Právě teď

Začíná nám opravdu sychravo, ale přesto – všimli jste si i v té nepříjemné zimě s námrazou na sklech, jak nádherný byl úplněk? Nedostala jsem se dlouho na zahradu, jenže teď by to snad mělo jít, snad dodělám, co potřebuji. Možná se dostanu k šicímu stroji? Je toho tolik, co bych ráda zvládala – a na obzoru je dokonce týden volna.

Všechno je k něčemu, i ty teploty (zaplaťpánbu) nad nulou. Procházka je zdravá. Pokud najdu něco houbového, bude skvělá! Na mých zbylých místech totiž sklízejí smečky houbařů, ale teď, teď už se hříbečky probouzejí a i kdybych šla desátá, nějaký vykoukne jenom na mne. Nechodím daleko, protože mám s sebou psisko, jen takový dvou tříkilometrový okruh. Překonávám každodenní srazy s viry, lidé smrkají a prskají, takže se mi může stát, že bych byla po té své procházce vyplivaná jako tuhle o víkendu. To jsem ale honem prchala ke konvici a prolévala se čajem!

Někdy ráno je taková ta nepříjemná mlha, ve které mží. Není to zdejší ulepený blemcavý nasedlý mrak, jsou to spíše kapičky, které krouží s každým závanem větru a vlezou i pod brýle. Ano, je to onen běžně pojmenovávaný „hnus fialovej, velebnosti“. Jenže když si člověk v té tmě a samotě kdesi cestou na zastávku trochu zazpívá, svět je mnohem veselejší a navíc – nikdo neslyší, když mi to ulítne do falše. Člověk si jednak nevzpomene na melodii, co si nezpíval několik roků, jednak zpívá falešně normálně a moc se sám neslyší.

Je na každém, aby se z hnusu fialového stal elegantní doplněk. Dny jsou krásné, jenom to uvidět.

Přeji hodně talentované oči a málo smrkání! Leda dojetím.

Anna Šochová

21.10.2016