O samozřejmosti

Náhodou se mi podařilo zahlédnout kousek Extra, jakýchsi zpráv navíc. Hned mi bylo lépe, neboť jakási mladá Australanka prozřela a  pochopila, že její miminko vydává různé signály. Jinak dá najevo hlad, jinak samotu, prdečky... Inu, po světě se rozléhá jásot, maminky se již nemusejí bát dětského pláče.

Nesměji se, spíše mi zatrnulo. Zpráva ukazuje, nakolik  se prohloubila propast, díra, kde zmizelo tradiční předávání zkušeností. Zasažena je ohromná část světa, který pokládáme za moderní. U nás jsem první příznaky zachytila již v letech osmdesátých, ještě jako naprostý laik a osobně zasažená.

Nejde jen o to, že mladé maminky se bojí mnoha projevů, aby náhodou něco u miminek nezanedbaly, ale že již ani jejich matky pořádně nevědí, co s tím. Když totiž svět oblétla móda pohodlného mléka z flaštiček, které je sterilní, vhodného složení, po ruce a nikoliv necudné a nízce sprosté jako z prsu, ztratilo se z moderního světa to, čemu říkám madonství.

Obsahuje nejen samotné spojení dvou bytostí během kojení, ale sepětí s dítětem, při němž ani nevíte, jak dítě křičí, ale přesně cítíte, co mu je. Právě pro něj se dá šílet doopravdy, protože bezpečně víte, že drobečka něco bolí. A právě tenhle fakt se stal obrovským, stále tradovaným strašákem mezi ženami.

Jak k tomu došlo? Velmi pozvolna a nenápadně. Již generace dnešních babiček vyrostla na flaškách, jen částečně uposlechla kající se pediatry a dokázala navzdory předsudkům kojit déle, než tři měsíce. Kdo nevěří, může si vlastní soukromou sondou zjistit, kolik jeho příbuzných mělo hned v šestinedělí nebo brzy po něm „slabé mléko“.  Kolik miminek nepřibývalo tak dobře, aby byl pediatr spokojen. Přitom poradny byly strašákem zhruba jednou za měsíc.

Častější problém znamenal samotný akt krmení, maminky většinou musely kroužit poblíž domova. Pokud miminko baštilo po dvou hodinách, kolik toho ujedete k obchodu a zpátky, kolik dalšího vyřídíte? Mou známou počátkem osmdesátých let legitimovali příslušníci VB na Karlově náměstí, protože kojením vzbudila veřejné pohoršení. Sice nebylo vidět nic, ale jakási paní poznala, co asi dělá a tudíž je na veřejnosti nevhodně rozhalená, i když otočená...

Vím, že současné maminky se už jakžtakž snaží. Pan profesor Švejcar by byl snad již skoro spokojen. Na konci života, chudák, trpce konstatoval, že maminky samotné by již leckdy kojily, ale hlavně mladé lékařky jim vnucují Sunar a jiná mléka, protože na přírůstek váhy mají spoustu tabulek a nad prospíváním dítěte již více nemusejí přemýšlet.

Příroda jakžtakž zvítězila, dětem se dostává právě toho nejzákladnějšího. Pokud ovšem celebrity zrovna neudělají hit ze sójového mléka.

 Jenže zůstala noční můra: Dítě je dnes velice nepochopitelná, malá, křehká,  brečící a nešťastná věc, navíc bez přesného návodu k použití. Ba co hůře, každé dítě je jiné! Pro zbylou mrňavounkou  zkušenost, sdělitelnou mezi generacemi (navíc se rodí méně a méně dětí) má už předem leckterá žena z mateřství běžného dne víc obav, než těšení.

Naštěstí přichází záchrana: Vnímavá maminka kdesi v dálce pochopila, že miminku lze porozumět, že mluví univerzálním jazykem. Pokud jsem ze záběrů reportáže mohla soudit, krmí své děťátko mateřinkou. Přesto, že přitom vlastně objevila Ameriku, zasloužila by metál. Konejší jeden veliký strach naší doby a překonává viny vědecko-výrobního přístupu k rodičovství. (jaro 2007)