Starý hřbitov

Neměla z toho radost. Kdepak, ani náhodou. Copak by kdo mohl mít povyražení z klacků, sbíraných na hřbitově? Tereza Vechtrová moc dobře cítila, že by tady neměla být. Ono to bylo divné, už když táta dostal půjčit hledačku a hned s ní šel sem. Ano, Terku taky zpočátku bavilo tahat poklady zpod hlíny a listí. Ale jenom v uličkách, jak to nejspíš někdo dávno ztratil a tak. Jako na chodníku. To ničí není. Pár penízků, nějaká věc na pásek, kozí podkova a kousek řetízku, co byl tak zaprasenej, že spíš připomínal tkaničku. Všude tu leží nejvíc černých střepů s kusy písmen.

Když táta hrábnul polní lopatkou dovnitř, do vysokého rámu z kamene, to ani máma skoro nedejchala. Byl z toho otvírací srdcový medailónek, úplně zčernalý stříbro. Poklad! Tereza zděšeně hlídala, kdy z hlíny vyleze kostlivá ruka a bafne tátu za nohu. Nic. Ani duchové ne. Mamka se za chvíli zasmála, potom taky do hlíny dupla, že se jako žádný mrtvoly tam dole nebojí. Řekla, že si tu věc vyčistí a dovnitř dá jejich fotky. Táta tvrdil, že mu to známej udělá odborně, ale nejspíš to pak střelil v hospodě jako všechno. Teď sem Terka přišla od toho dne poprvé a ještě k tomu sama.

Na jedinou si dovolejí, vybafnou a stáhnou ji dolů! Pod listí, do hlíny, kde malou tlustou holku nikdo nikdy nenajde. Za tátovo vysmívání, za to, jak odloupal z betonu ten kanón a potom ještě větev s kytkou, že takový věci frčej. A za flusanec na písmena a rozduplý nápis na skle ... Je ale možný, že máma na tabulku nešlápla schválně ... Slyšíte? Určitě ne schválně!

Terka v duchu lhala statečně, jenže ti kolem to hned poznali a šíleli pořád víc. Zprava, zleva, zezadu. Odkud skočí? Kam utéct?! Polykala, bylo jí do breku. Přešlapovala a užuž si chtěla dřepnout a čekat, ať ji klidně sežerou. Jenže v tu ránu se viděla před tátou. Bude řvát, jak blbý je vemeno. On se na vejmluvy může akorát vysrat. A potom jí naklepe špeky řemenem. Kdepak, takovej průšvih radši ne! Máma říká, že za to nemůže, že je tak běsnej. Banka chce peníze, práce není. Můžou jim sebrat barák. Zato starosti, ty klidně můžou rozdávat. Tereza tomu prdlajs rozumí, má akorát držet hubu a krok. Musí vydržet i tohle. Přiškrceně protlačila mezi vzlyky:

Zavřela oči a stiskla pěsti. Za tohle ji duchové zmlátějí, ale ono je to skoro fuk. Stála a čekala. Nic? Fakt poslechli? Vítr se zastavil a nikde ani lupnutí. Oddechla si. Uvnitř zapípal protivný hlásek: Jsi blbá, Terezo, pitomá jak tágo, všecko dělal vítr! Každej strom tu má suchý větve, proto tě sem přece poslali!

Ukecala se tím větrem, ale běhala s každou hrstí co nejrychleji až ke krajnímu kaštanu. Až ke studni, třebaže na černou desku by to měla blíž. Ani kdyby ji sem táta přivázal jako ke stolu! Jo, mít tady vozík, už by byl plnej. Jenže ho má táta naloženej. Hm, ale odtáhnout tamtu tlustou větev ke studni, to by táta možná přijel autem? Včera sekal židle ze starý školy a nadával, že se nedostal do lesa. Zima na krku, topení žádný. Lavice už odtahali cikáni, zbyly jen tabule. Tátu štve, že se ty kravský krámy nedají tahat ani štípat.

Hned se rozhlédla po další kládě. Už ji viděla, vzadu u těch holých hrobů, u kanonýra. Dokonce jsou tam dvě?! Naběhla, odtáhla s funěním těžkou potvoru a vracela se pro třetí. Jejda! Tady se táta hrabal! Terku rázem jako když polije. Lehká hnědá hlína byla určitě přerytá víc, jako by po nich ještě někdo přišel. Nebo se hrabal ven. Vyděšeně pozorovala důlky. Srdce vyskočilo do krku. Není to v pořádku, není to jako dřív. Pomalu se shýbla pro silný kus, dlouhý jako polena, co táta tuhle v lese tahal z metru. Očima sledovala prašnou hlínu, která za těch pár dnů sotva oschla. Všude padá listí, proč ne i sem?! On určitě vylejzá a hledá, přehrabává svoji hlínu, znovu a dokola. Chce medailónek. Možná taky kouká na plivanec a střepy vedle. Terka polkla. On je sice v právu, ale ona? Kluci v autobuse říkali, že se na hřbitově hejbou světýlka, že se duchům něco nelíbí. Zrovna jak si odnesli medailon! Táta říkal, že ležel nahoře, že není z mrtvoly, jenže: byl z hrobu. Neřekla o tom ani Martině. Terka znovu namáhavě polkla. V krku měla jak při hnisavé angíně. Ještě je světlo, mrtvák nevyleze. Nebo jo?! Něco se hejbe, blízko! Bála se ohlédnout. Přesto nějak dozadu viděla. Slyšela najednou všechno, jako ve filmu. Něco tam je! Fakticky. I když se nedá nerozeznat, co. Někdo tady dýchá, skoro za krkem. A zase blíž, skřípe sklo!

