Sladké tajemství

1.

Drahá Emmo, srdečně zdravím!

Psala jsem Ti před měsícem a každý den teď čekala zvonek. Hodně se za tu dobu změnilo a proto Ti píšu nanovo.

Nejdřív Ti musím moc a moc poděkovat za peníze, které jsi nám poslala. Opravdu mi přišly vhod. Dneska, jenom na diagnostiku, jsem utratila 150 dolarů. Chci ale, abys věděla, že nejsem bez peněz. Pouze nemám pořád všechno v ruce, bez zálohy nic nepodnikám.

Emmo, velice, převelice Tě prosím, nelituj peněz na sebe, dopřej si něco, já to určitě zvládnu! Nejtěžší je šetřit na maličkostech, dvakrát žít nebudem, podle možností si leccos dopřávám. Peníze, které máš, utrácej pro sebe, užij si taky něco!

Chystáme se, ale opatrně, rozprodávat zařízení je nápadné, lidé se ptají. Mám dobrou zprávu, byt v Moskvě už prodaný je, ten druhý bude tento týden. Ostatní věci se jen těžko prodávají za správnou cenu, co se dá dělat. Sergej pojede o týden později, ale jinak to nejde.

Dostala jsem zprávu od Světy, žije v novém bytě, ale adresu ani telefon zatím nemám. Nechala jsem jí dopis u starých sousedů, ještě se tam má vrátit. Snad se stihne ozvat. Albína do Belgie nechce, mluví o dovolené ve Francii. Přitom vůbec nic nepřipravuje, nevím, jak to hodlá udělat. Celá rodina Tě zdraví, i strýc Solomon, Aram a Zina.

Moc se na Tebe těším, líbám Tě.

Pozdravuj Alana a Sussanne.

2.

Většina lidí, schoulených na sedačkách podnikového autobusu, klimbala. Ti, kdo jeli až z Chebu, spali dost tvrdě. Vrtěli sebou, jen když na zastávce přistupovalo víc lidí a závan studeného ranního vzduchu se protáhl po celém voze. Vpředu u řidiče bylo živěji. Polohlasem se probíraly čerstvé zprávy, protože autobusáci hned po policajtech odjakživa vědí naprosto všechno.

Skladník Vlaštovička narážel na slavnou demonstraci stáda na čtyřproudovém obchvatu, která nedávno pobavila celou zemi. Po odehnání telat se krávy po pár hodinách zvedly a šly si pro mláďata. Nezastavil je elektrický ohradník ani svahy u silnice, porazily pár plotů a nakonec dosáhly svého. Na týden, než se všechno uklidnilo. Potom šly na jatka podle plánu.

"Jako že si náhodou spletl krávu se srnou, jo? No proč ne, pár takových volů bych znal."

"Buzerujou hned po ránu, to budou mít lidi radost," ocenil pověstnou pracovitost policistů řidič, zatímco se s nimi kývnutím zdravil.

Dneska Miluše do lesa nijak nadšeně nešla. Přesto ji žádné místo nezklamalo, hříbky a kozáky rostly přesně tam, kde se je rozhodla hledat. Celé trsy klouzků žlutě zářily na černé hlíně kolejí po těžkých strojích. Vilda je má k smrti rád, tak se zas jednou bude patlat klouzkovým slizem. Fuj, to bude oblemcaná! Hnusná představa ji upoutala jen krátce. Znovu na ni padla zvláštní tíha. Proč? Všechno vypadá jako jindy a prolízat lesem je pro Miluši vždycky svátek?! Brr, zase. Nejradši by zdrhla domů, lesem páchlo nepochopitelné divno.

