
odtamtud vydali před mnoha roky do světa.“ „Ty jsi mi podivný ptáček!
Ano, jsem rodem Roháč, nejmladší a poslední toho jména. Vracím se ze světa, kam
mou rodinu vyhnaly bratrovražedné boje. A kdo jsi ty? Zakletá dívka nebo dobrá
víla?“ „Až přijde čas, dozvíš se to.
Sbohem!“ Po návratu se i Ludmila
podivila té náhodě, že po pánu z Cornu našla ve
své zemi zrovna rytíře Roháče. Nepamatovala se, že by o něm slyšela, takže do
noci hledala v mapách a listinách, co o tom rodu na hradě bylo napsáno.
Byl to starý a králi věrný rod, který vládl několika vesnicím a hlídal důležitý
brod. Před dvaceti roky byl hrad Roháč zradou dobyt a vypálen. Rytířka
s nejmladším synem Zbyňkem upadla do zajetí, ale pro její krásu a
statečnost mocný hrabě ušetřil jejich životy. Prý sám toužil, aby se stala jeho
ženou. Rytíř Roháč však unikl několika útokům na svůj život a ještě před zimou
prý svou ženu lstí vysvobodil a společně uprchli za hranice. Ludmila nemeškala a zapsala
rytíře Roháče na seznam vybraných jmen, která jí zatím pánové ze zemského sněmu
oznámili. Na třetí den mráz polevil, svítilo sluníčko a Ludmila ptáček se
rozhodla rytíře na jeho hradě navštívit. Pamatovala si, kudy letět nejkratší
cestou a před polednem byla na místě. Viděla, že z věže zbyla sotva půlka,
ale hradní palác, obydlí rytíře, je opravené. Zalétla k otevřenému oknu. Bylo
tu prázdno, jen stůl, obyčejná židle a u zdi skromné lůžko. V rohu praskal
oheň. Nad ním byl otvor do komína, stejně jako to znala Ludmila
z nejstarší části svého rodného hradu. „Podívejme, ptáček šedáček se
přilétl podívat, jak se mi daří!“ Rytíř Roháč vešel do komory a
zůstal stát u stolu, aby ptáčka nepoplašil. Ludmila viděla, že je docela mladý.
Když se oholil a ostříhal vlasy, byl z něj pohledný mladý muž. Otočila
hlavičku k oknu: „Jak vidím, část tvého hradu
může sloužit k bydlení. Slyšela jsem ale, že byl zničený?“ „Slyšelas
dobře, ptáčku šedáčku. Vrátili se sem však tři věrní služebníci. Pomohli otci
vysvobodit matku a mne ze zajetí a potom se vrátili sem, aby připravili hrad na
jejich návrat. Opravili střechu paláce, přistavili obydlí pro své rodiny,
hospodařili tady s tím, co zbylo. Zestárli a jejich synové a dcery
dorostli, už ani nevěřili, že se setkáme.“ „Máš věrné služebníky,
rytíři. Vypravuj mi, proč jsi byl tak dlouho ve světě a nechal je tu čekat?“ Ludmila ptáček sedla rytíři
na rameno a ten jí vyprávěl, kolik krajin navštívil, v čích službách si
vysloužil rytířské ostruhy, jak po boku otce a dvou bratrů v bitvách
bojoval. Bratři žijí na cizích dvorech, zastávají tam vysoké úřady, pěkná
panství získali, ale Zbyňka to táhlo domů. Když v cizí zemi pochoval matku
i otce, s malým bohatstvím se vrátil. Na zvelebení hradu mu zlato stačí. Také
ty krásné perly se hodí – rozdá je svým věrným služebníkům. Přitom se s ptáčkem
prošel celým hradem, všechny opravy mu
ukázal, o svých plánech hovořil. Nakonec také ptáčku šedáčku představil všechny
své věrné. Ti se podivili, protože o šedém ptáčku už všichni slyšeli. Nejstarší
z žen spráskla ruce: „To je tedy ptáček, který
nosí štěstí dobrým lidem! Prý dokonce mluví a bohatství přináší!“ Už tu byl i klučina s klíckou
a pánovi ji podával. Jeho otec poradil: „Pane, dej ptáčka do klece,
venku by stejně umrzl, budeme se o něj starat!“ Ludmila se lekla, že
nedokázala ani pípnout, ani máchnout křidélky. Rytíř ji vzal do dlaní. I když
hřály, přece jen Ludmile vyděšeně tlouklo srdíčko, div nevyskočilo z malé
ptačí hrudi. „Ať se ptáček sám rozhodne. U
mne najde teplo a bezpečí i bez klece, když bude potřebovat,“ rozhodl rytíř a zvedl dlaně.