“Koukej vstát!”

Tereza zírala na stín za stromkem. Čekala lebku, hnáty, možná taky maso, co teprve padá pryč. Nemohla ani ječet. Ne, už nezařve, ani kdyby jí padali červi do ksichta! Nemá jak, nemá čím. Ani brečet nemůže. Jen ztuhle čekat. Už to přišlo blíž. Dosáhne na Terku, šoupne pryč. Roztrhá, krev postříká všechny hroby! Zavřela oči. Listy šelestí, lupla větev, zavonělo ... Moment, ono se to cáká voňavkou?! Jéžiš, to je ta bába Štajnerová!

“Tak bude to?!”

Štajnerka kývla a Terce spadl kámen ze srdce. Zároveň zastudily pročůrané kalhoty. Jak dosedla do hlíny, rázem to vyteklo. Zase je pochcaná! Naštěstí se hubená bába otočila. Přes rameno Terce řekla, že toho natahala dost a má jít domů. Ta ani nepípla, myslela si to samé. Dotáhla dřevo na kraj a mazala domů. Až před brankou si vzpomněla, stáhla mikinu, uvázala v pase a tak zakryla mokrý zadek.

*****

“Tys to tam nechala? Náno pitomá! Bába všechno sebere a ještě se ti vychechtá!”

“Já musim na záchod.”

“Chceš se ulejt? Di si třeba do prdele!”

“Seš tam? Kam jel táta?”

“Kadim, mami.”

“Tak pohni, máš připravený nádobí!”

Začala lomcovat dveřmi. Vztekle bouchala pěstí a vůbec neposlouchala, co Terka říká o mytí. Vždyť to zas tak dlouho netrvalo? Sakra! Vlhké kalhotky se srolovaly na stehnech, zašprajcly a nešly natáhnout. No tak! Máma už řve! Taky je slyšet Máňa a to teprv bude viks! Minule jí dal táta mokrý gatě do huby, nesměla blejt ani brečet. Ale vydržela, i když byly zasmrádlý.

“Spratku jeden! Co ty se máš co zamykat?!”

“Nekecej, nic tam nemáš.”

“Hele, vono se nám to stydí! Nejsi blbá? Mazej dělat! A pohni, voda stydne. Hele, Tondo, vona se před tebou stydí, zrovna se zamkla v koupelně!”

Jejich posměšky po Tereze lehce sklouzly. Pod tepláky hřály schnoucí spoďáry a počůrací průser tímto skončil. Jenže táta chtěl ještě pomoct a máma se naštvala, že Terina znovu prdí na nádobí. Táta nadával, že měla něco cintnout. Tím pádem bude umejvat třeba do půlnoci, dokud se nebude všecko blejskat! Voda byla fakt studená, daly se umýt jen sklenice a hrnky. Jarem máma šetří, tak se mastnota z talířů rozblemcala úplně po všem. Bylo to hnusné, Tereza se štítila do vody i sahat. Napadlo ji už mockrát, že tu vodu vyleje, ale lavor je děsně těžkej. Někdy se dá dolít horká voda, jenže k tomu je nutná návštěva, které se vaří kafe. Vždycky se ohřeje víc. Jak přišel zvenčí táta, dal pár pohlavků, zanadával, vodu vylil a myla zas. Ve studený, ale jaru táta dává víc a jde to líp.

*****

Ráno šla Terka odvázat Ronyho a málem zakopla o kus dřeva, co trčel z ohniště. Ale ne, vždyť to je ta velká kláda! Spálili taky skoro všechny malé větve. Proč?! Hrkly jí slzy do očí. Tolik se přece těšila, že mají dřevo do kamen! Teď, po ránu, jí ze včerejší dřiny bolí skoro celej člověk. Jéžiš, nechali tu hrnky! Hodila tašku k verandě, honem sbírala nádobí. Sakra, autobus zaprděl v zatáčce! Jenže Rony by prkno shodil a za střepy by mohla ona. Jako vždycky.

“Rony, necháš to?!”