Bastr ji zkontroloval, oběhl obloukem a na vlídné mávnutí se znovu nadšeně vrhnul do zeleně. Miluše to vzala přímo do vršku, na vzrostlou školku nebyla zvědavá. Nepohrdla hnízdem hruškovitých pýchavek, takže musela obsah košíku chvíli setřásat. Moc hřibů se sem už nevleze, to asi nějaké bude muset nechat být. Škoda, tam nahoře mívá košík až po vrch plný jen z jediného plácku! Když ale dala psovi slovo, bohaté naleziště přece jen proleze. Může přece úlovek nacpat do rukávů bundy? Vilda na psa nemá čas, zase věčně dělá ve stodole. Ty jeho vědecký věci…

Miluše ucedila pár šťavnatých nadávek. Parchanti, nechtějí za svý odpadky platit, svoje lesy div rejžákem nepucujou, ale my tu podle nich sneseme všechno! Popošla blíž, protože přes všechnu nechuť k vepřákům nevěřila, že by ti srabi vlezli tak daleko od silnice. Na šlapku si dovolejí leccos, stejně jako Turci, ale tahat něco hluboko do lesa? To jí k nátuře bývalých kunčoftů nepasovalo. Jak jsou hnusní, tak jsou líní!

Pane jo, jsou tady knížky! A dost velký bichle. Téda… Fuj! Práskla slovníkem, až pod ním rupla suchá větev. Slimáci odporní, zrovna na ně musela šáhnout! Vilda bude děsně nadávat, nesnáší ve svém lese bordel. A když Vilda nadává, stojí celej den za prd. Miluše s povzdechem sebrala klacek a v hromadě zapátrala mnohem opatrněji. Všechno mokré, jak se to vysypalo z igelitky. Nojo, po půlnoci začala průtrž, jako když lije vodu z kbelíků. Na dvoře stála voda ještě ráno, země ji nebrala.

Rozhlížela se kolem. Že si dřív nevšimla? Po vývratech toho leželo víc, jako kdyby nejdřív odhodili těžké bichle, potom se protrhly igelitky a došlo na zbytek zásob. Pod další taškou našla pytlík, kam voda nepronikla. Rozbalila tmavé klubko. Fajn, Vildovi budou, zhodnotila stav nalezených ponožek. Škoda jich, kdyby shnily. Hnedka čtyři páry. Tmavý, jak je Vilda rád, šup do kapsy! A tohle je co? Autíčka. Bylo tady dítě?! Sakra, copak je Vildův les přístupnej na rodinný procházky?

Bastr za ní zakňučel.

Chudáci běženci! Někomu strčili poslední prachy a on je nechal na vedlejší silnici. Převaděči jsou děsný kurvy. Možná zahlídli auto a letěli se schovat do lesa. Jo, za úplňku a ve světlých kabátech, to byli naprosto nenápadní! Jestli měli smůlu na policajty nebo auto zastavilo jen tak, zahodili všechno a zdrhali jako zajíci. S prtětem... To je příšerný!

Pomalu se vracela a sbírala hadry. Vrátí se sem s kárkou, ať binec zmizí. Co je zas tohle? Příšerná kravata! Bastr kráčel vedle Miluše, netrpělivě přešlapoval, když sbírala a balila páchnoucí hadry do uzlů. Pořád se ohlížel, ale Miluši naplno zaujalo hodnocení stop.

"Hele, na co jsem přišla! Tohle byla spona do kravaty, je úplně na mraky. Škoda, byla docela hezká, jsou tu vyrytý písmena. Teda, takhle ji rozlomit, to chce páru! Jehla ještě trčí z látky, vidíš? Jako kdyby tu kravatu strhnul šílenec. Byl tak vyděšenej, že roztrhnul i baloňák. Ale o co? Vidíš tu nějaký větve s kusem látky? Proč by tak šílel?"

S otevřenými ústy hleděla na psa, který nepřátelsky vrčel směrem k temnotě starého lesa. Vrčel a couval před něčím, čeho se bál. On, šedesátikilový postrach opilců a Cikánů z celého okolí! Teď konečně Miluši došlo, že je na místě, kde kdosi prožil veliký děs. Nechala hadry tak a pomalu se plížila odtud. Bastr souběžně s ní, otáčel se, dvakrát stanul. Nic jiného se nedělo. Slyšela jen výhružné varování psa, vlastní dech a kroky. Napřímila se a ohlédla. Přece se nebude bát přeludů ze tmy!

"Víš, co tam je? Lidi to nejsou, že ne? Lidi, co tady utíkali."

