Útulek staříčka a jeho miláčků

Svatý Josef byl, jak víme, nevlastním otcem Ježíška, jeho pěstounem, dále otcem jeho čistě lidských bratrů. Byl Ježíši otcovským vzorem, který ukazoval chlapci svět a připravoval pro něj všechny své syny bez rozdílu. Nebo vytvářel a připravoval místa pro ně? Platí obojí. Cokoliv děláme, přece mění svět kolem nás, třebaže to hned nevidíme.

Chci vám dnes povídat o další myšlence, která přežila mnohé roky. O zajímavé osobnosti, která tu myšlenku převzala, držela a rozvíjela. Trošku ji znám z mnoha laskavých slov, která tu zůstala v zapomenutých starých kalendářích. Na rozdíl od těch kalendářů však dotyčný „stařeček“ žije v paměti lidí – a důkazem je rozhodnutí městské části Prahy 2 z 21. září 2010 o peněžitém daru na proplacení hrobky Msgre Antonína Hoffmanna.

Vraťme se na začátek. Jako mnohé podobné myšlenky zrála postupně i tato již během posledních let devatenáctého století, až se několik lidí rozhodlo dát nápadu viditelný tvar. 8. června 1899 tudíž vznikl v Praze výbor Útulku svatého Josefa. Jak jsem naznačila v úvodu, rozhodli se starat o osiřelé děti. Předsedou se stal Vilém Engel a k tomuto datu se všude uvádí také počátek domova pro sirotky na Královských Vinohradech v Praze.

V oblasti pomáhání není jen tak něco přímočaré a úžasné samo o sobě. Myšlenka je chvályhodná, jenže detaily nemusejí dopadat, jak si lidé plánují. Dětí přibývalo a starostí také.

V roce 1902 měl útulek 26 dětí a bohužel tisíckrát víc zlatek dluhů. Hezké je, že k tomu bylo také 600 korun v hotovosti. Tehdy na scénu vstupuje p. Antonín Hoffmann, který nahradil pana Engela po jeho smrti. Tehdy mu bylo 46 let. Je mi blízký i tím, že prošel krajem, ve kterém žiji – byl zpočátku kaplanem v Chebu, v Praze působil na Žižkově a od r. 1897, tedy v časech formování myšlenky na Útulek, se stal kooperátorem u sv. Ludmily. Řekla bych tedy, že měl do značné míry prsty v tom, jak se myšlenka vyklubala do funkční podoby.

Útulek sídlil v domě královéhradecké konzistoře, o děti se po civilních vychovatelkách staraly řádové sestry. Kněz byl předsedou výboru, v němž se v roce 1907 objevila další výrazná osobnost. Byl jí lékař lidumil MUDr. Josef Červenka, který léčil nemocné děti a co víc, obětavě je vozil do rakouského Hallu nebo do Luže u vysokého Mýta. Patří mu veliká zásluha o vznik pobočky Útulku v Červeném Kostelci (vida, v té době se s dětmi z pobočky mohla setkávat jedna světlovlasá holčička Eliška, později moje babička). Dnes najdete Domov svatého Josefa v Žírči, tedy úplně jinde, než býval Útulek. Je to zařízení, jediné v republice, kde žijí lidé s roztroušenou sklerózou. Máloco je zcela náhodné – dala snad tomuto Domovu v roce 2001 jméno vzpomínka na někdejší dobrý úmysl pomáhat potřebným?

Pobočka Útulku tu nebyla dlouho. Ještě před první světovou válkou začal p. Hoffmann s MUDr. Červenkou hledat místo, které by bylo Praze bližší. Do Červeného Kostelce se tehdy jelo půl dne, cesta byla drahá a dohled nad vzdálenou pobočkou se přeci jen vymykal z ruky. Navíc se myšlenka na Útulek držela dobře při životě. Lépe, než se asi předpokládalo při uzavírání smlouvy o nájmu první budovy.