Průšvih se nekonal kvůli žákajdě, počkal až na jídelnu. Martina vzala Terku s sebou a dala jí svou polívku. Na obědách se všecko dojídá. I to, no, divný. Jenže vrchní kuchařka si pamatovala, že za Terezu nemají odminula placeno a hlasitě se začala vyptávat, kdy to jako bude v pořádku. Přede všemi. Cítila, jak na ni všichni čučí, holky ze třídy prskaly smíchy a ona nevěděla, jestli teda smí tu hnusnou drožďovku dojíst nebo jestli odtud musí pryč. Ona by jí Martina stejně jinou nedala, ještě tak mlíkovou nebo rajskou. Potom třídní účka Terku plácla do zad a řekla, ať to zbaští, že brzo pojede autobus. A potom jí ještě přinesla oběd. Určitě svůj. Nebo kuchařce vysvětlila, že nemají peníze. Terka měla takový hlad, že i drožďovka byla prima, ale knedlíky válela v puse. Vůbec by nemohla říct, jakou měla omáčka chuť.

Málokdy se Tereza tolik styděla! Jako před týdnem, kdy viděla jednu paní ze vsi, jak vytrousila dvoustovku. Ono se to má vrátit nebo donést na policii, ale to by už nestihla autobus domů. Žmoulala peníze v kapse, paní dva dny nepotkala a potom mamka brečela, že není na chleba. Zase ji vyhodili z práce, když nestíhá dělat. Jenže teď nezaplatili ani těch čtrnáct dnů. Terka jí donesla dvoustovku a mamka hned poslala tátu do hospody, krám už byl zavřenej. Přinesl v kastrolu dvě porce guláše a když se to naředilo, ve zbytku omáčky se namočil tvrdý chleba pro Ronyho. Hlavně bylo dost cigaret, aby máma nebyla nervózní. Má je radši než prášky.

*****

Rony štěkal a vrčel jako zběsilý. Tereza se plácla přes bundu. Jak běžela k autobusu, vůbec nevzpomněla na odpaďák, kam se u jídelny hážou svačiny. Nosila je Ronymu, ale dneska to nestihla. Zrovna dneska! Už potřebuje čůrat, jenže jak otevře vrátka, Rony po ní vystartuje. Porazí ji a zdrhne, aby našel žrádlo. Nebo zase naškubne bundu, protože bude v kapsách hledat sváču.

Ne, domů nemůže. Tereza popošla podél plotu. Příkop je suchý, i kdyby skočila blbě, nezmaže se. Tak hop! Močáku to neprospělo. Honem oběhla sad a u smeťáku naprosto přesně, načas a bez ucvrnknutí, přidřepla. Asi včera nastydla, už ve škole to dvakrát málem nevydržela! Ach jo. Když natahovala kalhoty, zahlédla Štajnerku. Stála na pěšině ke hřbitovu a koukala sem. Terka zrudla. Bába ukázala prstem: Pojď! Tereza váhala jen chvilku. Sebrala tašku a hodila ji na záda.

Terka přikývla. Když skoro dopsala češtinu a natáhla se po hrnku, málem ho leknutím pustila. Paní Štajnerová v legínách a černé haleně zrovna přinášela karty. To ne! Terka visela na balíčku očima. Jen ať nezačne blbnout! Prosím, aspoň teď ne! Marně. Jako kdyby o jejím strachu věděla, měla paní Štajnerová paklík položený volně na dlani. terka věděla, že to nezastaví. Zatajila dech. Co kdyby? Drží, drží ... Sakra! Úplně bouchnul, karty prudce vylítly ke stropu a snášely se jako listí. Hlavně k Terčině židli. Úplně zvadla a sklopila oči. Teď se paní rozkřičí a vyhodí mě! Terezce bylo do breku. Průšvih horší, než ten o prázdninách u babičky.

“Ale ne, ona spíš nezná pravdu. Máš zvláštní dar. Zdají se ti barevné a hezké sny? Lezou ti věci samy do ruky?”

Domů se Terka vydala vyzbrojená kusem knedlíkové šišky. Statečně přikráčela k zadní brance. Rony přilítnul, jenže mu přísně poručila stát. Zvedla pravou ruku a myslela to smrtelně vážně. Rony sedl a nic, nevrčel. Vyplázl jazyk a čekal. I když chvíli zápasila s drátěným okem na vratech, Rony seděl, neutekl. No teda! Pochválila ho, podrbala a dala ten knedlík. Rony ho položil na zem a tázavě naklonil hlavu.

*****

Když rodiče přišli, byla mamka úplně odrovnaná. Zapadla do sedačky, že se už ani nehne. Táta taky moc nemluvil, poslal Terku udělat kafe. I zapnout plyn! Vůbec si nevšimli, že luxovala a umyla jejich hrnky. Ona radši ani nepípla, protože jinak zapínat sporák nesmí a mytí ve studené vodě je blbost nebo za trest. Nad dvojkou z matiky mávli rukou. Ta je dneska už ve čtvrté třídě tak těžká, že ji normální člověk nechápe. Potom Terezu poslali uklízet skříň, kde má zaručeně binec jako vždycky. Než zavřela dveře, máma začala vykládat, že se jí vůbec tátovy nápady nelíbí. Táta vrčel, že je úplně pitomá, nechat plavat zlatej důl. Znovu začali tiše, zlostně mluvili jeden přes druhého. Tereza radši vyběhla nahoru. Načapat ji za dveřmi, bylo by moc a moc zle!

