koště Anny Šochové
Úvodní stránka :: O mně :: Povídky :: Články :: Rady :: Román :: Kniha návštěv :: Kontakt Nejnovější články ...

O panence

Vánoční pohádka o Naději. A tak trochu o tom, čím někdy žiju.



O panence

Když hračky neberete do ruky, neprohlížíte, necháte je někde v tichu a tmě, tak spí. Čekají, až přijde světlo, dotek, němé přemýšlení, jestli právě teď a tohle bude tím, co potřebujete. Nejradši mají úžas a radostná světýlka v dětských očích. Ta pro ně znamenají život.

Tak tomu bylo i s jednou porcelánovou panenkou. Jednoho dne ji někdo vzal do ruky, otřel špínu a prach. Prohlížel ji a panenka se probouzela z předlouhého spánku. Ihned pocítila stud a strach. Byla přece bez šatiček, někde ztratila ručičky a půlku nohy. Co když ji ten člověk zahodí? Slyšela, že je jenom střepem, ale třeba se uvidí.

Oddechla si, když ji uložil do krabice vedle dalších porcelánových panenek. Všechny tu byly nějak pochroumané, z některých zbyla jen hlavička a také tu byly porcelánové ruce a nohy, ale i když se spolu panenky tiše domlouvaly, zdálo se, že ty samostatné ruce a nohy jsou jinak veliké menší nebo ulámané, než by potřebovaly.

Nevěděly, co s nimi bude, jen tiše doufaly, že se stal div, o jakém všechny zapomenuté a ztracené hračky sní: Zase budou důležité a aspoň chvilku milované. Snily o tom, jak je ty ruce zase vezmou, pečlivě omyjí – ale šetrně, vždyť by se mohly smýt barvy z jejich očiček a tváří! Věřily, že se něco bude dít.

Skutečně přišel den, kdy se krabice otevřela a panenky byly vyskládané jedna vedle druhé, potom ručičky a nožičky, pěkně na modrou látku, jistě proto, aby byly dobře vidět. Po dlouhých letech jejich oči viděly nebe. Nevadilo, že bylo zatažené a studeně foukalo. Panenky se dívaly vzhůru a zachvěly se pokaždé, když se proti nebi objevila lidská tvář. Bylo mezi nimi málo dětí, ale zato se několika panenkám dostalo té radosti, že se jich kdosi dotkl se zájmem, pohladil jejich vlásky. I když je ten člověk položil a šel dál, naděje zůstala.

Nebyla marná. Několik panenek si lidé odnesli, s nimi i další kousky ručiček a nožiček. Nakonec zůstaly hlavičky s kouskem tělíčka a právě ta naše panenka. Byla smutná, protože léta v zapomnění jí smyla z tvářiček všechny barvičky. Nelíbila se tolik, jako ty druhé. Dokonce o sobě zaslechla, že není panenkou, ale soškou, protože má klobouček. Porcelánový, takže trvalý. Ó, jak by chtěla zakřičet, že to není pravda, že přece mívala paže, s jakými mohla její maminka hýbat! Nikdo si ji ale neprohlédl natolik důkladně, aby si všiml dírky po drátku, který dříve ručky držel v ramínkách. Nepomohly ani stopy rzi, která kdysi drátek rozhlodala, až porcelánové paže vlastní vahou odpadly. Kde asi zůstaly? Snad ve škvíře podlahy, odkud kdosi panenku vyzvedl a hodil k věcem, co po dalším čase skončily mezi odpadky.

Nyní tedy panenka smutně vyhlížela tvář, která by se sklonila právě nad ní. Mžilo, lidé kolem se domlouvali, že už to zabalí a nemá smysl nastydnout v tom hrozném počasí. Panenka slyšela tiché naříkání zbylých hlaviček, že už nejsou k ničemu, že se marně těšily. Vedle ní už stála navlhlá krabice a najednou –

„Jé, co to máte? To jsou kousky andílků?“

Kdyby panenka mohla, zavrtěla by hlavou nad tou hloupostí. Ta paní si vážně myslela, že se tu vystavují kousky hřbitovních sošek! Rázem ale té tváři všechno odpustila, protože se vznesla výš k jejím očím a cítila, že jí teplá dlaň vlídně houpe a prsty opatrně hladí po těle.

