Úvodní stránka :: O mně :: Povídky :: Články :: Rady :: Román :: Kniha návštěv :: Kontakt | Nejnovější články ... |
SEZNAM KATEGORIÍ / Povídky / Veronika a vojevůdce
Veronika a vojevůdcePříroda se probouzí, je čas nadějí. Na zítřejší sluníčko, na noční mrazíky, na všechny květy, které se odvážně rozvíjejí. Přišel čas na další pohádku. Svět
zničila dlouhá válka. Už dávno nikdo nevěděl, proč a s kým se bojovalo.
Vojáci táhli krajem a po nich zůstávala spoušť. Bylo jedno, která armáda to
byla, vojáci všude brali dobytek a obilí, aby měli, co jíst. Hlad a chudoba
sužovaly obyčejné lidi snad víc, než požáry a ničení během bojů a dobývání.
Opouštěli své pobořené domovy a hledali štěstí tam, kde ještě lidská sídla
vypadala jako dřív. Mnozí lidé prožili během války takové utrpení a tolik
strachu, že ani dobře spát nemohli. Jejich noční nářek a křik rušil ostatní a
nikdo jim neuměl pomoci. Válečná
utrpení ubližovala nejvíc dětem. Mnoho z nich se stalo sirotky a putovalo
světem s očima ztmavlýma vší bídou a neštěstím, jaké cestou děti viděly. Tehdy
se stalo, že jedno smutné malé děvče sedělo na kraji lesa, dívalo se na
zpustošený kraj v údolí a utěšovalo svého malého bratříčka, který plakal
hlady. Tiše mu zpívalo a objímalo ho, až chlapec usnul. „Krásně
jsi mu zpívala, děvenko,“ ozvalo se za děvčetem. „Jak se jmenuješ?“ „Veronika,“
hleslo děvče a otočilo se ke staré ženě, která přicházela z hloubi lesa. „Veronika?
U nás říkáme Verunka. Neboj se mne, Verunko, já ti neublížím. Zaslechla jsem
tvou písničku, potěšila mne.“ „Bratříček
má hlad. Chtěla jsem, aby neplakal a odpočinul si. Snad tam dole najdeme něco
k jídlu.“ Stará
žena usedla do trávy vedle Veroniky. „Země
je vydrancovaná, lidé nemají ani sousto navíc. Ještě je tu louka a les, ukážu
ti kořínky a listy, které můžete jíst. Něco uvaříš, něco sníš jen tak. Brzy
budou zrát maliny a lesní jahody, potom už bude líp.“ Veronika
jí poděkovala a stará žena jí hned předvedla, kterých bylinek a kořínků se
nemusí bát. Bratříček zatím spal a Veronika chodila kolem a hledala. Žena ji
pochválila, jak dobrá je žačka a ještě poradila: „Když
doneseš do údolí listy malin a jahodníku, směň část za horkou vodu v misce
a teplý nápoj tě zahřeje. Pověz mi ještě, co to bylo za píseň?“ Veronika se zarazila. Nevěděla, jak té dobré
ženě odpovědět, aby to nevypadalo hloupě. „Já
jen tak zpívám, ani slova to nemá, jenom si přitom představuji samé hezké věci.
Až se bratříček vzbudí a nají, natrháme spolu ty lístečky a půjdeme do údolí.
Moc vám za všechno děkuji, paní.“ Stará
žena pokývala hlavou. „Že
jsi tak zdvořilá a milá, věnuji ti zvláštní dar: Kdykoliv ti bude od téhle
chvíle líto člověka, který má těžké sny nebo trápení, dá mu tvůj líbezný hlásek
mír a klid, zažene všechny zlé noční můry. Tak jako se utišil tvůj bratříček,
utiší se všechny smutky lidí, ze kterých to břemeno budeš chtít sejmout. Dej si
však pozor, moje milá, aby ti zůstalo srdce čisté. Jestli někdy někomu útěchu
nespravedlivě upřeš, tvůj dar pomine.“ Zmizela,
jako když foukne do chmýří pampelišky. V tu chvíli bratříček otevřel oči a
Veronika měla jiné starosti, než se starat o zvláštní slova neznámé ženy.
