O zlatém dole

Byl jednou jeden vršek a někdy kolem konce první světové se tu zřídil hřbitov. Do konce druhé světové byl docela zaplněn. Měl ozdobný železný plot, zvoničku, hezkou branku. Mnoho náhrobků bylo z leštěného kamene různé barvy.

Po válce přišli noví osídlenci, ale mezi původní obyvatele uléhat nechtěli. Mladé stromky vyrostly a zmohutněly, pěkné kousky železa se nenápadně přesídlily na jiná místa v okolí, mnozí lidé ocenili šikovné leštěné kvádříky. Zvonička odolávala dlouho, prý ještě na začátku sedmdesátých let u ní sedával jeden myslivec a střílel tu divočáky. Před koncem sedmdesátých let parta mladých ožralků povalila většinu vysokých náhrobků a tak se uvolnil přístup k dalším leštěným kamenům, ale hřbitov, kupodivu, byl nějak zapomenutý a všechno zůstalo tak. Možná proto, že dva tři dětské hroby stále někdo věnčil květy a tu a tam něco uklidil.

Po revoluci jsme sem přišli a s dětmi hřbitov několikrát uklízeli, některé náhrobky jsme srovnali. Jenže potom se na okolní louky vyhrnuly krávy a ty měly rády stín, Rozdupaly hodně skleněných desek, asi se i poranily. Hřbitov byl obehnán drátem pod proudem až tak před osmi-deseti lety. Neškodily mu jen krávy.

V roce 2004 jsem v povídce popsala skutečnost, jak se tu těžilo a drancovalo. Cokoliv. To, co mohli mrtví mít s sebou, co zdobilo jejich hroby. Ten nejvíc přehrabávaný měl hlínu sedmým rokem tak sypkou, jako kdyby z něj ten, co má odpočívat, vylézal. Možná ho budí další a další zlatokopové. Objevuje se v mých povídkách různě, snad v pěti nebo tak nějak. Jako inspirace nebo přímo aktér.

Náš společný známý, který bydlí opodál, chtěl hřbitůvku pomoci – ale nejde to koupit, pokud by zájemcem nebyla třeba nějaká církev. Páni radní byli dokonce překvapeni, že tu cosi takového je. Bylo správné na to místo upozornit? Vážně nevím. Poslední navštěvovaný dětský hrobeček, je už také rozvalený.

Možná je správné, že ty hroby zarůstají a mizí v houštině. Už proto, aby se tu přestalo kutat. Strašně mi to vadí, stejně jako porážení dalších a dalších náhrobků. Jen tak, pro legraci nebo hranolovité podstavce. V té „nóbl“ čtvrti ještě před pěti roky jich stála většina. Další radní na moje doporučení hřbitov prolezl a nevěděl, co si s tím počít, zatím je tedy ticho. Hřbitovu sluší, dokud zase někdo nezačne „prakticky“ uvažovat, co lze odtáhnout.

Bydlím naproti, ale nedostanu se tam nijak často, také pro krávy a oplocení. Nevadí. Jen ať je zapomínaný a zapomenutý, čas od času něco poklidím. Budou Dušičky, pár svíček ty osamělé kameny může potěšit.