„Tak panenka?  Je docela hezká, za kolik?“

Chvilka strachu, že by přece jenom paní zaváhala. Třeba kvůli kloboučku. Jenže ta dlaň hřála a byla něžná. Panenka chvilinku naslouchala dohadování o ceně a moc si přála, aby jí ta maminkovská dlaň zůstala, i když není holčičí. Oddechla si, když ji paní strčila do kapsy. Za malou chvilinku zase uviděla světlo. Ba co víc, paní ji zvedla k očím a pohladila po hlavičce.

„Zase budeš krásná, moje milá. A možná mám právě pro tebe nábyteček, jaký jsi znala. I ty šatičky nějak vymyslíme. Spinkej ještě chvilku a hlavně ať se ti nic nestane.“

Potom panenku opatrně zabalila do čehosi čistého a měkkého a uložila do šperkovnice z mušliček. Panence tu bylo dobře. Starých hraček a různých jiných věciček bylo ve velké kabele pohromadě víc. Šperkovnice byla sice také zabalená, aby nepřišla o nalepené mušličky, ale hověla si v malém žebřiňáku a povídala si s dřevěným koníkem. Společně usoudili, že jsou tak opatrně uložení a zabalení v nějakém šátku a dalších kouscích látky, že o ně bude jistě brzy dobře postaráno. Ke svému úžasu panenka v polospánku zaslechla, jak se šperkovnice chlubí:

„Konečně mám v sobě ukrytou velikou drahocennost! Slyšela jsem naši paní vyprávět, že ta porcelánová panenka je empírová nebo biedermeier, snad dvěstě roků stará! Musím ji dobře chránit, i kdyby se mi měly všechny mušličky v rozích nadobro odloupnout! Paní mi říkala, že mi papír pod filcem hodně navlhnul a bude muset hodně mých ozdob znovu přilepit, ale jistě budu stejně krásná, jako na trzích ve Splitu!“

Koník odpověděl, že by se radostí rozhoupal, protože má slíbený nový ocas a možná žíněný.  

„Jsem sotva stoletý, říkali, ale přesto se hodím. Ručně vyřezávaný, víte? Ruční práce dnes hodně znamená. Nemám v sobě ani červotoče, ani hnilobu, jistě si se mnou ještě někdo bude hrát.“

„Ó, to mně postačí chránit nějaký poklad, například šperky. Nejvyšším vyznamenáním je pro nás šperkovnice zlato a drahé kamení, víte? Ale když paní říkala, že starožitnost má velikou cenu, chovám tu panenku stejně pečlivě, jako kdyby byla z diamantu.“

Panenka podřimovala a nevěděla, co si o tom všem pomyslet, ale byla chráněná, vážená a zdálo se, že v dobré společnosti. V krabičce dlouho nebyla, vždyť ta se musela vysušit. Opět ji někdo prohlížel a chválil.

„Možná časem najdeme i ruce, ulomenou nožičku spravovat nebudeme. Stejně se schová pod sukněmi. Ještě si promyslím, co a jak, ale mám velikou radost!“

„Je opravdu úžasná a ty si s ní poradíš. Asi biedermeier, řekla bych.“

„Určitě. Prostě časy Jany Eyrové, na nějakém tom desetiletí mi nezáleží. Mám pro ni pěknou pohovku, vlastně skoro celý obýváček. Už vidím, jak ji obdivují…“

Co víc by si panenka mohla přát? Vyhřívala se v zájmu těch dvou paní, i když jí vadilo, že už víc nebude omytá od prachu, co se jí vetřel do porcelánu. Prý je to patina, která k ní patří. Potom zase přišlo ticho a tma, pohodlné, teplé, vyhřívané také nadějí na nový život. Jen co paní a vlastně její panenčí maminka začne plnit sliby.

Přišel den, kdy zase přišlo světlo. Panenka byla položena mezi hadříky a známý hlas jí krásně maminkovsky říkal, že pro ni má kousek hedvábí a nejdřív tohle jemné plátýnko na spodní košili, ale že právě teď maminku napadlo z obdélníčku bílého flanelu sešít válečky jako paže.

„Podívejme, jak jsi hned prokoukla! Tak to já takhle udělám ruce i dalším panenkám, od kterých mám jen hlavičky! Víš, spěchám, budu dělat výstavu a myslela jsem, že narychlo jenom udělám dvě tři tělíčka s pilinami, abych je mohla uložit do kočárků a postýlek…“

Panenka moc nevěřila, že by jí hadrové ruce nějak slušely, ale když dostala košilku a maminka kolem ní obtáčela jemné hedvábí, cítila se jako kdysi, v dávných dobách, kdy měla celý domeček a dvě malé porcelánové přítelkyně. Z paměti se jí postupně vynořily mlhavé vzpomínky na dětský pokoj a někdejší maminku, která si s ní hrávala. Teď sice nebyla v takovém přepychu, ale bylo to dobré, mnohem lepší, než prach, který ji tak dlouho skrýval a dusil.