Chytla se za hlavu. Tyhle zvuky vydává, když se něco zabíjí. Králíci, morčata. Nebo když lesáci přejeli kočičáka Mourka. Uf, konečně zmlknul! Má dneska divnej den. Milušiny oči se zastavily na světlé skvrně u pařezu. Botaska? Pěkně zašprajclá, proto si jí ve vývratu nevšimla! Lidi teda utíkali každý zvlášť, kluka s jeho strachem nechali být. Ztratil botu... zase musela blíž, zase musela něco dělat. Chvilku zápasila, než ji zpod kořene uvolnila. Podle stop malý upadl, možná si natloukl, možná se k němu vrátili, bafli za ruce, odtáhli... Rýha je hluboká, nechtěli ztrácet čas, prohlédli si ho až v bezpečí. Možná teď vyděšeně sledují, jak někdo našel jejich stopy. Strašně moc chtěla, aby koukali. Čert je vem, jestli ty dva kilometry na čáru zvládnou, ať si to zaslíbený Německo mají!

Bastr se vrátil ke svetru, strkal do něj čumákem a skučel. Miluši znovu přepadl děs. Zírala na výmluvnou brázdu v jehličí a trávě, vnímala sílící psí strach, nic nechápala a přesto se bála o vlastní zdravý rozum.

Škrabala houby rychlostí skoro rekordní. To tomu dala! Vilda vrčí jako Bastr. Když na ni zpod kloboučku vykoukl tlustý slimák, radši se kousla do rtu, aby ani nepípla. Už aby blbej den skončil! Smůla však Miluši provázela dál. Když konečně obědvali, odstrčil najednou Vilda talíř doprostřed stolu. Vyděšeně poznala smrkovou jehličku, vytaženou ze smaženice na okraj. Jak ji mohla přehlídnout?! To je malér! Honem vyskočila, sklidila ze stolu i svoje.

"Nemáš co dělat?!"

Ukrojila si chleba, namazala hořčicí. Konečně se mohla najíst, ale nehltala ani nevychutnávala jako jindy. Ono to s Vildou moc nezacvičilo, což je zvláštní. Jindy by zrudnul vzteky, že mu někdo dělá po lese bordel. A navíc odjel na traktorku, jako by v lese hodlal dělat bůhví co. Nebo věděl, kolik toho bude. Jasně, vždyť mohl vzít kárku? Nadával přece, že je málo nafty.

Honem opláchla a utřela těch pár kousků nádobí, aby měla hotovo. Spokojeně si sedla v altánu s nohama nahoře a z otevřené krabičky pánovi štípla cigaretku. Pohodička! Jak ale vytáhla přes půlku, opatrně porovnala s Vildovými vajgly a típla co nejpodobněji. Nespokojená s výsledkem vysypala radši popelník do kamen a srovnala deku na sedačce. Jako že tu přičinlivě uklízela. Ze stodoly zaslechla kňučení. Mláďátka? Už dva měsíce tam nesměla strčit ani nos. Obezřetně se ohlédla k lesu a začala broukat písničku. Venku už taky zpívat nesmí, Vilda to zakázal. Jenže mláďata při písničce pokaždé ztichnou. Dneska ne, kňučení zesílilo. Jesně, je to Alfík. Ach jo, kňučení Vilda taky nesnáší. Ale teď nic slyšet nemůže, tak co.

Písnička se vytratila, když Miluše viděla, jak v ohništi doutnají poslední uhlíky. Sakra, honem papír! Chytlo to. Zaplaťpánbu! Nové plamínky znamenaly naději, že den skončí klidněji, než začal. Zaplašily další důvod k Vildově naštvání. Miluše vzdychla a začala sekerou odštipovat třísky.

Praporčík Parma zalétl pohledem za Hurákova široká záda a odvedl řeč na výskyt cizích osob. Hurák, jak se dalo čekat, nikoho neviděl ani neslyšel. Nebylo mu nic známo ani o nočním úprku krav. U nich prý měli klid, asi zdrhly jinudy. Možná při lijáku někde prásklo a splašily se. To všechno Parma nadhodil a Hurák odkýval. Nic víc, nic míň. Parma poděkoval a rozloučil se. Volák hladkému průběhu moc nerozuměl.

