Paní Eva podruhé

Konec dubna 2020:S paní Evou jste se seznámili na začátku února. Jakpak zvládala své problémy s pamětí a potřebou pomoci dál? Minule jsme paní Evu opustili po „velké rodinné radě“ a jejích prvních krůčcích v režimu, na který přistoupila.

Zopakuji, že má cukrovku, motá se a padá, ztrácí paměť. Má oporu v kamarádovi svého zesnulého muže, pomáhá jí sousedka, která bydlí přes chodbu, pomáhat by chtěl i švagr se svou ženou. Po poradě, kdy se probraly všechny možnosti, a paní Eva souhlasila, že přijme pomoc při dávkování léků, měla donášené obědy, i když předem tvrdila, že jí nebudou moc chutnat. Také si měla vše zaznamenávat do kalendáře. První dny vypadaly optimisticky.

Po týdnu se všechno zvrtlo. Paní Eva oznámila Zdeňkovi, že se bude během dvou týdnů stěhovat k příbuzným. A že se má zastavit to jednání o příspěvek na péči. Byla hodně rozrušená, protože s úřady to chce mít v pořádku. Opět jsem informovala, že se jen nahlásí nové místo pobytu, úřady se mezi sebou domluví a přijde tam místní sociální pracovnice. Navíc tamní kolegyně znám, odvedou práci dobře. Vypsala jsem panu Zdeňkovi krok za krokem, co nastane. Nejdřív ať se paní Eva uklidní a zabalí.

Naprosto netušila, co udělá s bytem. Během těch dvou týdnů od „rodinné rady“ upadla jen jednou, ale pomoc si přivolala až mobilem, Zdeněk přijel, zvedl ji, posadil. Sousedi nereagovali, snad nebyli doma. Ležela na té zemi snad dvě hodiny. Další den mne vzal pan Zdeněk s sebou. Paní Eva si úplně nevzpomínala, jak se co seběhlo, ale věděla, že se dovolala jen jemu, že jí to chvíli trvalo, než dosáhla na mobil a také netušila, který je den. Všimla jsem si ohromné hromady léků, měla je v krabici u lůžka a další na stolku poblíž. Paní Eva mi tvrdila, že ví, co má kdy brát, ale hrst různých tablet ležela v krabici volně, paní je neuměla rozeznat – a dávkovač léků, který si na internetu sama vybrala, byl nepoužitý, zastrčený ve stolku.

Vysvětlila jsem jí, že pokud si nedá dohromady jídlo a léky (inzulín si píchat nezapomíná), maléru se nevyhne. Probraly jsme výhody dávkovbače a paní Eva si najednou velmi jasně uvědomila, co jsem jí již minule vysvětlovala: že s dávkovačem bude vědět, jaký je den v týdnu a jaká doba dne. Pan Zdeněk se uvolil, že když dostane seznam léků a dávkování, dohlédne na pravidelné plnění. Paní Eva to skutečně zvládla, od lékařky za dva dny dostala seznam všeho, co bere. Celkově bylo na jejím jednání znát, že má sice výpadky, ale i díky donášenému jídlu se lépe orientuje v čase.

Na konci dalšího týdne se mělo schylovat ke stěhování. Paní Eva to obšírně vysvětlovala Zdeňkovi. Všechno se zatím od „rady“ domlouvalo telefonicky. Vysvitlo, že by byla opět v paneláku, v okrajové části maloměsta 100 km odtud, v bytě 1+1 a švagrová, která by jí pomáhala, by za ní přišla jeden den v týdnu a jinak jen v naléhavých případech. Tím by sice respektovali vysoké nároky na soukromí paní Evy, ale z mého hlediska byl přesun za takových podmínek dost pochybný. Navíc by byl byt zařízen zcela novým nábytkem (převezla by si jen osobní věci), připojení k internetu a obsluha PC by byla problematická (pan Zdeněk často radí po telefonu a pomáhá čistit schránku). Navíc dané městečko ani obyvatele paní Eva nezná, švagrová má domek ve vedlejší vsi.