Ludmile se ulevilo, v očích ptáčka zatančily šťastné hvězdičky a šedáček zatřepal křidélky. Zakroužil rytíři
nad hlavou. „Nebojíš se, že navždy ulétnu
a žádného bohatství už nedosáhneš?“ „Když mi ho budeš chtít
dopřát, dopřeješ,“ usmál se rytíř. „Jsem zpátky v rodném kraji, našel jsem
věrné a dobré duše, jsem dnes bohatší, než jsem dřív pomyslel.“ „Jsi spravedlivý, rytíři.
Takového celá zem potřebuje.“ Ludmila ptáček oblétla hrádek
a odletěla domů. Zbývalo jen několik týdnů do velké události, na kterou se
musela i ona připravit. *** Nastal den, kdy se na
královský hrad sjeli významní a moudří mužové z celé země, aby rokovali na
slavném sněmu. Přijelo také sedm vybraných pánů, které královna schválila ze
všech navrhovaných. Šest pánů bylo známých každému, ale nad sedmým jménem
všichni vzpomínali, kdo o něm kdy mluvil. Královský herold každého z uchazečů
o trůn představil a mluvil o jeho zásluhách. Představil i toho sedmého, pana
Zbyňka, rytíře Roháče. Všichni se podivovali, že tento rytíř ze starobylého
rodu procestoval všechny evropské dvory a ve dvou zemích se jeho bratři stali
významnými hodnostáři. Tak, jako u každého z pánů, předložil herold
svědectví o rytířovi. Byly to královské pergameny ze čtyř zemí, které nešetřily
chválou na rytířovu statečnost a
zásluhy. „Nebyl zde, nežil tu, nic o
našem království neví,“ namítlo jedno z knížat, jehož bratr se také ucházel o královský trůn. Rytíř
Zbyněk na něj klidně pohlédl. „Netušil jsem, že mne
královna pozvala, abych se ucházel o vládu nad zemí, ale pokud to bude její
volba, nezaleknu se toho úkolu. Věř, pane, že v okolních zemích se o
každém z vás, o všech v této síni, ví snad víc, než kdo tuší.
Pletichy kolem vaší moci a kolem sněmů sahají až daleko za hranice země.“ Mezi šlechtici zašumělo, zato
ostatním se Zbyněk rázem zalíbil. „Je to našinec a přitom v mnoha
věcech zběhlý,“ šeptali si. „Teď ještě zbývá, aby obstál ve zkouškách, které naše královna vymyslí.“ Ludmila dala pokyn, aby
herold sjednal ticho a potom oslovila uchazeče: „Tak, jak jste byli
představeni, jeden po druhém mi povězte, jakou první věc byste chtěli udělat,
když budete vybráni.“ První šlechtic se uklonil. „Veličenstvo, dovolte mi,
abych vás požádal o ruku. Tím se mé postavení, budu-li vybrán, ihned upevní a
do budoucna odstraní všechny námitky.“ Po něm stejnou nabídku
zopakovalo pět dalších pánů. Na řadu přišel rytíř Roháč. Také se uklonil. „Veličenstvo, jste krásná, až
mi to vyrazilo dech. Ani pověsti o vaší kráse mne na dnešek nepřipravily.