Kořínky chlapci moc nechutnaly, ale protože hlad je nejlepší kuchař, přece jen
byl za chvilku spokojený, že má něco v bříšku. Ochotně se sestrou natrhal
zelené lupení a vydal se s ní dolů do údolí. Zbylo tam několik stavení a
skutečně jim jedna hospodyně směnila část lupení za velkou misku, do které
nalila vroucí vodu. Veronika spařila listí a bratříčkovi teplý nápoj udělal
dobře. V těch
několika domcích bydleli jen staří lidé a matky s dětmi. Nebyl tu žádný
silný muž, který by opravil domy, obdělával pole. Kdo byl zdravý, toho už dávno
nějaké vojsko vzalo s sebou. Veronika s bratříčkem směli přespat pod
střechou, v sednici s ostatními. Během noci měla hospodyně i tři její
děti špatné sny. Sténali ze spaní a něco říkali, jako kdyby vyprávěli o čemsi
špatném, co prožili. Veronika se posadila a vzpomněla si na neznámou ženu a svůj
dar. Tichounce začala zpívat a opravdu: všichni se brzy utišili a spali dobře
až do rána. Veronika
se na druhý den vydala hledat jedlé kořínky, které se včera naučila poznávat. Rozdělila
se s ostatními. Hospodyně nešetřila chválou, jaká je šikovná. Pozvala Veroniku,
aby u nich s bratříčkem zůstala. Míjely
dny a týdny, lidé si pomalu uvědomovali, že s Veronikou mezi ně přišly
klidné noci a posilující spánek. Znovu uvěřili ve smysl práce na polích a
v domech, vzpomněli si na smích, písničky a radost z dobrých dnů. Jenže
co ví jeden člověk, poví druhému a za chvilku si po kraji vyprávěli o dívce,
která zahání strach a noční můry. Někteří lidé se za tím zázrakem vypravili,
chudí i bohatí, a všichni žasli, jak je po duši pohladilo těch několik
chaloupek uprostřed květin, zpívající ptáci, kteří se sem slétali a motýli,
které sedaly na ramena poutníků. Všem bylo lehčeji na duši dřív, než do vesnice
vstoupili a začali se na Veroniku ptát. Jako
kdyby Veronika přinesla kraji klid od všech válek a bojů. Ani vojáci, kteří
hledali zásoby, sem nepřišli. Naopak, mnozí poutníci přinášeli do vesnice dary.
Veronika dál pomáhala v hospodářství, kde bylo třeba každé ruky. Teprve
večer, po západu slunce, vycházela na náves mezi poutníky. Ti už věděli, že
nepomůže každému, protože těžké viny její zpěv nesmyje. Přesto její tichý hlas
dokázal ulevit mnoha lidem. Ti, kteří se báli nebo styděli přiznat, že během
těžkých válečných let někomu ublížili, kradli, šidili nebo zabili, odtud odcházeli
s vírou, že náprava jejich činů jednou přinese i jim samotným takový
pokoj, jaký viděli ve tvářích ostatních. * Daleko
odtud stál zámek v zahradách, kam jezdil odpočívat stárnoucí králův
generál. Válčení čas od času ustávalo a králův vojevůdce spokojeně sledoval,
jak jeho panství vzkvétá. Sem strasti a bída nedolehly, to si uměl ohlídat. Přesto
se děly věci, na které nestačil. Starý král, kterému vojevůdce věrně sloužil a
vyhrával bitvy, zemřel. Mladý král uvěřil svým rádcům, že si vojevůdce
přivlastnil velkou část válečné kořisti, kterou měl odevzdat do královské
pokladny. Odebral proto stárnoucímu vojevůdci většinu majetku a rozdělil ho
svým přátelům. Jenom to panství se zámkem hraběti zůstalo. Nyní také on poznal
bezesné noci, ztrpčené velikou křivdou. Doslechl se o malé dívce, v jejíž
blízkosti najde klidný spánek snad každý, a sám se vypravil, jen se dvěma
nejvěrnějšími druhy, aby ji nalezl. Musel
se přestrojit za chudáka, aby se nad ním lidé slitovali a pověděli, kudy se má
dát. Když však putoval se svými druhy pěšky třetí den, byl tak unavený a sešlý,
že mu přece jen někdo ukázal nejkratší cestu. Uspávačka si prý našla rozlehlou
jeskyni za převisem, kam za ní chodily desítky poutníků. Nikdo nevěděl, odkud
přichází, ale vždy se najednou mezi nimi objevila a než si kdo uvědomil, co se
děje, začala tichounce zpívat. Starý
generál se rozhodl jít dál sám. Požádal druhy, aby jej čekali na jednom místě i
s koňmi. Potom se nenápadně připojil k poutníkům, kteří k té
jeskyni mířili z různých stran. Stoupal s dalšími do kopce a
naslouchal příběhům o naději na mír v duši, které si o Uspávačce vyprávěli.
