Světlo temných dnů

Zase jedno smutné výročí. Máme ho už za sebou, ale protože je víkend, kladou se věnce a tak podobně. Ani se nedivím lidem z původních Lidic, kteří vzpomínali na průběh poněmčování lidických dětí, že prosí, abychom už přestali spekulovat (je totiž velmi pravděpodobné, že smrt zrovna lidických dětí v Chelmnu není prokázaná) a nechali oběti spát. Pravda, ještě to leckoho může dost bolet, ale na straně druhé je mi jasné, že Lidice jsou symbolem za všechny vypálené, vyvražděné vesnice, ať už někde v Africe, Vietnamu, na Ukrajině, kdekoliv během úžasných lidských válčení. Měli bychom vědět, čeho jsme schopni s úsměvem na rtu a foťákem v ruce. Třeba. Protože zvěrstva kdesi u dna duše dřímou v každém člověku. A jsme proto lidmi, že se snažíme nepodlehnout našeptávání nebo strhnutí s davem. Právě o tom, jak jednotlivec něco promyslí a narovná ohnuté hřbety spoustě lidí, chci dnes vyprávět.

Představte si, jak se všichni bojí, gestapáci zatýkají, rozhlas denně hlásí seznamy popravených. A teď se chytí šéfredaktor posluhujících novin Večerní české slovo docela slušně napsaného blábolu – a hlavně, úžasně podlézavého. Kouř z vypálených Lidic potemněl nebe celého světa. (Ještě žijou holčičky, co se po světě narodily právě kolem 10. června 1942 a jmenují se – však víte.)

Řekněte sami, konečně si pan posluha nemusí cucat z prstu nějaké „upřímné slovo Čecha“.  Určitě se sám bojí a z Lidic je notně vyděšený. Měl by cosi vlastenecko německy napsat a je mu z toho možná i na zvracení. A najednou záchrana z nečekané strany! Pět dní po vyhlazení Lidic dostal do ruky neuvěřitelný kus lidové tvořivosti! On je z obliga a přitom získal přesně to, co ho vytáhne z bryndy. Ten pán se jmenoval Vajtauer a myslím, že se na několik hodin doslova zamiloval do kovodělníka Josefa Lázničky. Aby ne, když si přečtete jeho Přísahu českého dělníka! Nezapomeňte, celý svět oněměl hrůzou, protože Němci se pochlubili všude. Ale český dělník, to je třída!

Vám, ochránce lidu dělného,
vrahové, když v osudovém ránu,
dětí Vašich drobných nelitujíce
i choti, zlou zasadili ránu,
žen českých dělníků se srdce zachvěla,
všechno se otřáslo v nás,
až slzy z očí vytryskly:
Náš Ochránce - chvěl se nám hlas -
Čas nový, který pro nás vytvářel,
bude nám ztracen, ztracen navždy snad?
Splatit bychom rádi chtěli svůj dluh
krví vlastní. Je marno vše. Rek velký pad.
Nezapomenem však dobrodince rodin svých!
Nezapomenem! Český dělník dlaň k přísaze zdvih!
Přísaháme Vůdci, Říši i mrtvému Zastánci,
že nového řádu budeme věrní ochránci!

Docela odporné, co říkáte? Jenže pokud jste si nevšimli, ten blábol se nečte celý, jen první slova. Tak znovu: „Vám vrahové dětí i žen všechno, až náš čas bude, splatit krví nezapomenem. Nezapomenem! Přísaháme.“

Ten poslední řádek nebo slovíčko „že“ se nepočítají, on to pro pozvednutí podlejzavosti připsal pan šéfredaktor. Lidi se mohli strhat, aby tyhle noviny měli. Jenže jak se všechno v Čechách rozkřikne, zavětřilo i gestapo a pan šéfredaktor měl průšvih. Gestapo však nezjistilo tentokrát nic. Po válce se k básnění přihlásil nadporučík čs. armády Václav Sábl.

Takže kdo dříve nevěřil, nyní už má důkaz právě z těchto dnů před mnoha lety, že slovo  může být silnější, než oheň, kulomety a smrt.