Slyšel jsem mnohokrát, že jste odmítla nápadníky a dozvěděl jsem se dnes, proč
tomu tak bylo. Jste krásná jako sen, přesto nedopustím, aby mi vaše krása
zmátla rozum. Ctím vaše rozhodnutí. To je první věc, kterou udělám, ať se
rozhodnete pro kohokoliv z nás. Vaše vůle a svoboda nechť nejsou závislé
na zájmech země. Vykonala jste pro ni více, než kdo jiný.“ Síní zašumělo, všichni
uznali, že rytíř odpověděl ze všech nejlépe. Ozval se potlesk a královna dala
znamení, že je konec dnešnímu rokování. Nastal čas pro velkou hostinu. Večer,
po západu slunce, královna jednoho po druhém uchazeče přijala ve své komnatě a
vlídně s nimi promluvila. Každého ujistila, že jeho nabídky si váží, ale
poutat k sobě nikoho nechce, aby jej svým osudem neohrozila. S rytířem
Zbyňkem však mluvila o něčem jiném. „Pane, pověz mi upřímně: nic
jiného, než úcta k mému rozhodnutí, za tvými slovy nestálo?“ Rytíř zrudl a uklonil se. „Jste moudrá a bystrá
panovnice, veličenstvo. Ví Bůh že i bez tajemné pomoci víte o své zemi a lidech
víc, než kdo tuší. Ano, já se obdivuji
vaší kráse, ctím vašeho ducha, ale mé srdce myslí na jinou. Možná je to bláhové
a marné.“ Ludmilu píchlo u srdce. „Ničeho se neboj a pověz mi o
tom. Znám tu dívku?“ Rytíř se osmělil a pověděl jí
o ptáčku šedáčku, který mu pomohl z lapkovské léčky, obdaroval jej perlami
a potom navštívil. „Je to dívka, možná víla,
nevím. Ale její sladký hlásek mi zní stále v srdci. Pokud bude naděje,
abych ji přivedl mezi lidi, udělám to. Nebojím se žádných útrap…“ „Zadrž, rytíři! Slyšela jsem
o tom ptáčku, který prý nosí štěstí dobrým lidem. Víš přece, že mám své zprávy.
Je to bytost, která jen dočasně pobývá na našem světě.“ Rytíř zesmutněl. Porozuměl,
odkud má královna přesné zprávy o ptáčkovi. „Svět se divně proměnil,
veličenstvo. Odkdy je spravedlivé, aby člověk jako vy nebo bytost tak milá jako
ptáček šedáček patřily zrovna peklu?!“ Ludmila se podivila: „Ty se mé pošetilosti nevysmíváš?
Neodsuzuješ mne za tu smlouvu s peklem?“ Rytíř zavrtěl hlavou. „Kdepak, veličenstvo. Vážím
si té odvahy. Můj otec říkával, že když jsme prchali, jen zázrak nebo peklo
mohly zastavit zlo, které se tu dělo. A moje matka potom bránila našemu
návratu, protože říkala, že jenom ďábel má sílu krotit zradu a faleš, která ovládala mysli mocných.
Ještě dnes lidé nedokážou pochopit, co jste pro ně učinila.“ „Byli moudří, oba tví rodiče.
Děkuji ti, rytíři. Můžeš odejít.“ *** Druhý den čekala uchazeče další zkouška. Ludmila
požádala, aby rozsoudili spor o brod přes řeku, jedinou cestu mezi dvěma městy.
Kdo má právo střežit brod a komu se má platit za bezpečný průchod? Jeden
uchazeč po druhém určovali, že brod patří mocnějšímu městu nebo naopak to menší
má mít výhody. Rytíř Roháč se zamyslel: „Není-li jasno v právech
a výsadách toho kterého města, ať platí pocestní a kupci za ochranu v tom městě, do kterého mají namířeno.
Města ať střeží cestu rovným počtem mužů, na kterém se dohodnou nebo je určí
král.“ Také tentokrát se jeho odpověď
zalíbila. Také tento večer po hostině přijala královna každého uchazeče a
vlídně s ním promluvila. Rytíře Roháče se vyptala na jeho cesty. Všimla
si, jak je zasmušilý. „Tebe netěší, jak dopadly dvě
předchozí zkoušky?“ „Nežádal jsem o tuto
příležitost. Cítím, že bych měl hledat dívku, ukrytou v těle ptáčka
šediváčka. Zeptat se, zda bych jí mohl pomoci a jak. Teprve potom bude mít můj
život smysl.“ „Právě královská moc přece může být prostředkem, jak dosáhnout svého snu.
Nezbavuj se příležitosti, ať přišla odkudkoliv.“ Rytíř se zamyslel. „Kdo stojí za mým pozváním?
Pán z Cornu?“ „Pán z Cornu že by chtěl na trůně rytíře jako ty, spravedlivého a
čestného?!“ Ludmilu ta představa
pobavila. Rytíř Roháč to zkusil znovu: „Třeba má slabost pro
jmenovce? Corn přece znamená ve francouzštině roh – a
já ve Francii žil.“ Ludmila se znovu usmála
V očích se jí zatřpytily hvězdičky. „Vidím, že umíš i žertovat.
