Diskuze jak víno

Nedávno jsem se vyřádila na sledování diskuzí na téma znásilnění. Zahájil je článek Evy P. na blogu Iděsu. Ačkoliv šlo především o úvahu oběti nad následky události, která ji poznamenala na dvě desetiletí, stočily se  (někdy až krvežíznivé) reakce na otázky, nakolik dotyční provokují násilí vůči své osobě, proč oběť nenahlásila viníka a čeho by se mohla bát, na to, jak ženy znásilnění předstírají, zkrátka se spousta lidí ihned jakoby bránila, že by jako muži mohli být násilníky. K nim se přidaly ctné sudičky, znalé života, které znaly přesný recept na to, jak se tohle slušné ženské nemůže stát. Můj obdiv patří rozumným lidem obou pohlaví, kteří dokázali po svém vyjádření čelit až vzteklým útokům a zavádění debaty kamsi jinam, kde útočníkům bylo líp.

Tématu se chytli další blogeři, ale lítý souboj s lidskou neempatií museli svést i na vlastních stránkách. Vydedukovala jsem z těch reakcí, že mnozí muži různého věku netuší, co s tím. Většinou násilí a získání sexu znásilněním odsoudí bez výjimek. Někteří, snad s malou skvrnkou na svědomí nebo s praxí v SM praktikách našlapují opatrně a naznačují, že ne všechno je znásilnění. Mnoho mužů je však agresivních tak, jako by znali ženy, co by zasloužily trochu nefalšovaného a nenahraného násilí.

Nebudu tvrdit, že jsou to prasata a násilníci. Spíš mne to přivádí k úvaze, kolik  z nich zažilo podraz a pošramocení svého sebevědomí. Znám několik příběhů o hloupých nedorozuměních, které začaly na úrovni intimit a zbytečně, pro neschopnost vyříkat si, co se děje, založily letitá traumata a nepřátelství. Nemyslím si, že by se diskuzí zúčastnili zavilí znásilňovali, spíš muži poranění.

Také se sem zamíchal pocit, že se kolem ženských příliš skáče a tohle je oblast, kde mohou zcela regulérně označit všechny chlapy za násilníky, hnusné útočníky a podobně.

Jak jsem již v úvodu řekla, z debat se stále vytrácel prvek poničené oběti. Chci se k tomu vrátit. To, že při znásilnění (muže i ženy) útočník oběť znehybní, znemožní jí obranu (včetně opití a zdrogování), znamená šílený zážitek bezmoci. Je to prohra ještě předtím, než dojde k násilí dalšímu. Je to ohrožení na životě, které je třeba provázeno škrcením (to se oběti zmocní panika ještě pudovější), pohrůžkou smrti. Mezní situace, kterou nemá nikdo právo soudit. Cokoliv se odehraje mezi útočníkem a obětí, je zakleto navždycky v tom daném okamžiku a  zpětně to nenapraví nikdo další. Je na nich dvou, jak se s tím vypořádají, byť s nějakou pomocí. Ten čas boje, prohry a bolesti se dá později jenom nějak překlenout a také potrestat.

Tento čas se živě vrací oběti při jakékoliv zmínce, při vyprávění, výslechu, soudu. Kdykoliv se objeví někdo podobný násilníkovi, oběti se zmocňuje panika, úzkost, fyzický odpor ke zvracení. Naše společnost se mění, ale mysl lidí je v mnohém stejná, jako v půlce minulého století. Žena je nositelem následků, žena musí mít dobrou pověst, muž  nemá rád, když „jeho“ žena patřila někomu jinému. Muž, kterého znásilnili, zaslouží posměch, není chlap… Je to zakódováno celými věky.

Od toho však máme rozum, abychom nad tím přemýšleli a uměli si rozebrat, co je ta  dávná historie v nás, co výchova, se kterou se nechceme ztotožnit – a co náš vlastní náhled, názor na věc, zkušenost.

Zkrátka a dobře: žádané intimity a milování jsou rovinou, která je součástí naprosto jiné dimenze, než násilím získaný požitek. Jakákoliv bytost, podrobená cizí žádosti, je ponížená, poničená, vytržená z dosavadního života. Proč myslíte, že se dívky, nucené k prostituci, často psychicky lámou opakovaným znásilněním?  Aby přestaly vidět jakoukoliv naději, snáz se jim vtlouklo od hlavy, že jsou jen matrace, výdělečný prostředek bez práv a budoucnosti.

Naše společenství, které oběti obklopuje, dokáže prostřednictvím opětovně  zveřejňované minulosti kohokoliv oběť ničit a deptat po zbytek života. Kdo tohle nevidí a nechce vidět, kdo se ohání povinností udat vše na policii, je buď součástí drbavé většiny, nebo jakýsi vesmířan. Vždyť i u soudu existuje v naší republice jediná soudní síň, kde se oběť a pachatel nesetkají ani na chodbě. Za mých mladých let se vědělo, že největší drbárny jsou národní výbor, pošta a policajti, v proměnlivém pořadí, případně nastejno. Pochybuji, že se to během dvaceti let změnilo – máme od té doby na služebnách navíc pouze policistky, které se oběti ujmou a snaží se mluvit s ní citlivě. Jinak je po znásilnění trauma  znovu a znovu oživováno, přikrmováno a protože se málokdo dokáže obrátit na další pomoc (Bílý kruh bezpečí), dochází i k následkům mezi obětí a nejbližšími lidmi.

Stejně jako u domácího násilí platí, že oběť je slabý a citlivý článek,  ve stavu srovnatelném s atakou silné psychiatrické nemoci. Neuzdraví se mávnutím proutku a také jen málokterá osobnost heroicky vezme věci do svých rukou a mstí se, nahlásí a podobně. Neplatí žádné „to já bych…“ Prostě je nutno držet za ruce, obejmout (pokud to oběť dokáže přijmout nebo snést) – alespoň symbolicky poskytnout prostor bezpečí a klidu, kde se může aspoň vypovídat, poplakat si, uklidnit se.

Hanba, svalovaná na oběť okolím, umí pálit třeba i sedmdesát roků. Vždycky se totiž najde blbec, který potřebuje ublížit. Je tedy věcí nás všech, celé společnosti, abychom péči o oběti nevnímali jako zbytečný tanec kolem hloupých hus, co běhají po neosvětleném parku nahaté a prosí kolemjdoucí o znásilnění.

Jsou to lidé, kteří se potřebují uzdravit stejně, jako oběti loupežného přepadení, vykradených bytů, po jakémkoliv úrazu a nemoci. Mají právo překonat, co se jim stalo, a žít dál. Ba dokonce najít své štěstí a mít se líp, než kdokoliv jiný.