Do Volákova hlasu pronikla úcta. Hurák projel okolí, našel další skládky a rozhýbal oblast od městských úřadů až po celníky. Byla tu i televize. Parma přikývl.

"Budou další. Ráno doneseš kalendář."

Schoulila se na sedačce, jako by ji zbil. Vzpomněla si na dopoledne. Bastr v lese vyváděl, jako když větří nebezpečí. Nad mrtvou Betynkou by určitě jenom vyl. Možná ještě žila? Možná se jí pes bál, proto nechtěl blíž... Když se Miluše v duchu vrátila do lesa, ruka se jí zatřásla, až víno cákalo ven. Zakuckala se.

Pobaveně sledoval, jak sebou po německém povelu škubla. Rusáci to prostě mají pod kůží. Zkontroloval přikurtování. Neměla šanci na odpor natož na únik. Podle všeho zatím nic nezkoušela, nadopoval ji dobře. V noci ji nesvlékl úplně, jenom obnažil, vyčistil a ošetřil rány. Přes den zůstala tady, aby se s ní netahal a zůstala v čistotě. Myslel, že se přesune sama, aspoň ta šlápota nahoře se dokázala odtáhnout vždycky. Jenomže česká kurva má holt solidnější matroš než slavná ruská žena. Pořád vypadá, jako by ji šáhnutí přelomilo. Nohavici předtím odřízl, teď aby stáhnul zbytek. Ne, že by nadšeně jásal, stačila se pochcat. Hmm.

Nikdo po něm nemůže chtít, aby látal jak švadlena, ale stehy jsou klidné. Pokud tedy může soudit, protože fleky jódu a modřiny dost zkreslují. Víc Viléma zajímal zbytek těla. Proti šlapce vypadá tahle Rusanda jako z porcelánu. Rychle se prostříhal k nahotě. Vida, opalovala se bez ničeho, ale ne moc. Kůže hladká, nahoře jemně vonící. Až odstraní celé kalhoty, bude taková všude. Prsy pevné, docela velké... Sotva je dlaní proměřil, ztuhla znovu. Pokračoval v hlazení, spodek ještě nechal na pokoji. Nechtěl přijít o ty její příjemné záchvěvy strachu, které cítil a opětovně vyvolával.

Sjel dlaní na břicho, pod záda, druhou rukou ji konečně zbavil kalhot a prádla. Třásla se už po celém těle. Přesto, mrcha, zkusila poodsunout pánev, když prsty pročísl bohaté ochlupení a směřoval dolů. Zasmál se tomu. Stiskl stehno, zatím jen dole pod stehy. Vykřikla bolestí. To je ono! Přehmátl o kus výš, vychutnal další ženin výkřik. Bude dobrá... Přitáhl ji za boky, nasměroval svůj ztvrdlý klacek a prudce té děvce zarazil dovnitř.

Nejen, že ji příšerně bolela hlava, ale navíc tady dole nějak začaly blbnout i uši. Šramocení, to ano, hned by věděla, že sklep objevila další generace myší. Ale šoupání, hučení a tak podobně? Taky řetěz jako kdyby Miluše odněkud slyšela. Blbost! Nebyla schopna určit, z jakého směru by to mohlo pocházet. Pod nízkou klenbou šel zvuk odevšad nebo jen tak visel mezi pavučinami. Prostě důkaz, že včerejší víno Miluši naprosto nesedlo. Kdyby tak Vilda někdy koupil aspoň kofolu...

Teprve, když nalila na maso vodu a zapla sporák, došlo jí, že vaří zbytečně moc. Stačí půlka, když Alfi zůstal sám. No tak se půlka schová nebo kus porce dá Bastrovi! Nemusí, chudák, přece žrát jenom granule. Nene, takhle ne, to je špatně! To nemůže říct nahlas, to by Vilda vyváděl. Fakt toho masa vzala moc. Možná, kdyby nějak ulomila půlku? Lítostivě pohlédla na mikrovlnku. Moc malá, tam zmrzlé maso nenacpe. A Vilda už vstal. V tu chvíli se málem rozbrečela strachy. Ještě mu ke všemu nedonesla snídani!

