Úvodní stránka :: O mně :: Povídky :: Články :: Rady :: Román :: Kniha návštěv :: Kontakt | Nejnovější články ... |
SEZNAM KATEGORIÍ / Povídky / Jana z Bílé skály
Jana z Bílé skályTak mne při cestách Českem napadla pohádka o mocném člověku, kterého přemůže holčičí předstírání. Třeba se vám zalíbí. Byl
jeden hrad na vysoké hoře. Jeho věž vystavěli na kusu skály, která kdysi trčela
nad stromy jako zub a v poledním slunci bíle svítila do kraje. Podle skály
pojmenovali i hrad. Nebyl velký ani malý, ale byl pro to království důležitý. Vypínal
se nad cestou, kudy jezdila poselstva a kupci z cizích zemí. Ti přiváželi sůl,
vzácné dary a cizokrajné zboží. Během let se tudy také pokoušeli proniknout
cizí ozbrojenci, ale rytíři z Bílé skály střežili důležitou cestu dobře. Včas
zapálili varovný oheň na věži a od něj se rozsvěcovala ohnivá znamení na horách
a kopcích směrem ke královskému městu tak rychle, že během několika okamžiků
vyráželi královští na pomoc. Hrad na Bílé skále nikdo nikdy nedobyl a cizí
ozbrojenci byli pokaždé vytlačeni a zahnáni za hranice. Čas
plynul a králové té země uzavírali mírové smlouvy, dávali skrze hory prorážet široké
a pohodlné cesty. Hrad už nebyl tak důležitý. Přesto tudy dál jezdili někteří
kupci ze sousedství a tu a tam se na hradě zastavili poslové, aby si vyměnili
unavené koně. Zdejší rytíři patřili ke královým nejvěrnějším druhům.
Patřili do jeho družiny a mnozí se na rodný hrad vraceli jen málo. Tehdy
se stalo, že nedaleko Bílé skály, asi půl dne cesty, upevnil svou moc velmi
bohatý rytíř Razak. Jeho hrad byl větší a pohodlnější,
dokonce několikrát hostil samotného krále. Poddaní se Razaka
báli, byl přísný a nikomu nic neodpustil. Nejpřísněji trestal řeči, že v lesích
blízko jeho sídla beze stopy zmizelo několik poutníků nebo kupců. Nikdo nemohl
nic dokázat, všechno byly jen dohady. V tom
čase z Bílé skály odjel rytíř se synem do další královské služby. Na hradě
zůstala jen rytířka s dcerou Janou. Jak těžce se mladý rytíř se sestrou loučil!
Jana prý měla být klukem, protože s bratrem odjakživa všude dováděla,
lezla, dokonce se i poprat dokázali. Co jen se rytířka nazlobila, že se na
urozené děvče nesluší běhat po lesích! Rytíř z Bílé skály se tomu jenom
smál. Statečné a divoké děvče se prý v životě neztratí. A tak Jana s bratrem
dál směla jezdit do lesů na lov a dokonce se cvičila v zacházení se
zbraněmi. I z kuše střílela. Lidé ji měli rádi, ale po straně trochu
litovali, protože krásy prý moc nepobrala. Je
pihatá a zrzavá, že by jí každá liška záviděla, říkali si o ní v okolí. Krásná
dívka se lépe provdá, najde si bohatého ženicha, říkali si. Nikdo však Janě nemohl
upřít krásné dlouhé vlasy, které za ní vlály jako zlatá hříva, když se
s bratrem proháněli na koních. Nastalo
ticho na Bílé skále, když hrad zůstal bez rytíře a jeho syna. Jana musela zapomenout
na lovy a ježdění na koni. Matka ji nikam nepouštěla. Vždyť se už musela naučit,
co by měla urozená dívka umět! Jiná děvčata v jejím věku se již stávala
nevěstami. Jana vůbec na vdávání nemyslela, ale věděla, že má maminka rytířka
pravdu a pilně jí pomáhala s vedením celého panství. Po
roce Janin otec poslal zprávu, že se brzy vrátí. Král ho za dlouhou službu bohatě
odměnil. Daroval mu tři sousední vesnice a povýšil na barona. Baron z Bílé
skály před létem vzkázal na hrad, že se vrací bez syna, který doprovází
poselstvo do cizí země. Všechno kvetlo, na hradě se těšili na návrat pána a
chystali baronovi slavné uvítání. Uplynul
den, nikdo se na cestě neobjevil. Ani baron, ani posel se zprávou. Snad že ho
král povolal k nějaké službě, snad má velmi tajné poslání, říkali si. Čekali
marně čtyři dny. Až o páté noci přiběhl kůň, celý zakrvácený a schvácený.