Všiml si osamělé menší ženské postavy v kápi. S nikým si nepovídala,
usedla mezi ostatní. Generál se marně rozhlížel a nebyl jediný, všichni čekali.
Za chvilku hovor ustal. Generál zaslechl tichý zpěv a někde tam, kde předtím
byla malá žena v kápi, seděla dívka, skoro ještě dítě, s obličejem
zvednutým k nebi. Zpívala zvláštně, beze slov. A přece tak sladce, až
generálovi vstoupily slzy do očí. Všichni kolem už leželi a usínali, jenom
generál a to děvče byli vzhůru. Dívka dozpívala, rozhlédla se. Mimo starého
muže přinesla pokojný sen všem okolo, takže vstala, zahalila se do pláště a
chtěla odejít. „Počkej,
děvče,“ chtěl ji zadržet. Otočila k němu hlavu. „Proč jsi nedala spánek i
mně?“ „Protože
mi tě nebylo líto.“ „Vždyť
o mně nic nevíš?“ Dívka
pokrčila rameny a opatrně překračovala spící těla, aby vyšla z jeskyně.
Generál šel za ní. Dívka tiše vysvětlovala: „Nemluvil
jsi o žádné bolesti. Ostatní ano. Myslela jsem na všechno, co je bolelo a
slyšeli na to – tebe však trápí cosi nezvyklého. Neupřela jsem ti dar spánku,
jenom nevím, jak ti ho dát.“ Generál
žasl. Takové to tedy je? Uspávačka musí znát, co člověka tíží? Zamyslel se, jak
dívku přesvědčit, aby zazpívala u něj na zámku. Náhle zaslechl hlasy. To nebylo
dobré. „Pojď,“
zatáhl děvče za křoví u cesty. Přikrčení pozorovali vojáky, kteří kolem nich
prošli. Už byla skoro tma, ale ti muži se nijak nesnažili vystoupat
k jeskyni tiše a nenápadně. „Vědí,
že všichni spí,“ zašeptala Veronika. „Vědí,“
přikývl generál. „Jenže oni hledají tu jedinou duši, která nespí. Neslyšel
jsem, že by kdy dříve spáčům ublížili.“ „Proto
chodívám pryč. Děkuji ti, že jsi mne ukryl. Šla jsem jim naproti a nedávala
pozor. Kam ale půjdu teď? Můj úkryt dole ve vsi jistě znají. Nebo hlídají.“ „Pojď
se mnou do mého domu,“ nabídl dívce pohostinství. „Tam ti dokážu povědět, jaké
mám trápení a proč jsem tě vyhledal.“ „Je
to daleko?“ „Je,“
přikývl generál. „Mí přátelé mne čekají u koní, na nich brzy dojedeme domů.
Pokud umíš jezdit na koni sama, budeme tam ještě rychleji.“ Veronika
kdysi několikrát na koni jela, vojáků se bála, a tak slíbila, že zkusí jet
sama. Šli celou noc, než nalezli generálovy druhy. Veronika nebyla na dlouhou
jízdu na koni zvyklá, museli často odpočívat, ale statečně vždy řekla, že už
zase mohou jet dál. Byla to obtížná cesta, koně pádili po cestách, přes pole a
louky, ale za svítání druhého dne se ocitli nedaleko zámku. Veronika se lekla. „Tady
žijete?“ Starý
generál pokýval hlavou. „Ptáš
se dost pozdě, děvče. Svěřila jsi mi svůj život, jsi příliš důvěřivá. Nyní už
není cesty zpět, jsi na mém panství. Neboj se však, neublížím ti. Jen doufám ve
tvou pomoc.“ Veronika
mlčela, byla příliš zmožená z cesty i nenadálého překvapení. Její průvodce
ji zavedl do zámku, zavolal služebnou a přikázal, aby ji uložili ke spánku. Odpoledne
se Veronika nestačila divit. Oblékli ji do hezkých šatů jako pro princeznu a
dovedli do jídelny k bohatě prostřenému stolu. Udiveně se rozhlížela po
zdech, plných obrazů, po vyřezávaném nábytku a mnoha ozdobách v každé
místnosti. Jen
stěží poznala toho starého muže, který ji sem přivedl. Už věděla, že je to sám
králův generál a vůbec netušila, co bude dál. Věděla jen tolik, že kdyby
sebevíc chtěla, tohoto starého muže nemá proč politovat nebo s ním
soucítit. Žil přece na tak nádherném místě! „Vítej
