koště Anny Šochové
Úvodní stránka :: O mně :: Povídky :: Články :: Rady :: Román :: Kniha návštěv :: Kontakt Nejnovější články ...
SEZNAM KATEGORIÍ / Články / Bouře kunderovská

Bouře kunderovská

Nedalo mi to a oslovila jsem šéfredaktora Respektu, pochválila mu článek. Potom mi zase nedalo, abych mail pro něj nedoplnila a neudělala článek sem. Pan Tabery laskavě pochválil, že jsem dobře vystihla dobu - a tak může mých několik odstavců možná pomoci



Jak jsem psala výše, poděkovala jsem panu Taberymu za zajímavý a hodně odpovídající článek o Kunderovi v Respektu. Vyšla kniha pana Nováka o našem spisovateli ve Francii, rozpoutala bouřlivé diskuze, rozdělila intelektuály na černé a bílé. Článek v Respektu leccos uvádí na pravou míru, zamýšlí se nad postoji Kundery i prací Nováka. Vyprovokovalo to ve mně zamyšlení, jak si stojím já sama. Když už se tedy považuji za slušně vzdělanou, co si myslím já?

Zajímá mne Kunderova osobnost, tedy - beze všech informací se mi jevil dlouhá léta jako záhadný stín kdesi daleko, který s rodnou zemí nechce mít nic společného. Měla jsem dost jiných starostí, nic z jeho díla neznala, odkládala jsem nějaké bližší seznámení s osobou a dílem na později a rozhodně jsem nemínila popásat se na drbech.

Není to výmluva, protože nad teoretizováním, filozofováním a podobně byla v první řadě rodina, zápas o každodenní chleba, učila jsem se zápasit s pýrem a neúrodnou zahradou, udržovat dům, živit rodinu, mnoho myšlenek rychle vyhazovat z hlavy na papír, potom sedm let studií a pohlcování prací pro jiné. Mám jen jednu hlavu a normálně žiju, včetně životních houpaček, strachu a práce s nemocemi nebo postižením rodinných příslušníků. Jak by se mi tam vešly dlouhatánské spory o názory a slovíčkaření, těžce intelektuální nebo inťoušské promluvy? Já musela především vařit, prát, uklízet a mnohé k tomu. Během toho cvalu jsem však vnímala pěnu dní a postupně se dokázala obracet k minulosti a spojovat si souvislosti.

Víte, ona ta parta ideologicky rudých nadšenců po válce, vynesených rychle vzhůru, trochu zavání i mou rodinnou historií. "Pavka" Kohout oslnil sestřenku mé maminky a byla z toho náramná bouře, když mu svěřila celé své věno. V roce 2012 na ni vzpomínal jeden již zesnulý novinář, jak krásně zpívala, když budovala Litvínov. (zaujal ho můj pseudonym na konferenci Obce spisovatelů k Heydrichiádě, kde jsem měla vyprávění o naší takové normální rodince). Moje maminka zase v šestnácti stavěla Lidice a k Pavkovi vzhlížela trochu taky, byl hezkej a Božence se tehdy moc nedivila. Jen hořce komentovala, jak otočil, jak se později vezl na disidentství, ale že by peníze buržoazní dcerce vrátil, to ani náhodou...

Jsou to střípky, ale postupně se mi leccos skládá, včetně vývoje názorů a postojů v mé rodině. Myslím si, že Kunderovy postoje jsou velmi logické a vysvětlitelné. Věřil víře svého otce, přejal ji bez výhrad - protože co si budeme povídat, zapálené verše, které jste citoval, ty jsou skutečně psány ve vzplanutí. Když listuji časopisy té doby, jsou to dnes pořádné kydy, ale tehdy zněly jinak. Včetně zanícení budovatelských filmů, co z nich hlavně bolely ruce - ale až tak od poloviny padesátých let, předtím se mladým lidem nemusely protivit. Mamka prohlédla pomalu, ale jistě, kolem r. 1953. To "Karlovarské gestapo" zatklo jejího švagra a poslalo do Jáchymova. Přesto pro ni bylo leccos správně, dřela, byla vynikající pracovnicí, byť kancelářskou, dostala i poukaz na moderní nábytek... Různé perličky házela za hlavu, včetně nezaměstnanosti po přestěhování v r. 1958. Až za normalizace se jí z komunistů opravdu zvedal žaludek.Věřila, že se přede mnou musí o všem negativním mlčet, abych věřila ve vhodnou věc, ale glosy jí občas ujely.