Přeskládala pár věcí a přitom znovu zkusila, co umí. Hýbala i prádlem. Jako dřív s tužkami nebo sešity. Copak to není čarování? Třeba dokáže víc. Například ... udělá Kolbový beďara na nose! Furt se šlechtí a Terce vysmívá. Začarovat tak Sportku, aby měli rodiče po starostech ... Nejde to. Jako kdyby náhle někdo zavrtěl hlavou. Byla sama, ale už věděla, že ani jedno z toho neudělá. Neublíží ani nezbohatne. Otřásla se jako zimou. Jejda, vždyť sedí na zemi, zase prostydne a bude čůrat jako koroptev! Ale už má hotovo, sejde dolů. Á jé, mamka mlátí nádobím! Je naštvaná.

“Vzala sis chleba?”

*****

“Warum?”

“Warum?”

“Warum?!”

“Bitte, ich kann nicht...”

Nevěděla, co vlastně koktá, ale paní byla pryč. Terkou zaklepala zima. Čůrat! Má to úplně na krajíčku ... Prolítla ložnicí rodičů, rozsvítila u schodů. Brr, zima, zima, rychle na záchod a zpátky! Jak nahoře zhasla, lekla se. Světýlka! Běhala mezi stromy, osvětlovala hroby. Duchové! Ta paní byla z nich! Terka přitiskla nos na okno. Za chvíli to ale vypadalo, jako když auto rozsvítí světla a jede. Dokola, zadem pryč. Mezi hroby zbyla tma. Terezka si oddychla, auto není duch. Měla by to ale vypátrat, stará paní byla doopravdická. Tichounce se plížila do své postele. Jé, kde je táta? Na noční přece nejel? Nebo už zase dostal práci?

Zbytek týdne byl zvláštní. Na dvoře jim složili fůru odřezků z pily. Táta si pochvaloval, že mají hodně na zátop i na opravu kůlny pro Máňu. Hned se do toho pustil. Máma Terce koupila nádherný červený klobouk s mašlí, dvakrát upekla buchty s tvarohem a taky unikuřata. Ta jsou ořezaná od prsíček, ale nevadí, stehna jsou nejlepší. Terku doma čekával opravdický oběd. Studený, ale s masem.

Párkrát zahlédla paní Štajnerovou u hřbitova. Vždycky se dívala směrem k nim, jako by čekala na Terku. Nejdřív to nešlo, ale když táta dodělával vnitřek kůlny a mamka vařila, zkusila za ní jít. Paní Štajnerová zavrtěla hlavou a rychle zamířila domů. Takže ne, na Terku paní nečekala. Chovala se jako ten duch. Možná kvůli hřbitovu. Podezírá je? To auto v noci ale přece nebývá jejich Máňa!

*****

Mamka hodila po Terce očima a ta hned strčila ruce za záda. Ještě měla na nehtech rudý lak z módních přehlídek. No co, stejně je z holek poslední, kdo tam nenosí ani srdíčka! Chvíli s dospělými seděla u kafí. Babička se zeptala, jestli by neměla být venku, když je tam hezky. Chvíli už nepršelo a mamka konečně řekla, ať si vypadne hrát. “Podívám se na jabka, jestli ještě nějaký nejsou,” zkusila Terka zvětšit prostor, který teď znamená “ven”. Na dvorku nebylo nic než bláto a Rony v boudě. Jim v sadu rostly jen letňáče a ty už jsou pryč. Mamka kývla a táta s babi ani neposlouchali. No jo, sakra, úplně zapomněla na krávy! Včera traktor objel zdejší kůly a natahovaly se dráty. Stádo vidět není, může být za stromy. Postávala na kraji. Co dál? Může si šáhnout, jestli už kope. Jo, celá nakřivo! Radši rovnou proleze. Opatrně, místama jsou louže. Ohrazeno je skoro až k plotům, zadem od zahrady se nikudy jít nedá. Kudy asi paní Štajnerová půjde na hřbitov?

Terka se nadechla, prolezla dráty. V pohodě, proud ji nepraštil, bučení nezaslechla. Plížila se a rozhlížela, kdyby něco. Vloni tu měli bejka, co za tátou vlítnul až do jejich sadu. Občas je kravám jedno, že dostanou šlupku. Když jim v srpnu došla voda, některý nadzvedly hlavou drát pod proudem, aby ostatní mohly utéct. To byla u rybníka mela! Lidi od vody zdrhali, ženské ječely a parta puboušů mávala ručníky, že budou dělat koridu.