Pan Zdeněk vydržel nic nerozmlouvat, jen vždy vyslechl, co nového paní Eva sdělí. Mezitím se usadilo plnění dávkovače a braní léků, ačkoliv jich paní Eva měla tolik, že si podle příbalových letáků skoro všechny odporovaly. Svým způsobem se Zdeněk těšil, že mu opdpadne starost, věřil ale, že se paní Eva jistě brzy vrátí. Pokud tam kdesi ovšem neupadne a neocitne se v LDN. Toho se velmi bál. Dlouhé hovory s paní Evou, kdy musel několikrát leccos opakovat, vyvracet obvinění, že někdo něco udělal, ho doslova vyčerpávaly. Vždy ji provedl vzpomínkami a přiměl přiznat, že si vše zcela nepamatovala.

Musel si přeskládat práci tak, aby u paní Evy trávil 4-5 hodin, což znamenalo odjezd na nákup, vyložení, občas zastávku v bance, když spletla PIN, nalékování a rozhovor o všem, co ji potkalo, na co si stěžuje, čemu nerozumí.

Stěhování bylo nejdřív odloženo na další měsíc, takže se uskutečnilo sociální šetření. Paní Eva volala Zdeňkovi, že se ohlásila sociální pracovnice a potom zase, že ji někdo dopoledne navštívil a ona si nepamatuje, proč to bylo.

Potom nabraly události úplně jiný směr. Paní Eva se rozhodla zůstat, pohádala se s příbuznými – a přesně uváděla argumenty proti, které jsme probírali s panem Zdeňkem. Ten se, upřímně řečeno, vyděsil. Zvláště další den, kdy sousedka vrátila klíče od bytu. Co bude, když paní Eva spadne? Rovnou mu řekla, že jí zbyl jenom on a měli spolu velmi vážný rozhovor. Pan Zdeněk měl v té době zrovna problémy se zády a zvedat oteklou silnější paní by asi nemohl.

Opět se poradil se mnou, protože nedokázal prásknout dveřmi jako všichni ostatní. Bál se dalších dnů, ale zároveň viděl značná zlepšení v soběstačnosti i paměti. Navrhla jsem mu čtvrt roku. Pokud paní Eva bude brát léky a jíst, možná se zlepší celkově a vrátí. Z letáků pan Zdeněk vyčetl, že vedlejšími účinky dvou nebo tří mohou být právě ony výpadky paměti a další mohou způsobovat motání hlavy. Docela se vyděsil, o předávkovávání léky u seniorů slyšel dost. Ptal se mne, co s tím, ale ani změna lékaře není jednoduchá. Poradila jsem počkat – zatím si paní Eva přece nějaký čas brala léky divně, třeba ta skladba nějak funguje… Vydržel mlčet, protože i to množství skutečně nějak zapůsobilo. Vyplynulo také, že některé léky bere paní Eva již od smrti manžela. Což byl jeden z důvodů, proč se pan Zdeněk nad léky orosil. Dříve o několika lécích mluvila tak, že neví proč je má, lékařka je „určitě napsala za trest“. Počkat se tedy vyplatilo. Pomalu jako kdyby se začaly rozplývat mlhy nad dřívějšími událostmi, které dosud paní Eva popisovala nejasně nebo jako ublížená. Někdy se dokonce zarazila: „To jsem ale musela vypadat jako úplně pitomá, že jo?“

Nyní léky paní Eva brala, i když jí dávkovač se symboly sluníčka příliš nevyhovoval. Doporučila jsem, ať jí pan Zdeněk v lékárně vybere nějaký s nápisy. S tím, že je to nový styl života a při té dřině změn je dobré, aby si co nejvíc určovala paní Eva sama. I špatné rozhodnutí je její – ona je dospělá, svéprávná osoba, i když má zrovna teď potíže.