Baron ani jeho dva sluhové nikdy domů na Bílou skálu nedojeli. Nikdo se
nedozvěděl, co se stalo, i když baronova paní ihned vyslala jezdce, aby cestu
projeli a hledali zraněné. Jako
by tohle neštěstí nestačilo, bez jakéhokoliv varování hrabě Razak
obsadil vesnice, které dostal baron od krále a tvrdil, že mu je ještě na
královském hradě baron prodal. Do třetice zradilo paní baronku na Bílé skále
usoužené srdce, ulehla a zemřela. Hradu nyní musela vládnout Jana, než se její
bratr vrátí a ujme se svého dědictví. Sotva
se rozloučila s matkou a pohřbila ji, stál před hradní bránou posel od hraběte
s nabídkou ke sňatku. Že prý slabá dívka potřebuje ochranu a její půvab si
zaslouží pohodlí, jaké může nabídnout jenom bohatý ženich. Vdávání Janě matka
sice připomínala, ale zrovna Razaka by asi do rodiny
nepřijala. Ani ona, ani otec nebo bratr – a Jana samotná nejméně. Dala
posla uvést do hradní síně a zatím se rychle poradila s nejmoudřejšími ze
svých lidí. Mnozí v posledních letech zaslechli zvěsti o zradách a
podvodech Razaka, jak si je vyprávěli lidé
v podhradí, kteří je slyšeli od poutníků nebo kupeckých sluhů. Teprve teď
Janě prozradili, že její matku zradilo srdce hned potom, co přijel posel první.
Razak totiž požádal o Janinu ruku již před třemi
týdny. Litovali teď svou mladou paní, bude muset nabídku zlého pána přijmout po
dobrém, jinak se všem špatně povede. Aby
získala čas, rozhodla se Jana předstírat slabost a horečku. Nařídila služkám,
aby ji podepíraly jako nemocnou, tváře si nabarvila červeně, jako by na nich
měla různě velké skvrny. Nalepila na ně ještě kousíčky chleba, které vypadaly
jako strupy. Kdysi s bratrem takhle vystrašili chůvu, snad to i Razakova posla poleká. Povedlo
se! Razakův posel hned vyskočil a utekl ke dveřím,
sotva Janu uviděl. Odkýval vše, o co ho žádala. Vzkázala jeho pánovi, že vše
rozhodne osud, který ji postihl stejnou nemocí, jako její matku. Jak se
uzdraví, vzkáže prý Razakovi své rozhodnutí. Získala
více, jak dva týdny. Potom opět přijel
posel a prý, že se Jana jistě z nemoci uzdravuje. Ovšem to už také Jana
měla své zprávy. Na bratrovu pomoc nemohla spoléhat, stále byl na cestách.