*****

Dům na prodej byl prázdný, ani cikáni sem nelezou. Jen děcka z okolí pro ovoce. Snad zbyla fialová jablka, zrajou dlouho. Hm, už jsou pryč, opadaly. Žerou je myši, ale našla přesně čtyři poslední pěkná. Tak a mazat zpátky. Když míjela hřbitov, hlava se jí k němu sama točila a táhlo ji to tam jako na provázku. Pěkná blbost! Objevit se naštvaná kráva, nestihla by Terka utéct ani na jednu stranu. Musí na kraj, ke drátům! Přesto se zas přistihla skoro v půlce pole. Fakt je to divný. Viděla pár náhrobků pod stromy, jenže jinak než dřív. Možná někdo kopal poklady jako táta, možná shodil nějaké kameny ... Otřásla se. Najednou stála u vrátek paní Štajnerové. Jak sem došla? Proč minula jejich barák? Paní zrovna vyšla ven a tvářila se přísně. Jako by ji čekala.

“Nestarej se o hlouposti a koukni, jak to tu vypadá,” postrčila Terku dopředu. Ta ani nepípla, protože paní Štajnerová měla divně placatou tvář a studené oči. Už se nezlobí, už je rozhodnuto. Terka uvidí něčí průser. Hodně zlý průser. Zírala tedy skrze nízké větve kaštanů. V šeru bylo opravdu něco špatně, jenže pořád nechápala, co vlastně vidí. Už předtím přece bylo jasné, že tam něco nehraje. Rámy hrobů ... Pokácené náhrobky, kde jsou?! A ty černé kvádříky, co táta říkal, že jsou z mramoru. Jeden skoro uzvednul. A tohle? Přímo před ní nakřivo trčela vzhůru odsunutá deska. Naproti, za rámem, svítily vylámané kusy betonu. Nemohla se pohnout, paní ji pevně držela. Zakřičeli ptáci, vylétli skrz větve vzhůru. Byli divní, černí a velicí. Stromy od všech hrobů odkláněly větve a Terka byla ráda, že toho víc nevidí.

Terka si hřbitov moc přesně nepamatovala, ale když se rozhlédla, nebylo to nutné. Zmizelo toho moc, v listí viděla stopy skoro ke všem hrobům. Zbyly jen největší kusy mramoru a holé šedivé rámy. Zahlédla zlomený krumpáč a lopatu s krátkou násadou. Táta říkal, že jí bohatě stačí. Táta?! Mamka to o něm ví! Stará paní je chodila varovat ... Ruce na jejích ramenou ztěžkly. Nejen paní Štajnerová, všichni tu vědí, co Terka zrovna pochopila. Dusila ji hanba. Rozrýpanou zemí stoupal smutek. Těžce, namáhavě vytékal z ran. Mohla na něj sáhnout, ale pálil by jako oheň s mrazem zároveň. Vykoktala:

“Musíme něco udělat! Vždycky se to dá zastavit! Třeba máte nějakej prsten nebo starej pergamen nebo...”

Elchianor vyrostla, oči jí hořely. Terka dál tiše slzela. Toužila pohladit okolní smutno, utišit Zemi, ochránit lidi, co nic netuší. Odvézt pryč tátu s mámou, nějak jim povědět, co provedli. Jenže před Ní to nešlo. Nedokázala ani říct, že žádnou strážkyní nebude. Copak se někdo může jenom koukat a čekat a těšit se na něčí tresty? Babi říká, že každý průser se s dobrou vůlí napraví. Jenže Tereza najednou moc dobře ví, že právě Ona, Elchianor, tady schválně vyvolává něco zlého. Nedočkavá a šťastná! Znovu pohlédla na hroby a tehdy si vzpomněla. Počkat, prý tu nejsou duchové? Odkud tedy chodí její stará paní? Elchianor o ní nic neví. Proč ne? Snad je tu naděje, snad pomůžou duchové!

Vrátím se, slíbila Terezka. Přijdu a budu tu s vámi, abyste věděli, jak je mi to líto! On táta nechtěl ublížit, on to nevěděl... Ruka na rameni ji už směrovala zpátky. Byl čas jít. Ohlédla se, znovu ji polilo horko a mráz. S ním hned pocítila, že před Elchianor musí mlčet. Jako kdyby se ve stínech mihla stará paní a ukazováčkem nařídila PST! Rony žalostně zavyl a Terku píchlo u srdce. Cítí nebezpečí pro mamku a tátu, určitě!

“Pes cítí, kdo a kde jsme. Jdi domů a kdyby ses přece jen bála, přijď. Pamatuj, že se všem stane po právu.”

*****

Chvíli se jen tak povídalo. Terka chtěla aspoň mamku nějak varovat, ale nešlo to. Vlastně pořádně nevěděla, jak a co říct. Po večeři šla babi nahoru s Terkou, prý kvůli žákajdě. Mamka za jejími zády zamrkala, že babi asi hlavně zkontroluje skříně. Jenže se dostaly jen do půlky schodů. Babička tam stála, zbledla. Chytla se u srdce, zírala před sebe. Terka seběhla, ale babi nic, mlčky koukala dál. Na rozmázlou krev na zdi, fleky po schodech. Přes to byla vidět cizí rozcuchá holka v květovaných šatech. Objevovala se pomalu, měla přivřené oči. “Marienko, Maro...”

