Předsváteční

Trochu blbnu doma. Uspořádávám archív, vytahuju si fotky a materiál k chystaným přednáškám. Poněkud jsem připravila altán na posezení, a začala hnusná kosa. Jenže všechno je k něčemu. Aspoň jsem tu a tam něco v domě uspořádala, ačkoliv klasickým jarním úklidem bych to nenazývala. Tak drzá zase nejsem.

Měli jsme starost o psinu, protože najednou hrozně zhubla a zeslábla. Na to, že je to velký pes, je u nás patnáct roků a kolik měla předtím, Bůh suď. Ale nabídla jsem jí piškotky a na to slyšela. Tumlovala se i kapsičkami, padlo na to i pár vajec a dneska už zase pajdala, snad po 14 dnech, k lesu. Je statečná, holka. Už je za námi nejmíň druhá zima, kdy jsme si říkali, že holka jednou nevstane. Takže ji obdivujeme, drbeme a cpeme dobrotami. Chlapíčka držíme od ní, protože na ni vesele skáče a tím ji sráží k zemi. Je holt moc nadšený.

Jak to letí! Během týdne bývám dost unavená a nezvládám víc, než v duchu spřádat příběhy. Nepíšu je. Uvidíme zítra. Kruciš, jak je možné, že jsem s prací včetně domácích výkonů zvládala školu a psala? Nojo, nezvládla jsem se tehdy starat o to, jak se teď točím kolem kytek a domu a zahrady a také víc vyvářím. Mimo dům také trávím víc času kvůli dojíždění – tak tady to máme. Včetně snahy o dostatečnou dobu spánku, protože hlavně šetření jsou dost náročná na psychiku. Zapůsobit na člověka tak, aby se mi svěřil a za den to zvládnout třeba pětkrát… Takže se to nějak vyrovnává.

Vážně jsem zvědavá, kolik řádění se mi povede na zahradě o tomto víkendu – záleží na tom, nakolik je půda podmáčená, zda je možné rýt. Takže mi držte palce a já zase na oplátku přeji všem, aby jim každý nový kvítek dělal radost. Je příjemné vylézt z domu a zarazit se nad novou barvou v pološeru. Já totiž dávno zapomněla, co je kde zasázené a tak se můžu radovat pořád znovu a znovu. Zvláště, pokud se některé kytiny rozhodnou rozlézat jako trsy sněženek nebo narcisky.

Ať žije sluníčko! Ten zbytek, svátky a tak, se také nějak zvládnou.

Anna Šochová

7.4.2017