„Vidím, že máš taky radost, jak nám to jde. Ukážu ti pohovku, na které budeš ležet. Je trochu ošoupaná, ale každý pozná, jak je stará a tím víc si jí bude vážit. A z tebe budou mít lidé tím větší radost, uvidíš. Na stůl dáme krajkový ubrus, mám i vlněný koberec…“

Panenka se zaradovala, že jí maminka tak dobře rozumí. Jenom jméno ještě neměla a to moc chybělo. Teprve se jménem je nový život každé věci jaksepatří pevný a skutečný. Zatím tedy ležela na své pohovce, podepíraná krásnými polštáři, které maminka nově šila ze starých látek. Viděla, jak vznikají nové matrace od starých postýlek, jak maminka opatrně stříhá stařičké zažloutlé krajky na povlečení, viděla hlavičky panenek, jak dostávají hadrová tělíčka. Jen jí nešlo do hlavy, proč maminka, která spíš vypadá babičkovsky, křísí k životu tolik panenek?

Jednoho dne se opět ocitla v krabici, tentokrát i s tím nábytkem, který si již stačila oblíbit. Byl starý, ale pohodlný a opravdu se matně rozpomínala, že kdysi mívala v domečku podobný. Netrvalo dlouho a ocitla se na velkém stole. Lekla se. Snad opět není na nějakém trhu?! Bylo to divné, vedle ní byly dvě nastlané postýlky a na druhé straně o něco mladší panenky, houpací koník, žebřiňák a další a další hračky, kostky a domečky.

Zaposlouchala se do hlasů lidí, ale moc moudrá z nich nebyla. Samý shon a pospíchání! Za ní se ozval slabý hlásek:

„To je mi ale veliká událost! Jak sem všechny ty věci koukají, že jsme vzácné a drahé a lidi prý budou jenom u nás! Už sio mne tady už jednou prohlíželi a smáli se, jak jsem špinavá, ale teď se určitě budu líbit, když mám vyprané šatičky, spravené nitě a srovnaný drát! A ta kulisa tady vedle, takovou pamatuju, i když jsem jenom selka a do pohádky ke Sněhurce vůbec nepatřím.“

Panenka si vzpomněla, že maminka měla velkou práci s nějakou starou loutkou, co byla hodně pomuchlaná a pomačkaná.

„Kde jste? Nevidím na vás, jste opravdu ta loutka selky, co se jí špatně uvazovala zástěrka?“

„To jsem vskutku já, tady za vámi. Dobře vás nevidím, ale můžu pozorovat okolí. Tady je věcí, panečku! Vidím i kočárky a spoustu barevných hraček, jaké ani neumím pojmenovat. Ale snad bude chvilka klidu, abychom se mohly navzájem lépe seznámit.“

To se staré selce nesplnilo. Za chvilku kolem řady stolů procházeli lidé, skláněli se k hračkám a ukazovali si, kterou znají. U panenky se nahrnula spousta tváří a všichni žasli, že má ta panenka pokojíček jako z muzea. Maminka dovolila, aby si panenku prohlédli a vyprávěla, že je porcelánová a právě podle toho jejího kloboučku je poznat, kdy se narodila. Panenka se trochu styděla, když jí koukali i pod šaty, ale potom zase ráda poslouchala chválu na drahocenné hedvábí, ze kterého jí maminka šaty ušila.

 Jen to ji udivilo, že všechny ty tváře, které viděla, byly vrásčité, samé babičky a dědečkové – i když ty víc zajímal houpací koník a povozy. Za chvilku bylo po všem a maminka panenku ukládala do krabičky, kterou už znala.