Teď teprve se babička Terezy chytla. Ta se zamračila na ducha: takhle někoho vyděsit, styď se! Pomohla babi sednout na dolní schod, jediný bez krve. Ta Mara už byla celá, ležela na schodech a vypadala, že brečí. Byly k ní otočené zády a Terka najednou nevěděla, koho litovat víc. Babička se ještě ohlédla, ale už jen zavrtěla hlavou. Vstala.

*****

Babička rodičům nic neřekla. Jenom, že je unavená. V noci přišla stará paní jako vždycky, ale jen k Terezčině posteli. Dala jí ruku nad hlavu, jako by ji chtěla pohladit. Terka se zvedla, chtěla ji odvést ke schodům. Třeba se nějak domluvějí, co s tou Marou? Paní však zůstala nahoře a krčila rameny, jako by nic dělat nemohla. Duchové proti sobě asi moc nezmůžou. Tak šla aspoň na záchod, aby nebyl malér. Při návratu se zastavila. Jak vlastně věděla, že schody zůstanou bez Mary? Proč se nebojí? Martina se klepala strachy, když kluci jenom vykládali o světýlkách. Ona by prý tak blízko hřbitova nikdy nebydlela! Vtom Terezka zaslechla divné zvuky. V obýváku se šeptalo. Babička mluví s duchama? Mara ji předtím vyděsila. Nepotřebuje pomoc? Opatrně otevřela dveře. Babička vstala ze země.

Terezka si úžasem div nesedla. Přísná babička, která nesnáší její počůrávání! Ale třeba jí řekne, kdo ta Mara je.

“No, to není zrovna pro malou holku v noci ...”

Jejich dům postavili kolem roku třicet. Býval tu malý obchod, ti lidé ztratili jediného syna ve válce. Paní umřela ještě před odsunem. Po Němcích tu chvíli žil nějaký chlap a potom patřil dům statkům. Ubytovali tu babiččina bratra s jeho družkou, potom po revoluci to koupila jedna paní, ale nestačila platit. Dalšími jsou oni. Není to moc šťastný dům, Karel hodně pil a jeho Žofka se oběsila v lese. Marienka, její dcera, zmizela v šestnácti, prý utekla za hranice, když přijeli Rusáci. Byla o šest roků mladší, než babička. Karel pil pořád víc, až prý usnul na silnici a přejelo ho auto.

“Ale co když neutekla? Ležela tam na schodech, jako kdyby ji někdo děsně zmlátil.” Babička vzdychla.

Babička stála před dráty, nataženými kolem krajních stromů hřbitova a vyděšeně pozorovala spoušť uvnitř. Potom prolezla dovnitř, chodila mezi hroby a plakala, protože to tady znala, když jezdila k bratrovi.

Pozdě. Terka pod odsunutou vypouklou deskou zahlédla něco jako hadr. Šla blíž. Bála se vědět, ale táhlo ji to. Musela se přesvědčit. Oči sklouzly po náhrobku. Johanna Schaller, 1871 - 1946. Ten bílý, nejhezčí hrob! Neměl nápis přímo nad hlavou jako ostatní, ale postavený až za rámem. Zabral kus uličky. Přesto někdo náhrobek svalil dozadu, až na strom. Z rozbitého rámu trčely dráty. Tak nebyl kamenný, ale z betonu? Na látce se daly rozeznat červené květy. Pod ní tenké nohy, které vypadaly divně. Moc hubeně a hnědě. Zato nahoře ležely přes tělo bílé kosti. Poznala je, vypadaly jako v učebnici. Předloktí, jenže rozlámané. Stín desky kryl hlavu. Nepotřebovala ji vidět. Babi klečela s rukama na tvářích, kymácela se a zdušeně plakala, že malou Marienku přece jen našla. To Karel, určitě on ji sem dal, mezi hlínu a víko hrobu.

*****

Táta střídal barvy, potom bafnul Terezu za triko.

****

“Maro, ne!” Víc nestihla. Učitelka se zapotácela, skutálela až dolů. Jenom ne do hlavy! Třídní padala pomalu. Terka s hrůzou sledovala hlavu, krk a ramena. Věci z kabely létaly kolem, ale tělo se poslušně stáčelo těsně před tyčemi zábradlí a hranami schodů. Křik všechny přibil na místo. Terka shodila tašku a letěla. Zkroucená noha, krev na lokti, brýle šejdrem. Ale žije! Z nohy pod kolenem stříkla krev. Terka vytáhla kapesník. Měla čistý tátův, Kolbovkou vysmívaný hadrový šnuptychl. Zavázala nad kolenem, utáhla. Pod ním trčel kus kosti, dírami v silonkách viděla čtyři škrábance. Nekrvácely, vypadaly žlutě. Lidský sádlo, jak kost prorážela kůži předtím... Nepřemýšlela, odkud to ví. Třídní sténala, koukala skrz Terku. Možná na Maru? Ne, ta zmizela. Vtom se všichni probrali, začal frmol s dohady, lékárničkou a sanitou. Terka se vytratila na záchod. Seděla tam a nevěděla, jestli nezačne zvracet. Proč je Mara tolik zlá?! Co jí třídní udělala? Rozbrečela se. Tohle bylo strašný. Co teprv provede tátovi a mámě?