Přesto Janin sluha našel na královském dvoře přátele. Jeden ze strýců se rozhodl
pomoci. Se svolením krále brzy přijede a vyšetří, jak je to s baronovými
vesnicemi a Razakovými právy. Na
Bílou skálu se sluha vrátil právě včas, ale žádal po Janě, aby vymyslela další
odklad námluv. Co dělat? Potřebovali ještě několik dní, aby strýc dorazil
s posilou královských a Razaka překvapili. Jana
věděla, že na další nemoc už Razaka nenachytá, ale slabá
zůstat mohla. Jako projev dobré vůle hraběti vzkázala, že přijme jeho pomoc se
správou panství, protože je ještě velice zesláblá a téměř neopouští lůžko. Začnou
žně a někdo na ně musí dohlédnout. Razak se ihned
vypravil na Bílou skálu. Jana mu dokonce dovolila vstoupit do své komnaty,
vykuřované jalovcem a dalšími bylinami. Rytíř zůstal u dveří, jak se na cizího
muže slušelo. Janu na lůžku v koutě dost dobře neviděl, rozeznal jen její pověstné
zlatorudé vlasy, které spletené do dlouhého copu ležely podél Janina těla. Dívka
mu slabým, unaveným hlasem svěřila dohled nad panstvím i hradem jako dobrému
sousedovi, který se ve správě majetku vyzná lépe, než ona. Víc povědět nemohla,
rozkašlala se. Razak nic víc nežádal, byl velmi
zdvořilý a žádal, ať se už nenamáhá. Uvěřil, že mu Bílá skála brzy spadne do
klína. Právě žně mu mohly přinést dobrý zisk a myslel si, že má vyhráno. Hned
té noci se Jana vytratila z hradu, přestrojená za mladíka.
V podhradí na ni již čekal kůň, Věrný starý zbrojnoš se o všechno postaral.
Jana vyrazila k Razakovu
hradu sama. Nebylo lehké vyšplhat se po jeho hradbách, ale s bratrem
podnikali dost tajných nebezpečných výprav, aby i tohle zvládla. Od
svých lidí Jana věděla, jak to u Razaka vypadá. Kde
je palác hradního pána, vchod do černé kuchyně, stáje, chlévy a příbytky Razakových mužů. Možná by to ani vědět nepotřebovala,
protože tu všichni vesele pili a hulákali, když jejich přísný pán nebyl doma. Jana
počkala, až byli hodně opilí a ospalí. Podařilo se jí přidat do několika džbánů
uspávací lektvar. Hradní paní se tehdy musely vyznat v bylinkách a uměly
připravovat léčivé masti a různé lektvary. Jak teď Jana vděčně vzpomínala na
učení své matky! Brzy
bylo po celém hradu ticho. Spali všichni, stráže i velitel. Jana původně chtěla
jenom otevřít hlavní bránu, aby strýc mohl vjet dovnitř, ale jak skrytě naslouchala
opileckému blábolení, zaslechla řeči o vězních. Kdyby je osvobodila, mohla by
se dozvědět důležité věci a možná by jí pomohli Razakovy
lidi udržet bezmocné. Nebylo
těžké zjistit, kde je vstup do sklepení. Vzala s sebou další džbánek vína
s lektvarem, kdyby tam dole zbyl nějaký strážný. Kdepak, nikoho dole
neviděla. Razakovi muži popíjeli všichni, na stráži
nikdo nezůstal. Dokonce i klíče zůstaly viset na skobě! Jana
nemeškala, všechny dveře otevřela. Některé byly jenom na závoru, dvoje i na
zámek. Za každými se ze shnilé slámy zvedali špinaví a zarostlí muži. Razak tu věznil čtyři kupce a několik jejich sluhů. Jak
později vyprávěli, bývalo jich tu víc. Razak posílal
k jejich rodinám zprávy o tom, jaké požaduje výkupné. Za některé vězně rodiny
zaplatily, za některé ne, ti tady zůstali, dokud nezeslábli a nezemřeli. Jeden
z vězňů byl již tak slabý, že se ani zvednout nemohl, jen k Janě