ve svém novém životě, Verunko. Rozhodl jsem, že se staneš mou schovankou,
dcerou, kterou nemám. Život tam venku se pro tebe stal velmi nebezpečným, mám o
tom nové zprávy. Já se smířil s tím, že na mne tvůj dar nepůsobí, pochopil
jsem, oč jde. Jsou ale jiní, mocní lidé, kteří spí ještě méně a hůř, než já.“ „Nic
špatného jsem neudělala,“ lekla se Veronika. „Přesto
ses musela skrývat,“ přikývl generál. Veronika stěží zadržovala pláč. Chtěla
pomoci nešťastným lidem, nerozuměla tomu, proč ji pronásledují ani proč by jí
mohl někdo ublížit. Copak už nikdy neuvidí svého bratříčka? Ještě cestou sem věřila,
že přijde lepší doba, ona se vrátí k bratříčkovi a jejich pěstounce a
všechno bude dobré. Najednou byly všechny sny pryč. Cítila, že má ten vznešený
generál pravdu. Je ale správné žít tady v přepychu a zapomenout na bratra
a na všechny ty lidi, kterým ještě může ulevit v hrozných snech? Když
viděla bohatě prostřený stůl, musela myslet na všechny, kteří tolik jídla
neuvidí ani za měsíc dohromady. Generál Veroniku pozorně vyslechl. „Něco
můžeme napravit společně, s něčím zatím počkáme. Jsem u krále
v nemilosti, možná bych tě musel vydat, proto chci prohlásit, že jsi moje
utajená dcera, úplně obyčejné děvče, které jsem přivezl po smrti tvé matky.
Můžeš mít, samozřejmě, mladšího bratříčka, ze kterého vyroste mladý kavalír.“ „Proč
vás král nemá rád? Jste laskavý a moudrý.“ Generál
pokrčil rameny. „U
dvora se všichni snaží, aby je měl panovník radši, než ostatní. Koho má rád,
toho obdaruje bohatstvím, víš? Pomluvy jim v tom pomáhají. Se mnou
promluvil jen několikrát. Naposledy jsem mladého krále viděl při pohřbu jeho
otce.“ Tomu
Veronika příliš nerozuměla, ale od mnoha poutníků často slyšela, jak zlé slovo
dokáže ublížit nevinným. Oddechla si, že po ní generál nežádá kouzla nebo
zázraky, které nemůže dát. Jen ještě nemohla dost dobře uvěřit, že se z ní
má stát vznešená slečna. Byla zároveň moc vděčná za to, že bude moci být spolu
s bratříčkem. Jak
generál slíbil, brzy na zámku přivítali Verunčina mladšího bratra. Sotva malý
Adámek vykoukl z kočáru, hned Veroniku objal a nechtěl ji pustit. Všechny
služebné to dojalo až k pláči. Na zámku hned bylo mnohem veseleji, než
kdykoliv předtím. Obě děti se sice musely hodně učit, přesto zbývalo hodně času
na hry. Po zámku a zahradě dováděly s dětmi služebných a nikdo se pro
jejich dovádění a křik nezlobil. Jejich veselý smích generálovu sídlu velice
chyběl, teď to všichni věděli. * Po
roce přijel z královského sídla rychlý posel. Král zase válčil, moc mu to
nešlo a vzpomněl si na svého starého vojevůdce. Potřeboval jeho pomoc, jinak
válku prohraje. Generál byl smutný, protože věděl, že tím zklame Veroniku. Za
tu dobu, co jí dal domov, si ji velice oblíbil. Už se mu dávno vrátil dobrý
spánek a klidné sny. Byl opravdu moudrý a pochopil, že je to díky úctě,
vděčnosti a snad i lásce, s níž k němu děti vzhlížejí. Měl by to
všechno ztratit? Proč? Pro krále, který nerozumně začal zase válčit poté, co
generál a starý král vyjednali výhodný mír?! Zpráva
o poslovi prolétla celým zámkem. O nynější válce tu věděli, ale nikdo o ní
nemluvil, generál to zakázal. Nyní se to konečně dozvěděla i Veronika. Hned
běžela za generálem. Našla ho v knihovně. „Musíte
odejít, otče?“ Generála