O čtvrté hodině do třídy přišla ředitelka, pochválila Terku za pomoc. Všichni učitelé na ni byli hodní, až nějak nevěděla, co s tím. Na zastávce si lidi říkali, že z rybníka vylovili starého Fejfara a někoho odvezli s infarktem. Dneska byl moc špatný den, samé neštěstí. Terka šla domů jako svázaná. Dům byl prázdný, pila pryč a dříví nedotčené. Máma měla odpolední, táta přišel večer napitý z hospody. Na policii nebyl. Terce běhal mráz po zádech. Bála se, až drkotala zuby. Na zdech viděla šmouhy, ale čtením nezešedly a nemizely. Ať už se babička vrátí!

*****

V úterý přišla ředitelka do třídy zase. Řekla Terce, ať se sbalí a odvezla ji svým autem domů, že maminka čeká. Táta měl totiž bouračku a leží v nemocnici. Ta jen sklopila hlavu a v břiše narostl studený kámen. Jede to pořád dál! Kdyby jela s tátou, tak možná ... Třídní přece zachránila vaz, všichni říkali, že ji to nezabilo jen zázrakem!

Na stole před mamkou stál fernet. Byla u ní jedna paní z práce. Už volala babičce, že táta umřel. Přímo na místě, ředitelka asi nevěděla všechno. Terka mlčela. Nebrečela máma, nebrečela ani ona. Stulily se k sobě. Ta hodná paní pořád mluvila a mluvila, co všechno zařídí a slzela místo nich. Taky ohřála polívku a přinutila je jíst. Po ní přišel tátův kamarád Korous, že taky se vším pomůže. Přinesl další flašku a cigarety. Máma začala trochu mluvit, poslala Terku do postele. Terezka šla do zatáčky schodiště, sedla si a hladila zeď. Prsty se dotýkala krvavých šmouh. Co tě usmíří, Maro? Táta už určitě jel na policajty... A v tom druhém autě byli dva další mrtví, dole ze vsi!

Seděly vedle sebe. Tereza se odtáhla, Mara skryla tvář do dlaní. Už nahlas nemluvila. Přesto Terce ukázala všechny lidi, jak vypadali před lety. Kamarádky, kluk, kterého měla ráda, zlomyslný Fejfar, sousedi. Všichni mlčeli, když otčím bil její mámu. V hospodě slyšel, že Mara čeká děcko s vojákem, který dětem předváděl vlčáka. Proto ji tehdy zbil a ještě hůř ublížil. Opilý hned ani nepoznal, že všechno byla lež. V noci zkusila utéct, spadla ze schodů a on myslel, že je mrtvá. Dokonce i mámin růženec jí dal do hrobu. Všichni mu pak uvěřili, že s nějakým klukem utekla.

Mara měla svou pravdu. Jenže lidí, které trestá, zbývá ještě moc. Nespravedlivě moc! Jak mohli vědět, co se stalo špatně? Třídní je přece docela fajn! To spíš měla strčit do hnusnýho Karla, to on jí ublížil! A táta? Vždyť byl nešťastnej, že nesplácejí barák, práce pro chlapy je málo. No, naklepal Terce párkrát špeky, ale když spolu opravovali Máňu, tvrdil, že je na to lepší, než kluk! Normální táta. Podívala se na Maru. Jak jí to vysvětlit? Pochopí to? Vypadala tak smutně, že Terka zase vzlykla. Mara natáhla ruku, jako by ji chtěla pohladit. Takže rozumí? Ale ne! Najednou je z ní Elchianor. Vysmívá se, svítí zlou radostí! Terka utekla, nahoře se ohlédla. Nic. Vyhlédla ven. Tam ji viděla. Zrovna zvedala paže pod stromy uprostřed kola ze svíček. Dělá to dál! Terku roztřásla hrůza. Skočila pod peřinu, tiskla k sobě bábinu Bibli. Drmolila přitom páté přes deváté. Kousky modlení, žalmu, cokoliv padlo na jazyk, dokud neusnula.