natahoval ruce. Když se k němu sklonila, zašeptal jméno Janina bratra. Byl
to jejich otec, zmizelý baron! V té tmě a přestrojení sice zaslechl, že se
prohlásila za posla od barona z Bílé skály, ale spletl si ji se synem. To
bylo radosti! Přesto museli zůstat opatrní. Jana osvobozené zajatce varovala
před uspávadlem ve víně. Vrtěli hlavami, že víno nechtějí, jenom jídlo kdyby
bylo. Což o to, jídla na hradě bylo dost, pečené maso vonělo po nádvoří i z hodovní
síně. Jenom tam všude leželi a chrápali jejich věznitelé. Bylo jasné, co se
musí stát. Všichni se vydali dobýt hrad. Třebaže
byli osvobození kupci a jejich sluhové hodně slabí, svoboda jim dodala dost
sil, aby všechny Razakovy muže svázali a odtahali do
kouta síně, kde potom dojedli, co zbylo na stolech. Jana
se o nové vězně svědomitě starala. Jak se některý probíral, hned mu dala napít
vína, aby spal dál. Osvobození kupci by je nejradši rovnou naházeli do podzemí,
ale tak silný nikdo z nich nebyl, aby je tak daleko odnesl a odtahal. Poslechli
tedy Janu, aby se soudy a vězněním počkali na jejího strýce a královské. Když
se rozednilo, otevřeli bránu hradu dokořán a
předstírali, že se nic nestalo. Nikdo sem až do večera nezavítal a jediného Razakova posla, který přinesl nové rozkazy, snadno zajali a
vyslechli. Razak prý jen čeká, až Jana z Bílé
skály zemře. Byl ji prý opět navštívit, ale hluboce spala. Janu
potěšilo, jak dobře se jí plán povedl. Těžký cop si před útěkem odstřihla a
poručila jedné ze služek, aby si místo ní lehla. Janin zlatý cop měla
propletený s vlastními vlasy, aby hrabě věřil jejich lsti co nejdéle. Loupeživý
hrabě Janě do tváře nikdy neviděl a vlasy ho mohly klamat ještě několik dnů. K večeru
se konečně dočkali. Před Razakovým hradem se ozvalo
troubení. Přijela družina královských zbrojnošů v čele s Janiným strýcem.
Nevěřil svým očím, že takové děvče dokázalo osvobodit svého otce a dokonce s kupci
dobýt hrad. Hned poslali zprávu ke králi o tom, co se tu dělo. Nemohli se však
dohodnout, co dál. Rozhodl
další den.V pravé poledne od Bílé skály přijel další Razakův muž zjistit, co se děje, že se ten první posel
nevrací. Janin otec se cítil dost silný, aby mohl jet na koni a nejradši by sám
dal Razakovi co proto. Navrhl, aby se po setmění
vydali na Bílou skálu. Kudy se Jana vytratila z hradu, tudy se dokáže
vrátit a vpustí královské dovnitř, aby zajali hrabětě
a zbytek jeho tlupy. Osvobození kupci se svými lidmi ať zatím budou užívají pohodlí loupežníkova hradního paláce, aby se
brzy zotavili a mohli poslat domů lepší zprávy, než jaké jejich rodiny dosud
dostaly. Stalo
se, jak strýc s baronem naplánovali. Dobýt Bílou skálu však nebylo tak
snadné, jak by se zdálo. I když bylo všechno zdejší služebnictvo na straně
svých pánů, nemohlo jim pomoci. Když Razak nedostal
podruhé žádnou zprávu, dal všechny zavřít do staré věže, jen domnělou Janu a
její dvě služebné ponechal tam, kde byly. Jana
nemohla své lidi osvobodit, i když strážného přece jen po nějakém čase odlákala
a omráčila. Neměl však u sebe klíč. Našla jen několik provazů, které spustila
z hradeb a teprve když se po nich vyšplhalo pět královských, mohli
zneškodnit další Razakovy muže a teprve kolem půlnoci
otevřít bránu. Hrabě
Razak vytušil, že se něco děje, volal do zbraně a
