S paní Karlou Erbovou

Ve středu prvního března mne Františka Vrbenská pozvala na podvečer s básněmi Karly Erbové, do kavárničky Kampus na Starém Městě. Část veršů četla sama autorka, část p. Kvíz, na klarinet doprovázel p. Pelikán.

Přiznám se, že současná literatura je pro mne dost nepřehledná, některá jména znám, jiná ne. Některá mne často oslovují, jiná se sice uložila do šuplíku paměti, ale zůstala tam hezky uklizená, uzavřená, protože je překryly další a další náplavy a dojmy. Vždyť jenom vyznat se mezi kolegy, desítkami a stovkami scifistů, pokládám za kumšt. A to ještě přibývají každým rokem noví!

Nepociťuji tedy nijak stydlivě, že jsem poezii paní Erbové neznala, že na mne z hromady oblíbených nevykoukla některá báseň, i když řádka jejích knih je opravdu úctyhodná. Jméno ano, to uložené mám, ale právě v nějakém tom šupleti. Nejspíš i v zavřené registračce, přiznám se.

Pravda, měla na tvorbu dost času, je o dva měsíce starší, než by byla moje maminka. Proč jsem na ni nenarazila třeba při češtině? Aha, tu to máme: byla na indexu v době, kdy jsem se po literatuře nejvíc rozkoukávala, v sedmdesátých letech. Marná sláva, co jsem nenačetla tak do dvaceti tří, to jsem potom v zápasech o živobytí a v tancích kolem rodiny příliš nenavýšila.

Jsem ráda, že jsem měla tu čest být při jejích oživlých slovech. Seděla jsem jako myška a když ke mně plynuly verše, uvědomila jsem si hodně smutně, že to, jak přirozeně básnířka tu a tam používá metafory, například z řecké mytologie, pomalu z našeho života mizí.

Pro ni a pro její generaci vzdělaných lidí je to samozřejmé „jako chleba“, tedy součást běžných myšlenkových pochodů a proudů. Pro mladší ročníky, než jsem já, to už nebude tak jasné, leckomu nenaskočí ihned stejná spojení a smysl.

Klesalo mezi nás mnoho moudrých slov, u některých byla dobře znát generace autorky, ale to naprosto nemíním kriticky. Jen mi zavoněla dojmy z mnoha hovorů se staršími lidmi, s nimiž se setkávám – a bylo mi tam dobře. Jak u těch úžasných jednotlivých lidí, tak na zmíněném literárním pásmu.

Nedomnívám se, že by lyrika, v níž se odrážejí stesky na plynutí života a času, několik šťouchnutí do současného společenského dění nebo analýza pocitů z dnešní doby mohla být méně zajímavá pro ostatní generace. Naopak!

Vždyť básník ve zkratce a hře slov obnažuje leccos niterného a je jasné, že kdyby předstíral cokoliv jiného, vyzněly by jeho verše prázdně nebo falešně – což se může stát i tomu, kdo si jen tak veršování zkusí a přitom by je „myslel upřímně“.

Proto se obdivujeme všem dobrým mistrům básnického pera. Proto nás oslovují i po staletích, třebaže se jazyk vyvíjí a společnost proměňuje. Lidské bolesti, radosti a vášně se opakují znovu a znovu.

Myslím si, že verše takto zralé osobnosti potkáme v literatuře zřídka – už z toho jednoduchého důvodu, že básníka nebo básnířku podobných kvalit a zralosti nám dějiny dopřály zatím pouze výjimečně. Navíc s nimi dnes zrají i jejich věrní příznivci, zároveň ti neznalí mají více času na setkání s verši, které je mohou přímo zasáhnout nejen jako je zasáhnou verše mladistvých autorů. S těmi starší lidé souzní v tom, že cosi podobného prožívali, podobnýma očima se dívali na svět, když byli mladší. Verše paní Erbové a dalších je zavedou do poetického vnímání i jejich osobní přítomnosti. Do současna. V dané úloze a potřebě jsou osobnosti jako paní Erbová nezastupitelné, výjimečné a velmi cenné.

Pro ostatní čtenáře, jak jsem již uvedla, znamenají pramen porozumění, odemknutí a nahlédnutí do netušených zákoutí generací, které jsme přehlíželi. Díky tvorbě (nejen) básnířky paní Erbové jsme bohatší, než tušíme.

Tolik k dojmům daného dne. Co mne doslova praštilo do oka, ba dokonce vyvedlo z míry, byla věc se samotnou poezií zdánlivě nesouvisející. Setkání pořádala Umělecká beseda, v místnosti za kavárnou, v níž sedělo mnoho mladých lidí. Ani na kavárně samotné, ani uvnitř zmíněných prostor, nikde nebyl kus papíru, kde by se dávalo veřejnosti vědět, že se uvnitř cosi odehrává. Ba dokonce, že by mohl kdokoliv tiše vejít a užít si to, co my. Také jsem kvůli tomu Kampus nejdřív minula. Jako kdyby se podobný pořad měl odehrávat jen mezi jakýmisi spiklenci. Kolik nás bylo? Viděla jsem několik známých tváří z jiných setkání, snad jsme dali dohromady třicítku posluchačů. Škoda, věčná škoda promarněných příležitostí!