Byla tu jako kupka smetí, všichni kolem jentaktak zdvořilí, přitom studení jak psí čumák. Nemohla se ani hnout, jenom čekat, až přijde správná doba porodní. S roztaženýma nohama, nasměrovaná proti otevřeným dveřím. Na šlapce přece nezáleží, že jo. Dodneška myslela, že v nemocnici každého schovávají za závěsy. Jenže když jí nejmíň pět lidí vidělo spodkem až do krku, pochopila, jaký je pro zdejší slušňáky hovno. Nebo ještě míň, protože i hovna prej doktoři dovedou zkoumat. Nejradši by si vytrhla hadičku z ruky a zdrhla, ale nedosáhla tam. Ani zuby ne. Měla strach. Tvor, co chtěl ven, s každou bolestí víc a víc připomínal vetřelce, který se nejspíš prokousává ven. A všichni jsou v klídku, bez zájmu. Blila by z toho nebo křičela, kdyby se nebála těch upjatých ksichtů v bílém. Svině mafijácký! Aúú! A znovu, bolelo to k umření. Zabíjí ji to, trhá na kusy! Asi zavyla nahlas, protože přidupala hodně otrávená sestra.

"Nešilte nám tady, teprv to začíná. V nemocnici má být ticho, jasný?!"

Proč v tom snu nejsou taky všechny Vildovy pokusy? Proč se jí zdá jen o tom prvním? Alfi s Betynou měli přece trojče, tohle rodit taky nebyla legrace! Betyna... Ach jo. Do Milušina vědomí připlouvaly věci odstrčené dozadu. Stopy v lese, přežraný Alfík, Betyna. Zase viděla tu rýhu v jehličí. Jestli to děcko neodtáhla máma, tak...? Zvedl se jí žaludek. Neměla včera zase tolik pít, když to předtím nesedlo! Jenže Vilda už krabici otevřel, škoda toho. Nesmí přece ohrnovat nos, když je Vilda výjimečně hodný!

Opatrně se plížila na záchod s rukou na puse. Samou úlevou, že dorazila bez úhony, na malou chvilku zvracení odložila. Jenže jak vzpomněla na Betynu, šlo všechno ven. Jéžiš, jak je to použitý víno odporný! Rychle a co nejtišeji všechno poutírala. Zalehla v kumbále, aniž se Vilda o patro výš třeba jen převalil. Zbytek noci spala trhaně, vadil jí i vítr ve větvích. Teprve nad ránem si uvědomila, že vůbec neslyšela Bastra. Projelo přece kolem nějaké auto? Znovu se vydala domem a z okna koupelny sledovala Bastrův řetěz. Pes je pryč! Nadechla se. Je chvíli sama, Vilda ho někam vzal.

Na chladné chodbě odklopila pokličku na hrnci se žrádlem. Když sypala šedý prášek na masovou směs a pomalu vmíchávala, třásly se jí ruce. Skoro nedýchala, nastražená na zvuky venku. Dobrý. Zaklapla plechovku, strčila do papírového sáčku, rychle běžela do komory a opatrně vrátila na místo. Srdce bušilo až v krku, tlouklo nahlas. Dokonce měla pocit, že v prázdné kuchyni, kde vyčerpaně padla na židli, slyší jeho ozvěnu.

Napila se vody a přinutila jít k sobě. Když míjela otrávené žrádlo, strnula. Vrznutí vrat projelo celým tělem a přimrazilo na místo. Vtom zahlédla šedý poprašek na skřínce. Úplně svítil, tloukl do očí! Běhala potmě, nevšimla si včas. Venku zařinčel řetěz, uvazuje Bastra! Prudce se nadechla, vrhla k hrnci a spodkem košile místo otřela. Jako šílená jinou částí otřela poklici, ucha i kliku od kuchyně a honem zapadla k sobě. Právě se přikrývala, když pán vešel do domu. Pomaličku dokončila pohyb a zavřela oči. V tu chvíli si vzpomněla, čím se dá zesílit právě tenhle jed. A jak přimět Vildu, aby koupil další.

