Už pátého?! Už!

Je březen. Vážně! Únor uběhl tak rychle, že jsem se nestačila divit. Možná to bylo i tím, že mne čekala další úřednická zkouška a opravdu se mi do ní moc nechtělo. Jenže je důležitá profesně, takže jsem si dala studijní volno a zajela na ministerstvo. Měla jsem to oslazené, jak již tušíte, Prahou. Františkou, bráchou, několika programy, ve dvou jsem se trochu představila.

Zkoušky jsem absolvovala s neslýchaným štěstím – vytáhla jsem si dvě otázky o své práci. Třetí byla o službách pro bezdomovce. Řeknu vám, že kdykoliv jedu Prahou, podívám se na loď, která slouží jako noclehárna. Tentokrát jsem se mohla zbláznit, abych přečetla nápis, protože se mi její jméno vypařilo z paměti. Sakra, vyšší řecký bůh to není, Prométheus taky ne, Titán je už nízko… Ve tři ráno jsem se vzbudila hrůzou, že jsem zaspala. A za chvilku se mi to jméno vybavilo: Hermés! Takže u zkoušky, kde měla má otázka velmi stručnou odpověď, jsem mohla s klidem vyjmenovat i konkrétní službu. Potom jsem se rozjela.

Přesto, věřte nevěřte, byla jsem vyklepaná ještě večer a také moc vděčná Františce, že se postarala o moji vytíženost. Nejdříve pořad o Provenci pro seniory pod Vítkovem a potom literární pořad v kavárně, kde jsme s Františkou představily projekt čtveřice knih českých a slovenských autorek „Žena se…“ Po lvu je na řadě sova, která by měla vyjít letos. Já budu ve třetí sbírce, Žena s drakem. Trošku se to přesunulo.

Po návratu domů jsem se vrhla na velké prádlo a deky a potahy a články a vaření a bylo mi fajn. Pořád je. Jen se mi pod kůži vkrádá klasický nedělní běs.  Mám ho už několik let, takovou malou hrůzu z toho, co mne ráno v práci čeká. Radši asi půjdu žehlit, to pomáhá.

Napadá mi, že stále platí, že člověk dostává, co si přál, ale málokdy to vyjde tak, jak chtěl. Možná bych neměla mít moc času na meditování o tom, kým jsem a kam chci směřovat. Nebo kam mne to tlačí, sune? Zároveň mi bývá úzko z toho, kolik času ještě mám. Smysl mého sbírání věcí, i když má už teď opět jasnou perspektivu. Chtěla bych totiž ve spolupráci s Vendulou Aubrechtovou vystavit staré ruční práce. Mám teď už i přízové rukavičky, na cestě vyšívané spoďárky, vše stoleté…

Tolik možností, tolik šancí, pouhý čas jediné lidské výdrže. Jenže cesta sem musela být právě taková, jaká byla. Jsem to, čím jsem se stala i tím klopýtáním po výmolech. Snažím se nesoudit, neproklínat, co mne nezabilo, posílilo mne. Sakra, je březen a nešla jsem na kontrolu…

Tak ať stíháte své povinnosti lépe, než já – a dopadají aspoň tak dobře, s takovým štístkem, jak se povedlo mně! Ať se vám povede i milý osmý březen, malá příležitost pro hezčí chvíli, než jsou ty úplně všednodenní.

Anna Šochová

5. března 2017