Pánové z výboru uvažovali o výstavbě zbrusu nového domu. Jen si to představte: Nemuset přizpůsobovat stávající dům potřebám dětí, ale rovnou vymyslet, co a jak udělat a připravit, aby provoz fungoval jako na drátkách!

Dobře, postavit cosi blíže Prahy, ale kde? Nějaké nabídky byly, dokonce v lákaváých oblastech. Takový ostrov na soutoku Sázavy a Vltavy, to by byla romantika! Jenže p. Hoffmann tušil, že existují záplavy. Ani Zbraslav se mu příliš nezamlouvala, nakonec tedy přijal nabídku městského lékaře MUDr. Šváchy koupit pozemek v Pyšelích u Benešova. Líbilo se mu, že tu zastavovaly všechny osobní vlaky, v obci byla i základní škola. Pozemek nebyl pana doktora, koupě však byla nakonec pro Útulek velice výhodná: jeden čtvereční sáh za 3 koruny. Psal se rok 1912. Všimli jste si? Během pouhých deseti let si mohl tohle Útulek dovolit.

Potom šly věci rychlým tempem. 15. června 1912 projednal p. Hoffmann s baronem Richardem Mattencloid a ředitelem panství V. Hennigrem koupi pozemku, 18. června byla podepsána smlouva, 23. listopadu už byly hotové plány a posvěcen základní kámen. 23. června 1913 byla kolaudace a den poté se sem už stěhovaly první děti na prázdniny. Kaple i dům byly potom ještě vysvěceny 17. srpna 1913.

Útulek měl dále v Praze svou základnu, ve Francouzské a Slovenské ulici. Kdy přesně pražská část Útulku skončila, to nevím, ale fungovala ještě v roce 1946. Dnes je ve Francouzské pedagogicko-psychologická poradna.

Za války se p. Hoffmannovi podařila velice výjimečná věc. Přesvědčil německého generála von Brauchinse, aby tu nechal české děti a nedělal z krásného domu v Pyšelích hnízdo Lebensbornu. V podstatě se mu povedl zázrak, který přesáhl až do dnešních dnů. Na Pyšely totiž v době celkem nedávné padlo též očko MUDr. Ratha, ale obyvatelé městečka se hodně bouřili. Jeden z bývalých chovanců panu doktorovi napsal, že by bylo dost špatné, když se nad dětmi ustrnul nacista a v moderní době by někdo klidně dětem hezký dům sebral. Pyšely tedy žijí dál, dětský domov tu slavně přetrval od dob Útulku sv. Josefa dodnes.

Jak to bylo s generálem? Po bitvě u Stalingradu ho Hitler propustil, protože měl takové ty vojensky odborné poznámky o tom, že bitva v ruské zimě je hovadina. On to řekl jemněji, leč příliš pravdivě. Von Brauchins získal po propuštění hrabství právě v Pyšelích a Rožmitále. Dvoupatrový dům se mu zalíbil, byl opravdu funkčně navržený. To by se tu líhla čistá rasa, panečku!

Nejdřív tu usadil svůj štáb. Starší chlapci posluhovali německým důstojníkům. Msgre Hoffmann uměl dobře německy a promluvil generálovi do duše. Přesvědčil ho, aby od šlechtění německé rasy v Pyšelích upustil. On totiž pan Hoffmann nebyl jen tak někdo. Už měl titul papežského preláta, byl arciděkanem sv. Ludmily a měl mnoho známostí. Byl ředitelem Útulku – a to znamenalo také jistou osobní statečnost ohledně chovanců. V každém kalendáři vyprávěl v rubrice „Biograf“ příběhy dětí. Budu citovat jeden příběh z r. 1946 a vy jistě mezi řádky vyčtete, jaké dětičky tam také chránil:

Matky se sešly.