*****

Ráno do školy nemusela. Korous u nich přespal a potom odjel něco zařídit, aby je mohl vzít do Chebu k pohřebákům. Mamka ještě potřebovala spát. Terezka zkusila poslední, jít na hřbitov. Bála se Mary, ale věděla, že jinak to nejde. Ne jen tak obyčejně, nejlíp s kytkama. Otrhala všechno, co ještě kvetlo, i ozdobnou pruhatou trávu. Vzala to ze druhého konce hřbitova. Jak jim slíbila, hladila a obdarovala každý zničený hrob. Prosila u každého, aby se přestali zlobit. K Maře došla nakonec. Jí dala Bibli. Místo toho, co říkala, že měla po mamince.

*****

Pan Korous přijel, zrovna když mamka vylezla ze sprchy. Pojišťováky zařídil a můžou do Chebu. Mamka se rozbrečela, jak je hodnej a do toho přijel autobus s babičkou. Viděla cizí auto, hned ztuhla. Odmítla jet s nimi, že radši zůstane s Terezkou. Dítě by stejně u takových věcí nemělo být. Mamka šla najít něco černého na sebe a Terka se vytratila za ní. Pan Korous radši seděl v autě, babička mu ani neodpověděla. Tereza chvíli sledovala mámino hledání, potom šla k oknu na chodbě. Leknutí projelo až do nohou. Štajnerka jde zpátky! Honem se otočila k mamce:

“Holka, nebreč pořád. Vzpomeň si, jak jsme se ho bály, jak tě mlátil ... Abys věděla, vůbec to nebyl tvůj táta!”

“Ale vždyť je to pravda! Babka mi nikdy neodpustila, že jsem Tondovi nedala opravdovýho, jejího vnuka. Sekýruje a na Terce chlup dobrej nevidí. Je to fakt děsný neštěstí, ale barák nám zůstane, když se to z pojistky doplatí ...”

Terku zabolelo, jako by dostala velikou ránu do hrudi. Vedle ní se objevila Mara. Natáhla ruku po maminčině krku. Řetízek?! Tak proto měla Terka zůstat doma! Mara je přišla oba zabít. Vezme si zpátky, co Korous ukradl mrtvole. Jak vzpomněla na hrob, došlo Terezce ještě něco. Křičela by, ale jen otevřela pusu. Zrovna předjížděli kolonu aut. Jenže Terka věděla, že do protivky vjede náklaďák. Probrala se, odhodila Maru. Mohla jen chrčet, natáhla aspoň ruce jako na odstrčení karet. Náklaďák vyjel nad obzor, Korous zaklel. Mamka vyjekla, auto vylítlo na stranu. Otočili se. Jednou, dvakrát. Než Terezku spolkla tma, slyšela Elchianor. Kde ta se tady vzala? Proč křičí taky? Všichni jsou zmačklí ...

*****

“Paní Štajnerová ... taky tam byla ...”

Babička se zarazila. Pustila Terezinu ruku. Dala jí napít džus a řekla, ať hezky odpočívá a povídala o Ronym. Další den konečně Terezku na vozíku dovezli za maminkou. Byla hrozně bledá, pravou ruku v sádře, do druhé dostávala krev. Kolem toho zápěstí měla Mařin řetízek. Pořád ho drží, říkala sestřička. Koukla, jak rychle krev kape a pohladila Terezku po hlavě.

Zrovna přišla babička, dala Terce pusu, tahala z tašky limonádu a banány. Znovu pohladila mamku po tváři. Teď odveze Terku zpátky a potom se vrátí Marienku omýt. Terezka mlčela. Marienku? Hleděla na ruku, obtočenou růžencem. Ve své posteli se otočila k oknu. Už neměla slzy. Je sama. Bez táty, co ani nebyl její, bez mamky, co už není její, bez babičky, která našla svoji Marienku. Nezbyla ani Elchianor. Ano, je sama a může za to. Neměla na Maru vykřičet, kdo ji opravdu zabil a teď čaruje, aby byla zlá. Elchianor o ní přece věděla, to Elchianor ji nechala umřít! Potom se kouzla přetočila a všechno je jinak. Pod převrácenou deskou Mařina hrobu umřela paní Štajnerová a v autě se všechno pomíchalo. Terezka dnes totiž ví mnohem víc, než by věřila nebo chtěla. Jako kdyby sáhla na kliku a otevřela dveře. Jejda, babi si svoje uřeknutí uvědomila a jde sem. Nesmí nic poznat! Nikdy, ona ani Mara.

Terka se soustředila jako po počůrání. Zvládne to, musí. Teď: Zamávat ke dveřím a poslat pusu. Povedlo se, babi Vechtrová odešla. Uff! Jo, takhle to už bude pořád. Všechno naoko. Ať se stane cokoliv, rozhodla se totiž Terezka zůstat doma. Nechá ty dvě, ať ji jako vychovávají. Dítě přece samo nic nezmůže! S povzdechem natáhla ruku. Víčko petláhve se odšroubovalo a limča plnila skleničku na stolku. Trochu ucmrndla, ale nevadí, dějou se horší věci. Zpátky láhev zalezla bezchybně. Sklenka vklouzla do Tereziny dlaně. Na okně se pohnul stín, podobný přikyvující hlavě jakési staré paní.