Myslím si, že Kundera také leccos viděl a neměl se moc rád. Chvíli se v tom plácal, před Pražským jarem mohl projít jakousi katarzí - proto se s Havlem přel, protože on sám byl tím, kdo se cítil být mezi těmi, kdo by mohli systém reformovat. Nechtěl zatratit roky své víry a zříci se mládí. nakolik měl zavrhnout otce? Vím houby, jaké měli vztahy v té době, ale zříci se rodičů také jen tak nejde. Hlavně však mládí... To má přece nejsvětější právo nadšeně svítit, palnout a budovat, že? Nemůžete prostě zmuchlat svou minulost a zahodit, musíte ji přijmout a vyrůst z ní. A to je zatraceně těžké.

Možná trochu tápal jako slepec, hledal, co bude - a zrovna Havel mu to nijak zmíněnou debatou neusnadnil. Možná vyzkoušel vyčkávací taktiku, která mnoha lidem předtím zachraňovala kůži - nevyčníval, nevyskakoval všem před oči jako napravený hříšník, nevrhnul se do disentu. Možná ještě dlouho zpracovával co a kým je, kým chce nebo může být. Tady nic extra, logicky. Hrdý muž v plné síle - a má ze sebe dělat fackovacího panáka podlézačů?! Navíc je tu detail, který mi pan Tabery, znalý oněch debat s Havlem do detailu, vysvětlil – nekomunisté byli pro Kunderu spíše jakýmisi podlidmi, nechápajícími důležitost hnutí a smysl světa.

Sešlo se tu tedy mnoho detailů, příčin a následků. Intelektuál s pronikavou inteligencí byl příliš osamělý a nepochopený, vlastně i nepochopitelný, vyčníval nad davy a nikde nikdo dostatečně blízký, včetně názorů a postojů. Je to úděl mnoha lidí, kteří tak vysoko nad davy vykouknou. Jejich obranou a údělem bývá zanoření se do práce, vědy, technologií – nebo osamělé filozofie. Žijí mezi námi dost skrytě a my jsme spokojení, že pro nás pracují, a ani příliš neplýtváme uznáním a poctami. Pokud nezapadnou, pokud nemají mocného ochránce, hlavičku jim do průmeru stiskneme třeba i násilím.

To Kundera dobře viděl a do šedi průměru rozhodně zapadnout nehodlal. Mezitím za hranicemi měl svoje jisté a když tady přituhovalo? S tím už nechtěl a nepotřeboval nic mít, to už byla jen deka předstírání a kariérismu na každém kroku.

Já dost dobře rozumím tomu, proč tehdy byla Palachova oběť marná. Lidi už středního věku si přece dobře pamatovali, co se tu dělo, jak se ten strach z války znovu oživil nesmyslnými perzekucemi v 50.letech, věděli o Maďarsku. Když vám po ulicích rachotí tanky a ótéčka... Jednoho podzimního večera jsem takhle sama stála proti nějakému kulometu na železné obludě. Bylo mi deset a nějak se stalo, že jsem šla z kurzu němčiny sama. Byla mlha. Fakt si beru dost osobně krvavé konflikty, hlavně, co jsem máma. Když jen čekáte, jestli to spustí a všechna okna jsou zakrytá.

O Palachovi nám řekla učitelka po hlášení během tělocviku, že byla marná, že tomu nerozumí ani mnozí dospělí, jen litujou nadaného mladíka.

Že je ke Kunderovi kritický zrovna Kohout, pro mne díky mamce není divné - asi nebyli vroucí přátelé. Kundera navíc Kohouta asi dost převýšil, i tím, že odešel do zajištěné existence (Pavka měl hojnost nejméně v mládí velice rád, ty tisíce prý rozfofroval velmi rychle). Možná to zní drsně, ale s některými lidmi z rudého mládí už Kundera evidentně nechtěl být. Jednak asi proto, že v sobě chtěl nějak pohřbít vlastní minulost, jednak proto, že si leccos pamatoval o nich a nebyl přesvědčen, že by s nimi chtěl jít dál. Že by jim mohl věřit. Že by s nimi měl dělat gesta, která jen ukážou jeho jméno - necítil potřebu. Další možná příliš neznal, nebyl stejných názorů a nechtěl se zaplétat, nechtěl být známým jménem pro něčí reklamní kampaně.