potěšilo, že mu tak řekla. Hned však zesmutněl, že svou Verunku zarmoutí. „Král
mne potřebuje. Nechci odejít a pomoci mu znovu šířit všechna neštěstí, jaké
válka přináší.“ Veronika
přikývla, přišla blíž a vzala generála za ruku. „Já
to vím, otče. Jenže mi tu už dávno vyprávěli, že právě vy dokážete válku
ukončit. Tak jako onu poslední. Že jsou věci, které nezměním, když se rozhodne
někdo mocný, avšak právě vy jste tím, kdo dnes může to zlé napravit. Prosím, otče,
poslechněte krále a zkuste udělat všechno, aby se lidem nevrátilo neštěstí, zlé
sny a nočních můry.“ Generál
Veroniku objal a políbil na čelo. „Čím
jsem si zasloužil tak moudrou dceru?“ „Tím,
jaký jste, otče. Věřím, že pouze vy dnes dokážete naší zemi vrátit klid.“ Tehdy
králův vojevůdce odjel do nové služby s úkolem, který byl nad všechny
královy rozkazy. Vložil se do sporů a dokázal vyjednat znovu mír. Král mu za to
vrátil všechny výsady a učinil z něj svého rádce. Rok
za rokem se převalil nad klidnou zemí. Z Veroniky vyrostla krásná a
vzdělaná dívka, z jejího bratra mladý kavalír, který se učil
diplomatickému vyjednávání. Jak obě děti dospívaly spokojeně a šťastně, jak
lidé v celé zemi zapomínali na válečné strasti, slábl Verunčin dar. Její
zpěv již nebyl jedinou silou, při které lidé klidně usínali, už nebyla vzácnou Uspávačkou.
Přesto dál všichni rádi naslouchali jejímu krásnému zpěvu. Připomínali si, jak
do jejich srdcí vnášel naději a víru, že se vše v dobré obrátí. Kdykoliv Veronika
zpívala, jako kdyby hladila každého přímo po srdci. Ať zpívala před králem a
jeho dvořany nebo jen doma na zámku, vítr roznášel její hlas po širém okolí a třebaže
mnozí nerozuměli slovům písní, na tvářích jim rozkvétaly úsměvy. Tak
z velikého trápení malého děvčátka vyrostlo dobro pro celou zemi. Bez pomoci,
soucitu a ochrany mnoha dalších by to však možné nebylo. Proto příběh Veroniky
a starého vojevůdce zapsali do moudrých knih a připomínali si po další dlouhé
věky. Její
dar ze světa nezmizel – jenom jsme již zapomněli pozorně naslouchat písním,
které nám napovídají, jak sladké je snít o naději, štěstí a krásách světa i
v dobách nejistých a zlých. Možná je čas vzpomenout si, že v nich můžeme
nalézt klid srdce. Že mohou probudit víru ve vlastní
síly všechny velké sny uskutečnit. Vytvořeno: 2017-04-23 :: Vytvořil: Anna Šochová :: Přečteno: 215
[ Vrátit se nahoru ] Komentáře[ Chci přidat komentář ]Přidat komentář...[ Nahoru ]
[ Návrat nahoru ]
|
1. Tak jsem se vrátila
2. Jak jsem psala ministryni 3. Naděje? Dýchat jen lehce 4. Starý rozhovor pro Howard Horror 5. Srpen končí Nejčtenější... 1. Jarování (84954) 2. Ztráta paměti (48517) 3. Kdo jsem (19959) 4. O starých dětských knížkách a časopisech (19760) 5. Karam 2.část (15690) 6. Co může potrápit I. (13101) 7. Sladké tajemství (11406) 8. Bylinky, léčivky, recepty (11133) 9. Lucinčina bačkorka (10324) 10. Co může potrápit II. (10239) Všechny povídky :: Všechny články Poslední komentáře... Další weby... :: :: JiHei :: Oldwomen :: :: von Rammstein :: Literární západ :: Érův blog :: Romány zdarma :: Holka Julka :: :: Obec spisovatelů :: --------- x. www.ferror.wz.cz Návštěvnost... Dnes: 11 Celkem: 227494 Spuštěno dne: 8. ledna 2007 |
© Všechna práva vlastní Anna Šochová, bez jejího souhlasu se obsah ani obrázky nesmí kopírovat na jiné weby. Web vytvořil v roce 2007 FERROR | |
Reklama: |