Matka malé Gitty a ještě menšího bratříčka Míši sešla se náhodou v koncentračním táboře v Terezíně s matkou tříleté Marcelky, také chovanky "útulku“. Jako dobré matky mluvily jen o dětech a domluvily se, že je mají v „Útulku sv. Josefa“. Jaký chvalozpěv zanotily vespolek o tom, jak jsou šťastny, že mají děti tak dobře schovány! Ta radost a spokojenost jim ulehčila vězení a posílila je tak, že se obě vrátily domů, i k dětem, a šíří všude jeho čest a chválu…

Jak prožil Útulek osvobozování? V květnových dnech byla Praha bombardována. Celé noci spaly děti v úkrytu, v jídelně, v kuchyni a ve sklepě, až přišla ruská pomoc a spásný oddech. Naše ctihodné školské sestry (staraly se o děti od r. 1910, pozn.autorky) pomáhaly také stavět barikády a na nich pečovaly o žíznivé a hladové bojovníky. Dnes s vděkem k nim vzhlíží celé okolí a rádo navštěvuje ústav i jeho kapli. Na domě Útulku nebyla rozbita ani jedna okenní tabulka. Jaký to zázrak!

Ještě upřesním, že se chudé školní sestry de Notre-Dame o děti v Pyšelích staraly až do r. 1950, potom je vystřídaly civilní vychovatelky. To už je jiná pohádka. Raději budu opisovat z kalendáře - například příběh šestý z r. 1944.

Štědrovečerní nadílka.

Mladý ušlechtilý továrník - ještě svobodný pan N. - rád si zajde so "Útulku", maje oň zájem.  Blížily se vánoce. Hlava je plna starostí, jak poříditi štědrovečerní nadílku. Je to starost, kde je málo dětí, ale což teprve v Útulku, kde je jich na  80 a v Pyšelích 50! Však nás sv. Josef nenechá na holičkách - a také jako vždy - nenechal.

"Ctihodná sestro," dí jednou pan továrník, "je to u vás také zvykem, že si děti  píší psaníčka  Ježíškovi jako prosby o dárky?" "Ano, je tomu tak." "Nuže, prosím vás, ta psaníčka  mně letos včas odevzdejte." "K službám, pane továrníku."

Za krátký čas dostal celý balík psaníček. Pročetl je, rozvážil o nich a za krátkou dobu přinesl jeho sluha  tolik balíčků, kolik si pan továrník odnesl psaníček. Skoro všechna přání byla splněna, pokud to bylo možno. Ba i přání, která nebyla vyslovena, která nebyla poslána Ježíškovi v nějakém psaníčku. I já, stařeček, byl podarován novou fajfčičkou, ze které si pokuřuji, an vám tyto řádky píši. Zvali jsme šlechetného dárce, aby se přišel podívat na tu radost dětí při nadílce, ale nechtěl přijíti. Byl by příliš dojat a nechtěl slyšeti díků. Skrytého dárce miluje Bůh. Jistě ale tím větší radostí naplnil Bůh jeho srdce. Děti se za to rovněž modlily.

Počítáme-li dobře, bylo při vydání druhého kalendáře, toho o válce pro rok 1946, Msgre Hoffmannovi osmdesát let. Psal o sobě již dlouho jako o stařečkovi a o dětech jako o svých miláčcích. Děti tu byly vedeny ke zbožnosti, staraly se o sebe vzájemně, starší pomáhali mladším. Důkazem dobré péče jsou jistě zdejší studenti. Dokonce i kněze vychovali, který sloužil svou první mši právě v kapli Útulku v Pyšelích.

Možná vám celou dobu vrtá hlavou zmínka z úvodu, proč má na vinohradském hřbitově zajisté činorodý a skromný pán velkou hrobku, která musela být nedávno nějak zaplacena. Inu, on je na ní nápis, že ji pan arciděkan postavil pro sebe a pro sirotky z Útulku. Je snad výmluvnějšího důkazu, jak měl své svěřence rád? Odpočívá tu mezi nimi.