vyrazil s taseným mečem ze dveří, ale už zůstal sám. Přivedl na Bílou
skálu jen hrstku lidí a ti byli rychle jeden po druhém zneškodnění. Posledního
přemohli právě Razaka. Zajali ho a spoutali, ráno
naložili na vůz a jeho muže uvázali jednoho po druhém na provaz, aby byli
souzeni podle práva za všechny zločiny, které spáchali. Janina
strýce král pověřil vyšetřováním, takže strávil na Bílé skále ještě několik
dní, aby dohlédl na zapsání výpovědí všech místních lidí, kteří něco o
přepadání a loupení věděli. Našli také místo na dně strže, kam lupiči házeli těla
zabitých, dobrých dvacet jich tam bylo. Vynesli je odtamtud a pohřbili, jak se
sluší a patří. Strýc i baron se velmi divili, jak dobře se Razakovi
podařilo skrývat tak těžké zločiny. Na
Bílou skálu se vrátil klid a mír. Král tvrdě loupežníky potrestal, nikdo
nevyvázl živý. Potom bohatě odškodnil kupce a daroval Razakův
hrad s okolními vesnicemi statečné Janě. Pozval ji ke dvoru a uspořádal
veliké slavnosti na její počest. Na turnajích sedávala vedle královny a nejurozenější
pánové celé země před ní ukazovali svou obratnost a sílu. Statečné Janě
z Bílé skály se o takových slavnostech ani nesnilo. Stala se dvorní dámou
královny a na hostinách často slýchala písně o své odvaze a hrdinských
kouscích. Nepropadla pýše, jen se radovala ze šťastných dní. Brzy
jí srdce napovědělo, který z urozených pánů je pro ni ten pravý. Král jim
vystrojil svatbu. Ještě dlouho se všichni veselili a
radovali, než se Jana se svým manželem vrátila na někdejší Razakův
hrad. Brzy se místo, kde její otec trpěl s dalšími unesenými pány, celé
proměnilo a všem lidem se tu žilo dobře. Janin
bratr se již také vrátil z cest po světě. Také on získal uznání krále za
své služby, zbohatl a našel si nevěstu. Brzy se i na Bílé skále slavila veliká
svatba a věřte nebo ne, tehdy někde našli i ten zlatý cop, který obelstil Razaka. Janin
cop dál uchovávali na Bílé skále jako připomínku zlých časů i válečné lsti
divoké rytířské dcerky. Stín loupeživého Razaka nad
krajem se rozplynul v zapomnění a oba hrady společně chránily starou obchodní
stezku i celé okolí ještě mnoho let. Vytvořeno: 2017-08-24 :: Vytvořil: Anna Šochová :: Přečteno: 903
[ Vrátit se nahoru ] Komentáře[ Chci přidat komentář ]Přidat komentář...[ Nahoru ]
[ Návrat nahoru ]
|
1. Tak jsem se vrátila
2. Jak jsem psala ministryni 3. Naděje? Dýchat jen lehce 4. Starý rozhovor pro Howard Horror 5. Srpen končí Nejčtenější... 1. Jarování (84947) 2. Ztráta paměti (48415) 3. Kdo jsem (19943) 4. O starých dětských knížkách a časopisech (19754) 5. Karam 2.část (15682) 6. Co může potrápit I. (13091) 7. Sladké tajemství (11397) 8. Bylinky, léčivky, recepty (11124) 9. Lucinčina bačkorka (10316) 10. Co může potrápit II. (10233) Všechny povídky :: Všechny články Poslední komentáře... Další weby... :: :: JiHei :: Oldwomen :: :: von Rammstein :: Literární západ :: Érův blog :: Romány zdarma :: Holka Julka :: :: Obec spisovatelů :: --------- x. www.ferror.wz.cz Návštěvnost... Dnes: 9 Celkem: 227276 Spuštěno dne: 8. ledna 2007 |
© Všechna práva vlastní Anna Šochová, bez jejího souhlasu se obsah ani obrázky nesmí kopírovat na jiné weby. Web vytvořil v roce 2007 FERROR | |
Reklama: |