Ráno se nedělo nic zvláštního. Připomněla Vildovi, že mají mrazák poloprázdný a do města přijede náklaďák z drůbežáren. Potřebují další Kumatox, starý spotřebovala do děr na zahradě a myši teď na zimu polezou do baráku jako vzteklý. Přikývl. Nic víc? Miluše ovládla vydechnutí, vydržela až ke králíkům, Když ostřila srp na kopřivy, přistihla se při smíchu. On nic neví, vážně nic nepoznal! Než dotáhla ošatku zezdola od plotu, vzal žrádlo mláděti do stodoly a odjel nakoupit.

Zastavili za vraty a vylezli. Policajti? Toho staršího znala Miluše od vidění, tvářili se normálně. Pozdravili a chtěli Vildu. Musela Bastra dvakrát praštit, aby přestal řádit a bylo slyšet vlastního slova. Uraženě se stáhl za boudu.

"Možná Vildu potkáte na náměstí, jel pro karton slepic k Avii. Asi ho vzbudil pes, ten i v noci hlásí všecko, i auta."

V tu chvíli si uvědomila, že přesně tak to bylo. Včera, stejně jako předevčírem. Byla naprosto vytuhlá až do toho zvracení. Zbytek noci taky ještě pořádně zblblá... Že by v tom víně něco bylo? Některé prášky se rozeznají špatně, to se mezi holkama dobře ví. Ostatně, většinu z nich dostali pasáci do rukou přesně tak: Někdo je nafetoval a odvezl šlapat.

Akorát jednou skučela bolestí, až Bastr přetrhnul řetěz. Ale přešlo to, protože jak Vilda říká, správná kurva přežije všecko. Teď to má začít znova... Miluše se sesunula na schod před dveře. To nejde. Tak jako nemůže být Alfi, nemůže přijít nic dalšího. Nevěděla jak, ale bylo jí to už naprosto jasné.

Ella pomalu osahávala široký kruh z tvrdé kůže a uvědomila si stejná pouta na zápěstích a u kotníků. Řetěz je jenom u krku, hmatala po něm až k železnému kruhu na zdi nad její hlavou. Rázem se rozpomněla a věděla naprosto všechno. Les, smrad nemocnice, probuzení na kovovém stole. A zbytek. Každou vteřinu.

Přitiskla si obě dlaně dolů na břicho. Ještě to tam bolelo, ale naštěstí víc dole, jejich malý zůstal v klidu. Pravé stehno řezavě pálilo, doktor tam nedal žádný obvaz. Nitě byly citlivé jako struny. A potom ještě sadisticky mučil, hajzl! Na co ji tedy zachraňoval? Možná, že tam v lese nebyl on. Jenom ji ošetřil? Nebo jsou dva a doktor slouží psychopatovi. Sešil ji a nechal druhému na hraní... Ella neměla jasnou hlavu, přes myšlenky se líně převalovaly mlhy. Také bolest, v různých podobách, ozývající se ve všech částech těla. Opět ucítila cosi známého. Pach nemocnice byl i tady, hodně slabý, ztrácel se v dalších smradech. Proč to všechno? Tady, na Západě?! Otřásla se. Strach z dalšího dění rázem Elle smazal chuť tohle téma probírat.

Světlo zhaslo. Najednou Ella věděla, že tu není sama. Nic nevrzalo, ale Němec byl uvnitř. Rozsvítil normální žárovku, honem si zakryla oči. Světla bylo moc, řezalo. Přišel blíž, zkusila po něm sáhnout a bránit se. Obě paže zkušeně chytl, zahákl za pouta. Vůbec si nevšimla, že na zdi mimo kruhu s řetězem něco je. Rovnou jí natáhl hadr na hlavu. Jeho povědomá maska přes oči neslibovala nic dobrého. Všechno dělal rychle, nacvičeně. Stačila zahlédnout jen jeho zakuklenou hlavu. Vykopla levou nohou. Vzápětí naráz zchromla. Rána proudem! Co jiného? Ničím nemohla pohnout, ležela a bezmocně čekala. Nebude prosit o milost, ale nedovolí mu... ne, už ne!