Dále by byl vhodný rozpis léků tak, aby pro paní Evu byl čitelný a sama si mohla kontrolovat, že to má správně – léky si připravovala jen se Zdeňkovou kontrolou, ale šlo také o to, že opět měla podezíravé období. Navíc přišel doporučený dopis z úřadu, museli pro něj na poštu – a paní Eva byla vyděšená, jestli na ni švagrová něco někde neřekla. Kdepak, byl to jen běžný krok úřadu, kde usnesením oznámil, že vše předal k posouzení posudkovému lékaři a dokud nepřijde posudek, řízení přerušuje. (ÚP má na vyřízení žádosti určitý počet dnů, a pokud potřebuje další instituci, musí oznámit, že kvůli tomu za možné zdržení nemůže.) Pan Zdeněk si oddechl, paní Evě vše vysvětlil a společně dopis probrali. Kupodivu stačilo jednou, paní Eva si ho občas pročetla, ale už se neptá, na dotaz přikývne, že je to jen takové oznámení a žádná hrůza.

Abychom najisto věděli, že si paní Eva léky bere správně – protože se svěřila, že někdy na dávkovač na stole zapomene a potom to dohání – probral s ní pan Zdeněk podrobně rytmus dne a její rituály. Vyhotovil krok za krokem soupis (1. probudím se, jdu na WC, 2. vezmu léky před snídaní, 3. udělám snídani, 4. Vezmu léky po snídani, 5. v kalendáři zkontroluji, co je za den a co mám dělat…). Doporučila jsem písmo Calibri nebo Arial, dobře rozeznatelné pro stárnoucí oči, velikost 14 nebo 16, podle toho, co bude líp vyhovovat. S tím, že pokud rozpis dne nebude dostatečný, není problém něco pozměnit, přidat, ubrat. Vytiskl ho na počítači a dal do fólie, aby to paní Eva nemohla jednoduše strčit někam do šuplíku nebo mezi různé papíry. Měla tedy fólie dvě, jednu s léky, kterou s sebou bere i k lékařce, druhou s rozpisem dne.

Potom paní Eva požádala o sehnání jiného kalendáře – tenhle měla od pana Zdeňka, a když jsme tam společně zaznamenaly budoucí návštěvy lékaře (tehdy se jí třásly prsty), zápisy cizí rukou ji nyní rozčilovaly.

Během dalších čtrnácti dnů od zrušeného stěhování jako kdyby půlka potíží z paní Evy spadla. Pokud to spočítáme, tak již měsíc brala řádně své léky, včetně změn v medikaci. Oběd v nosičích jí připomínal, že má jíst – a ujídala z něj stále víc, občas i pochválila. Pohybovala se mnohem jistěji a rychleji, zbavila se stálé únavy, již má opět jenom jednu francouzskou berli. Hlava se jí prý točí jen občas – a nepadá. Opět čte a dokáže o tom s panem Zdeňkem mluvit (lidé s demencí pomalu upouštějí od čtení, protože zapomínají děj) a dokonce si u něj objednala půjčení dalšího Kinga, kterého oba milují. Což jistě lehké čtení nebývá. Během pěti týdnů mu prý zavolala pouze jednou mírně zmatená – ale to usnula u televize a v noci myslela, že je o dva dny víc. Což v rozespalosti splete hodně lidí ve vyšším věku. S novým kalendářem se orientuje lépe. Je to typ, na jaký je léta zvyklá.

V takových maličkostech, dávno známých, včetně rituálů, je vždy skrytá šance. Paní Eva skutečně vzala na vědomí, že je především na ní, aby si pomohla. Skutečně „jede podle rozvrhu“. Tak jako v září nebo v létě na tom ještě není, ale po cca pěti týdnech od „rodinné porady“ vidí sama své pokroky. Zůstává doma a stačí jí již jen jedna návštěva pana Zdeňka týdně. Osvědčilo se také pomalé, klidné opakování toho, na čem se domluvili a otevřenost- já mohu to a tamto, nezvládnu tohle, nemůžu vám pomoci, to byste musela k lékaři. Podobná slova, věty – a paní Eva se rozpomene.