Život starých věcí

Život starých věcí.

 (o práci se vzpomínkami)

Chtěla bych se vrátit k tématu reminiscenční terapie, které zaujalo mnoho kolegyň a kolegů. Třebaže to ještě může někomu připadat vzdálené, patří vzpomínky a práce s nimi k základům naší každodenní činnost.  Nikomu ani nepřijde povídání nad starými rodinnými fotografiemi jako nějaká odborná práce, ale mimo to, že starému člověku uděláme radost, že ocení náš čas a zájem jako důkaz vlastní důležitosti, obohatí každého pracovníka. Osobně i profesně.

Osobně  se můžeme něco dozvědět o časech, které už neznáme a třeba se zeptat na něco, co nás samotné zajímá, o čem se v rodině nemluvilo nebo co se zapomnělo. Profesně potom získáváme vědomosti o životě a postojích klienta. Můžeme si potom vysvětlit některé ršakce, které nám připadají nesrozumitelné, můžeme klientovi pomoci ke splnění odkládaného přání anebo mu leccos připomenout, vyzdvihnout jeho znalosti, dovednosti a zásluhy při skupinovém sezení.

V našem domově je většina klientů, kteří své osobní věci nějak poztráceli anebo nechali doma, když přišli jen s tím nejnutnějším, protože spoustu drobnostzí považovali za zbytečné. Mnohé se vyhodilo jako nepotřebné krámy při stěhování do menšího bytu nebo jen proto, že žili roky v paneláku, kde prostě nebylo místo.

Proto jsme se trochu odklonili od kufrů vzpomínek a knih života a začali sbírat drobnosti do vzpomínkových krabic. Pozveme klienty k velkému stolu, přineseme „tajemnou krabici“, označenou desetiletím, otevřeme a společně prohlížíme, co v ní je. Hrníček? Lžička? Nebozízek? Svatý obrázek? Vyšívaný kapesníček? Obal od mouky? Vyprávíme o předmětech, co o nich víme, k čemu sloužily. Máme klienty z různých kulturních vrstev, s různými životními zkušenostmi. Pro některé je spousta předmětů zajímavostí, jiné osloví. Plechovka od kakaa, jako měli doma, fotografie známého herce, když byl ještě idolem dívek. Tu a tam přidají vlastní příhodu, vzpomínku. Mezi klienty jsou lidé různí, někteří se sami netroufnou přihlásit, zapojit, ale každý z nich je nějak oslovený, dostane příležitost. Lidem s demencí někdy trochu trvá, než k nim některý předmět promluví, ale například peníze poznají dobře. A tak se může stát, že již téměř nemluvná paní vyhrkne: „Koruna, to je koruna!“ a tak ji pochválíme, jak dobré má oči, že to poznala, minci chvíli ponecháme. Usmívá se, penízek žmoulá a stále prohlíží.

Někteří lidé nepoznají spoustu předmětů, příliš je neosloví, žili velmi prostě, ale často tím víc projevují zájem. Těší je právě ty příběhy věcí, ať vyprávěné pracovníkem nebo sousedem. Postupně jsme z programových setkání vyčlenili několik typů probírání se starými předměty a vzpomínkami. Jsou to prohlížení zmíněných krabic z celého minulého století, složky dobových časopisů, které si mohou zároveň prohlížet nebo z nich sestavíme samostatný program, a tématicky zaměřené přednášky s besedami. Například o tom, co jsme používali v kuchyni. Železná pánvička, tři typy elektrických mixérů, ruční mlýnky… Vždyť i palička na maso, obracečka nebo vařečka měla v některých dobách svůj tvar. A co teprve příbory! Co jste kdo měl doma, co měla vaše maminka a babička? Pomozte nám určit tenhle záhadný předmět…

Mezi moje osobní nejsilnější zážitky patří ten, když devadesátiletý pán, oslabený nemocí, koukal jen tak, smutně, nic moc nemohl. Věděla jsem, že dětství prožil v Praze a zkusila mu nabídnout část Národních listů z doby, kdy začal chodit do školy. Pán se soustředil, najednou se celý proměnil. Vzpřímil a zároveň trochu zaklonil jako v ušáku, natáhl nohy, noviny rozevřel a prohlížel. Za chvíli přerývaně sdělil: „Tatínek přitom kouřil doutník…“ Vydržel tak s tatínkem ještě dobrých dvacet minut a celý den se usmíval.

Program lze vymyslet na jakékoliv téma, od dětských věciček a druhů látek po olympiádu (na kterou navázal program cvičení na různý způsob, včetně šátků, stuh a hole na florbal). Povídali jsme si zvycích v různém období roku, zdrbli některé slavné lidi z historie nebo třeba naše vojáky v cizině, od ruských legionářů až k anglickým letcům a cizineckou legii dnes. I ten nejobyčejnější předmět může vyvolat spoustu diskuze a odboček. A proč ne? Na povídání o vojácích jsme měli půjčenou také kombinézu dnešních zasahovacích jednotek, takzvané čerňáky. Když pracovník předvedl, jak se do toho jednoduše zapne a jak bleskově vyleze, že by i James Bond pod tím mohl mít svůj večerní oblek s motýlkem, rozvinula se debata o materiálech, zipech – ale také o fešákovi Seanu Connerym, o jehož scéně jsme mluvili. Pánové si hodně užili replik zbraní, ale i hodně nemocné dámy si potěšeně zastřílely ze softových automatických pušek. Vždyť jim nic takového nikdo nikdy nepůjčil! Navíc poznaly, jak jsou ty zbraně těžké, co se vojáčci nadřou s nošením.

K programům patří i vitrínka, v níž vystavujeme část z toho, o čem jsme mluvili. Lidé si mohou připomínat a také vyprávět jiným o tom, co zažili, nač si vzpomněli. Ptají se jich i pracovníci, jak se jim program líbil a jaký by chtěli příště, co poznávají na těch vystavených novinách, obrázcích a drobnostech.

Konec roku klientům přinesl malý velký dárek. Výstavu hraček, od kočárku pro panenky z přelomu 19.a 20. století, až po osmdesátá léta. Všichni vzpomínali, co měli doma oni, co jejich děti, s čím si hráli vnuci. Některé stavebnice a panenky se neměnily celé roky. Máme tu klientky, které měly jenom takové polínko, ovinuté hadříkem a to byla jediná panenka. Ale dcerkám, těm prý pořídily něco lepšího, panenku mrkací nebo chodicí, nebo takovéhle miminko. Na zvláštním stole bylo několik druhů stavebnic, které si klienti mohli vyzkoušet, včetně kostek s výjevy z pohádek. Ty v životě skládal opravdu každý.

Protože máme hračky všichni rádi, seběhli se na výstavu i zaměstnanci a jak tak okukovali předváděné věci, najednou vzpomínali, že by sem mohlo patřit ještě to či ono. Už tedy plánujeme výstavu další, zase na konec roku. A mezitím? Lidé přece mohou vzpomínat na uplynulé události, které mají uložené na klientských počítačích v podobě prezentací z fotografií, porovnávat různé oslavy a programy, přemýšlet, co tu ještě nebylo.

Například o dětství, lásce a manželství bychom mohli vyprávět častěji. Už se nám kupí předměty z různých profesí. Cesty k novým dobrodružstvím a společným zážitkům se nám všem teprve otevírají.

(Rezidenční péče, 2010)