Dneska jelo ze šichty lidí víc, většina se jich svezla nakoupit do Aše nebo Chebu. Autobus byl nadupaný, že se ani uličkou protáhnout nedalo. Řidič Vejvoda tentokrát musel skoro křičet, aby se s Vlaštovkou slyšeli. Za nimi to šumělo jako v úle, protože ženské probíraly nákupní plány. V kulturáku jsou Slováci s výprodejem a za týden dorazí parta z Třince. Přesto jich většina ztichla, když na plácku u slepičárny míjeli autobus a tři policejní auta.

"Jsou blbý! Jako kdyby si pomohli. Copak nevědí, že je na Západě nikdo nechce? Hele, Slávko, kašli se na ně. Budem je živit někde v lágru za naše prachy a ještě jim cálneme cestu zpátky. Letadlem! Copak my si to můžem dovolit?!"

Proti tomu nebylo, co říct. Autobus minul ještě dvě známé figurky s kárkami železného šrotu a hovor se stočil na jednodušší téma. Potom vjeli do města a první várka se začala chystat k bankomatům. Na svatého Berouse je nutno korunám utrhat drápky. Projíždějící policejní kolony si za pár minut všimli jen ti, kdo zrovna hodlali přeběhnout Hlavní. Před policajty je lepší přece jen těch deset metrů k zebře popolézt. Poslední dobou nejsou líní zastavit a napařit pokutu. No představ si, Slávko, chodcům. Kdo přitom jezdí jak hovada?! Řidiči přece. Samá buzerace na obyčejný lidi tu je!

Vilém si dal kafe v altánu, pokuřoval a listoval Instinktem. Venku bylo ještě příjemně, atmosféru podtrhoval pracovní ruch vzadu za krbem. Šlapka zryla zahradu, teď doluje pěknou hlínu u třešní a převáží na záhony. Taky jí to občas zapálí, ale potřebuje pevnou ruku. Vilda má dobrou náladu, tak jí i ten Kumatox pořídil. Co se stará o všechny myší díry, je skutečně po baráku klid. Tohle se vyplatilo, jeho okamžitý nápad měl fakt jiskru geniality. Ukrást šlapku po porodu a dát za to jen pár litrů benzínu při zastírání stop! Když je držená u huby, maká jak fretka.

Dneska si udělal očko u policajtů, Parma se div neklaněl. Vilda potáhl z cigarety a zkusil vypustit kroužek. Povedlo se. Druhý a třetí stoupaly za ním, plynule se rozplývaly a Vilda na své noční akci nenacházel chybu. Tyhle přičmoudlíky pustí policajtům kdykoliv. Bylo jich moc, někdo mu je vypustil do revíru bez dohody. Dělali rachot, že by na ně policajti za chvilku přišli sami. Do budoucna by se ale snad dalo uvažovat o jejich ženských, ty jsou zvyklý rodit jedno za druhým. Nějak odlákat od chlapů? Uvidí se. Ubytování má pro ně hotovo raz dva... Znovu ho pokoušel smích. Zároveň se otočil vítr a praštil Vildu do nosu silným zápachem.

Šel se podívat. Stála u strouhy se svěšenýma rukama, očima visela na jeho rtech. Tvrdý výcvik je znát, roky práce se mu vyplatily. Koukala jako pes, který neví, na čem je. Mít ocas, tak zkusmo mávne, aby páníčka ujistila, že je v plné pohotovosti. Psovi by Vilda hodil klacek, tomuhle tady zkontroluje práci. Hm. Vykopala celkem slušnou díru, na jejímž dně se zaleskla vrstva černošedého bahna. Páchlo tak, že by překrylo i mrtvolu. Koukl do odkryté jímky. Okraje sudu neviděl, stálo tam moc vody.