Vlastně ho spousta věcí zraňovala. Udělal tedy to nejjednodušší, celkem pohodlně přejel do jiného světa. Kde ho neznali, vážili si ho, oslavovali. Musel si to zasloužit i tím, že se pokusil od nového prostředí vrůst i jazykově. Dokázal to, což nesmírně obdivuji. Prostě žil jakoby znovu, s čistým štítem, což jsem pochopila až před několika lety díky práci se seniory. Jiné prostředí, jiné chování, lepší sebevědomí - to je hodně historek.

Normalizace odpuzovala a venku se dalo dýchat, navíc Francie s levicovým smýšlením dosti koketovala. Vybral si dobře. Jen tam uvnitř se možná ještě nemá moc rád, možná je spíš unavený a dnes by mohl mít i trochu sklon k toleranci. Bůh suď, nakolik se u něj naplňuje nespokojenost se sebou samým i v oblasti vztahové. Aspoň někdo aby ho poslouchal, plnil jeho vůli... Považuji ho za osamělce , který se své koule u nohy nezbaví a je natolik tvrdý k sobě i k ní, že o tom nebude nikdy mluvit. Je tam daleko a naše zájmy ho pouze obtěžují. Připomínají mu, oč nestojí. Přičemž se dokonale neodřízne. Fantómové bolesti jako po amputaci, řekla bych.

Já bych mu ten klid dopřála (protože asi nedokáže přijmout, že je prostě jenom člověk a žil v divoké době, kterou nemohl změnit) - a Vy, zdá se, to máte podobně.

Vytvořeno: 2020-07-21 :: Vytvořil: Anna Šochová :: Přečteno: 16

[ Vrátit se nahoru ] Za obsah komentářů nese zodpověnoust jejich autor. Pokud text příspvku bude mít rasistický, xenofobní nebo jakkoliv nevhodný obsah, pak bude odstraněn a poskytovatel služeb autora o tomto informován.

K článku zatím nejsou žádné komentáře. Můžeš být první

Přidat komentář...

Jméno: TIP: Pokud nad smajlíkem chvilku podržíte kurzor, zobrazí se vám zkratka, kterou napíšete do zprávy
                                                                       
Smajlíci jsou převzati z grafika.profitux.cz
Email:
Web:
Komentář:
Antispam filtr: Jednoduchý příklad:
Osm kráte dvěma = (číslem!)

1. Strakatice
2. Zahrada VIII
3. Nehoráznosti
4. Kolo nebo kolotoč osudu?
5. Františka Vrbenská



Nejčtenější...
1. Jarování (83863)
2. Ztráta paměti (28816)
3. O starých dětských knížkách a časopisech (18481)
4. Kdo jsem (17747)
5. Karam 2.část (13690)
6. Co může potrápit I. (11897)
7. Sladké tajemství (10238)
8. Bylinky, léčivky, recepty (10057)
9. Co může potrápit II. (8945)
10. Lucinčina bačkorka (8854)

Všechny povídky :: Všechny články


Poslední komentáře...








Další weby...
:: Potápeč
:: JiHei
:: Oldwomen
:: Vanilka
:: von Rammstein
:: Literární západ
:: Érův blog
:: Romány zdarma
:: Holka Julka
:: STOP myším
:: Obec spisovatelů
:: ABECEDA
---------
x. www.ferror.wz.cz
Potápěč :: váš dýchací přístroj ve světě literatury



Návštěvnost...
Dnes: 12
Celkem: 179951

Spuštěno dne: 8. ledna 2007


WebArchiv - archiv českého webu
© Všechna práva vlastní Anna Šochová, bez jejího souhlasu se obsah ani obrázky nesmí kopírovat na jiné weby.
Web vytvořil v roce 2007 FERROR
Reklama:
ADMIN