Král, jakého bych si přála pro tuto zemi, by měl znát smích a veselost. Můžeš
odejít.“ Rytíř se uklonil, avšak nezamířil
do hodovní síně ani do své komory. Vyšel na nádvoří, vystoupil na ochoz hradeb
a hleděl do dálky, k rodnému hradu. „Ach, ptáčku šedáčku, kdybys
mi uměl poradit!“ „Volal jsi mne? Bojíš se, že
v zítřejší zkoušce neuspěješ?“ Rytíř natáhl ruku a opravdu,
ptáček šedáček mu usedl na dlaň. „Nebojím se ničeho jiného,
než že se nikdy nezbavíš své ptačí podoby. Mám tě rád, ptáčku šedáčku, ať jsi
už zakletá dívka nebo víla nebo jiná bytost. Věřím svému srdci a věřím
v to dobré, co jsem objevil ve tvém.“ „Říká, se že pomáhám
zamilovaným, rytíři. Nevím ale, čím pomoci tobě. Královna ti vysvětlila, že
není způsobu, jak změnit můj osud.“ „Pověz mi jen, zda by ti moje
vyznání a prosba o tvou ruku přinesly
radost?“ „Žádáš víc, než bych ti mohla
dát a směla slibovat, můj milý.“ Ptáček šedáček ulétl a
zanechal rytíře Roháče o samotě. Dlouho tu stál a přemýšlel, jako kdyby mrazu
nebylo. *** Třetí zkouška byla stejně
zvláštní, jako ty dvě předchozí. Královna Ludmila se uchazečů ptala, jak najít
člověka, který by svou duši dal peklu místo ní. Všichni ohromeně strnuli, nikdo
ani nedýchal. První pán sklonil hlavu a zavrtěl s ní, potom odstoupil.
Druhý pán se uklonil a beze slova odstoupil také. Třetí pokročil kupředu a
pověděl, že by hledal člověka, který se těžce provinil a jeho duše již stejně
peklu náleží. Čtvrtý namítl, že on by
naopak hledal někoho, kdo je tak nevinný, že by jeho duši peklo přijmout
nemohlo. Pátý řekl, že by žádal na peklu splnění nemožného úkolu, aby královnu
ze smlouvy vyvázal. Oči všech se upřely na rytíře Roháče. Ten přistoupil až
k samotnému trůnu. „Veličenstvo, není na světě
takové rady, protože vy sama odmítáte, aby za vás do pekla odešel kdokoliv
jiný. Také já však mám s peklem svoje účty. Chce pohltit tu, kterou miluji
a pokud je tohle jediná cesta, odejdu do pekla s ní. Staňte se mou paní,
královno, po časy pozemské i pekelnou věčnost.“ Ludmila vstala a s ní
povstali všichni pánové. „Ty přece hledáš svou milou,
která je zakletá do šedivého ptáčka?!“ Rytíř přikývl. „Ten ptáček má stejně krásné
oči jako ty a jeho slabý hlásek náleží tobě. Poznal jsem tě, Ludmilo, a chci
s tebou čelit všemu, co přijde, včetně samotného pekla.“ Ludmile se zalily oči slzami
štěstí, nevěděla, co odpovědět. Jak dopadly na zem, změnily se v diamanty.
Všichni stáli a hleděli na ten div, nikdo se neodvážil pohnout, jen rytíř
Zbyněk z Roháče natáhl paži a královna
mu podala ruku. Když se jejich prsty dotkly, zahřmělo a vedle těch dvou
stanul pán z Cornu. Před očima přítomných se
proměnil do své skutečné podoby knížete pekel. Ve všech statečných pánech byla
rázem malá dušička. „Je to tak, jak jsi tušil,
rytíři Roháči. Vskutku nejsem tím, kdo by právě tebe rád viděl na tomto trůnu,
ale protože jsi zároveň peklu pomohl, nebude tvé vládě klást žádné
překážky. Ty, královno Ludmilo, jsi svým
životem dokázala, aby se smlouva s tebou stala pro peklo velmi nevýhodná.