„To byla tvoje první výstava, maličká. Kdybys jen tušila, kolik radosti jsi přinesla! Jsou to babičky a dědečkové, ale některé ty hračky měli jejich maminky a tatínkové nebo oni sami. Budou si o tobě a o dalších povídat ještě dlouho. Také ty jsi je vrátila do dětství a snad také do jejich dávných snů v časech, kdy o podobných hračkách jenom snili. Většina takové nemohla mít, víš? A já ti slibuju, že se dostaneš i k dětem, jen musím vymyslet, jak to udělat, aby se na tebe dívali víc očima než rukama. Stoleček má lepenou nohu a málem o ni přišel. Nevadí, top všechno upravíme, vymyslíme. A mám pro tebe vyhlídnutou skřínku jako domeček, i záclonky a rámeček na obraz…“

Maminka kolem panenky vršila ostatní hračky, ale krabici nezavírala. Jako by se právě porcelánová panenka stala maminčinou důvěrnicí! Usmívala se, radostí na dtím doslova zářila. Ještě víc, než onoho večera, kdy jí maminka ušila hedvábné šaty. Nebyly sice přesně podle módy, jakou pamatovala, ale maminka už slíbila, že je upraví. Možná prý i nějaký brokátek najde a bude ji převlékat! Jenom to jméno, ještě jméno ať dostane! Se jménem by i nahatá mohla zůstat, ale cítila by se mnohem líp. Vzdychla si.

Maminka právě zvedla krabičku, aby opatrně zavřela víko a věcem uvnitř nijak neublížila. Pohladila panenku po hlavičce a po ruce.

„Jsi taková moje Naděje. Že se mi povede něco hezkého a také že k nám jednou přijde na svět holčička, která tebe a tvé přátele bude obdivovat a chránit. Že se i já budu potkávat se vzpomínkami, které hřejou. Jako ten dnešní den, protože přinášet radost je jedna z nejkrásnějších věcí v životě. Hezky odpočívej, moje milá, budu se o tebe starat, jak si zasloužíš.“

Panenka se pohodlně uvelebila mezi polštářky. Teď byla nejšťastnější hračkou na celém světě. Měla jméno a maminku a také poslání mnohem trvalejší, než o jakém kdy mohla snít. A jestli jí zůstanou ty hadrové ručky? Je dnes možná bohatší a důležitější, než kdysi v plném dětském pokoji. Vždyť se jmenuje Naděje.


Vytvořeno: 2015-12-25 :: Vytvořil: Anna Šochová :: Přečteno: 375

Úpravy článku:
DatumUpravilZměny
2016-12-20Anna Šochovánedoťuky
2016-12-20Anna Šochovádalší nedoťuky

[ Vrátit se nahoru ] Za obsah komentářů nese zodpověnoust jejich autor. Pokud text příspvku bude mít rasistický, xenofobní nebo jakkoliv nevhodný obsah, pak bude odstraněn a poskytovatel služeb autora o tomto informován.

1Anna Š, (109-80-19-93.rcr.o2.cz) 
2016-12-20 20:01:40
Po roce mohu říct, že když nepřející člověk - řejněme černokněžník - nechal výstavu pouze v naší pohádce, přesto malá Naděje potěšila několik lidí právě tak, jak nová maminka doufala. Hezké svátky!
[ Reagovat ]


Přidat komentář...

Jméno: TIP: Pokud nad smajlíkem chvilku podržíte kurzor, zobrazí se vám zkratka, kterou napíšete do zprávy
                                                                       
Smajlíci jsou převzati z grafika.profitux.cz
Email:
Web:
Komentář:
Antispam filtr: Jednoduchý příklad:
Osm kráte dvěma = (číslem!)

1. Tak jsem se vrátila
2. Jak jsem psala ministryni
3. Naděje? Dýchat jen lehce
4. Starý rozhovor pro Howard Horror
5. Srpen končí



Nejčtenější...
1. Jarování (84956)
2. Ztráta paměti (48525)
3. Kdo jsem (19959)
4. O starých dětských knížkách a časopisech (19760)
5. Karam 2.část (15690)
6. Co může potrápit I. (13101)
7. Sladké tajemství (11406)
8. Bylinky, léčivky, recepty (11133)
9. Lucinčina bačkorka (10324)
10. Co může potrápit II. (10239)

Všechny povídky :: Všechny články


Poslední komentáře...








Další weby...
::
:: JiHei
:: Oldwomen
::
:: von Rammstein
:: Literární západ
:: Érův blog
:: Romány zdarma
:: Holka Julka
::
:: Obec spisovatelů
::
---------
x. www.ferror.wz.cz
Potápěč :: váš dýchací přístroj ve světě literatury



Návštěvnost...
Dnes: 7
Celkem: 227517

Spuštěno dne: 8. ledna 2007


WebArchiv - archiv českého webu
© Všechna práva vlastní Anna Šochová, bez jejího souhlasu se obsah ani obrázky nesmí kopírovat na jiné weby.
Web vytvořil v roce 2007 FERROR
Reklama:
ADMIN