Mohla sis přát cokoliv, podrobit si celý svět, hromadit bohatství, mstít smrt
svých bratrů, užívat si všech myslitelných rozkoší světa. Nic z toho se
nestalo. Zůstala jsi stejná, jako dřív. Hleděla jsi na prospěch druhých a několikrát
jsi odmítla vlastní záchranu. Ba ani svěřeného kouzla jsi nevyužila pouze ve
svůj prospěch, ale dál pomáhala druhým. Jen láska tohoto spravedlivého rytíře
tě obměkčila. Ještě včera večer jsi věřila, že dokážeš nedat najevo nic
z toho, co k němu cítíš, ale jeho vyznání odhalilo tajemství tvého
srdce.“ Ludmila se začervenala a zase
zbledla, protože nevěděla, co bude dál. Rytíř Roháč stiskl její ruku a položil
pravici na jílec meče. Kníže pekel se tomu jen pousmál, protože by
v každém souboji snadno zvítězil. Vytáhl zpod pláště svitek pergamenu. „Ruším tu smlouvu, královno,
protože peklo nemá moci nad nevinnými lidmi a nesmí přijmout ani toho, kdo se
sám nabídl, že tě bude do mé říše provázet. Buďte šťastni. Ty poslední diamanty
z tvých slz ať zdobí novou korunu krále a připomínají čistotu srdce a
lásku, které zvrátí každou kletbu. Vy ostatní zde si dobře pamatujte, že hříšníci
budou patřit peklu dál!“ Pergamen se smlouvou
zmizel v plamenech. Kníže pekel pokynul, aby Zbyněk s Ludmilou společně
usedli na královský trůn, a zmizel. Sněmovní síň zabouřila radostí. Zpráva o
novém králi a chystané svatbě se hned rozlétla zemí. Všichni si oddechli, že to
dobře dopadlo a spěchali ke královskému hradu, aby spatřili nové panovníky na
vlastní oči. Také matka královna přijela z kláštera a oběma požehnala. Když bylo po všech
slavnostech, vyšli jednoho klidného večera král s královnou na hradby, na
to místo, kde naposledy rytíř Roháč uviděl ptáčka šedáčka. „Tehdy jsem poznal, že jsi to
ty, protože kdo jiný by mohl být tolik spojený s tvým osudem i hlasem? Kdo
jiný by mohl zařídit moje pozvání na sněm? Kdo by získal důkazy o mém životě u
cizích dvorů? Jen královně by králové odpověděli vlastními listy s pečetí
a jen ptáček šedáček věděl, které krále
oslovit. Byl jsem jako slepý, ale
to poslední setkání mi otevřelo oči.“ „Vysvobodil jsi mne, nás
všechny ze zlé moci. Nepochybuji, že tu kníže pekel spřádal vlastní plány.“ „Ne já, ty sama jsi, Ludmilko
moje milá, peklu jeho závazek proměnila
na zlý sen. Pamatuješ, co kníže pekel řekl? Ani pomoc pekelníka tě nestrhla
z dobré cesty, nesvedla tě ani ptačí podoba, se kterou by jiný šikovně
splétal pomsty a zrady. Já jen dokončil, co jsi sama dokázala. Věřil jsem tvému
laskavému srdci dřív, než jsem poznal, kým je kouzelný ptáček šedáček. A věděl
jsem s jistotou, že právě tebe peklo spolknout nesmí.Za žádnou cenu ne!“ Políbili se a hvězdy na nebi
se rozezněly jako tisíce malých zvonečků. Říká se, že od té doby zvoní pro
štěstí všem dobrým lidem, kteří se pod nimi s láskou políbí. Vytvořeno: 2012-09-28 :: Vytvořil: Anna Šochová :: Přečteno: 403
Úpravy článku:
[ Vrátit se nahoru ] Komentáře[ Chci přidat komentář ]Přidat komentář...[ Nahoru ]
[ Návrat nahoru ]
|
1. Tak jsem se vrátila
2. Jak jsem psala ministryni 3. Naděje? Dýchat jen lehce 4. Starý rozhovor pro Howard Horror 5. Srpen končí Nejčtenější... 1. Jarování (84967) 2. Ztráta paměti (48718) 3. Kdo jsem (19987) 4. O starých dětských knížkách a časopisech (19773) 5. Karam 2.část (15701) 6. Co může potrápit I. (13110) 7. Sladké tajemství (11417) 8. Bylinky, léčivky, recepty (11144) 9. Lucinčina bačkorka (10334) 10. Co může potrápit II. (10251) Všechny povídky :: Všechny články Poslední komentáře... Další weby... :: :: JiHei :: Oldwomen :: :: von Rammstein :: Literární západ :: Érův blog :: Romány zdarma :: Holka Julka :: :: Obec spisovatelů :: --------- x. www.ferror.wz.cz Návštěvnost... Dnes: 16 Celkem: 227900 Spuštěno dne: 8. ledna 2007 | ||||||
© Všechna práva vlastní Anna Šochová, bez jejího souhlasu se obsah ani obrázky nesmí kopírovat na jiné weby. Web vytvořil v roce 2007 FERROR | |||||||
Reklama: |