Zase večer s ohněm, jenže Miluše ztratila chuť i zájem o Vildovy vlídnosti. Byla utahaná jako pes a nepovzbudilo ji ani vědomí, že zvládla otrávit další hrnec žrádla. Udělala míň, aby tentokrát na Bastra nic nevyšlo. Chudák, celé odpoledne po té první várce polehával a chrápal.

"Už to nechci. Nechci nic novýho, nechci, aby to žralo lidi! Ten kluk... Aáu, nech mě!"

Sakra, pomohl si tlapou! Jedeš, hajzle! Strhnul Alfu, šlehnul ho proudem. A znovu, ať ví, kdo je pán. Zakňučel stejně jako ta ženská, ale dál žádostivě cenil zuby. No jistě, čerstvá krev. Až po třetí ráně Alfa pokorně odlezl ke dveřím a nechal se odvést nahoru.

Ženská zatím naříkala a kroutila se, přitom jí udělal jenom škrábance. Vilém byl naštvaný na oba. Německy ji okřikl a zaklel. Vyvlékl kotníková pouta z háků. Je pružná, má docela hezká lýtka... Uměla se pod kůží klepat tak, že na ni znovu dostal chuť. Zakrvácené ochlupení mu nevadilo, spíš zvětšovalo šmrnc. Srdce jí bušilo, že bylo slyšet i kousek nad kůží. Sakra, bude jí přece jen škoda!

Miluše spala tvrdě i po jediné skleničce vína. Jenže mnohem líp než dřív. Zato Vilda vyspával dlouho. Úplně v pohodě a skoro se zpěvem do dnešní várky žrádla vmíchala zbytek jedu a navrch dvě plata acylpyrinů. Jestli tohle nezabere, tak už nic! Dala rychle králíkům i morčatům, spokojeně podrbala Bastra, který už zase mával ocasem. Na zahradě dodělala záhony a snad už naposledy před zimou vyplela jahody. Prořezala rybíz a maliny, vyvázala šlahouny a spravila dvě díry v plotě. Mezitím doschl zbytek prádla, všechno na žehlení. Dělala by ještě mnohem víc, jen aby nemusela myslet na Vildovy pokusy.

I kdyby to vyšlo s Alfim, stejně budou další, teď jí to bylo jasné. Mít je v břiše bylo jiné, než normální děcko. Než opravdové. Když začala vzpomínat, nacházela spoustu rozdílů. Třeba když se tamto mrskalo, holky po tom sahaly a zkoušely poznat, jestli je to zadek nebo hlava. A Miluš sama jednou držela takovej kousek, co se vyšťouchnul a hrozně trčel. Určitě to byla patička nebo loket. Někdy to byla docela sranda a hlavně Miluši nesla hodně prachů. Pasáci byli spokojení a vozili mamině sladký.

Malí chlupáči jí naopak zůstali jenom pár týdnů, ale ... Ono to nebylo vůbec roztomilý, jak si předtím představovala! Normálně jsou přece koťata, štěňata a mláďata vůbec takový sladký kuličky. Tohohle se dlouho štítila. Když tomu dávala pít, stříkalo jí mlíko z bradavky kolem dokola, do huby se jim prso nevešlo. Co jenom zažila strachu, že někdo koukne přes plot a bude se ptát! Vilda jí tehdy nemlátil, ale jasně řekl, že to svede jenom na ni. Kdo mu co dokáže?

Miluši představa zaujala. Vilda je v tajnostech moc dobrej. Dokonce vymyslel, jak strhnout hromadu polen u zdi, aby jedním vrzem zamaskoval vlez i chlívky pro mláďata. Už to vyzkoušeli, odklízení jim trvalo dva dny. Nojo, kdyby si chytil pár ženských, měl by mláďat najednou víc. Na druhou stranu, kdyby se ženský domluvily a zdrhly, byl by jasnej. Tak má radši jenom jednu, to dá rozum.

Miluše vzdychla. Nechtěla na to myslet a přesto se jí v hlavě točila šílená vrtule. Je to k zblití! Vytáhla z kotce šedého ušáka a za rohem rázně švihla do vazu. Pověsila za nohy, obřízla nohy a opatrně stáhla až k hrudníku. Odfrkla si nad neporušeným močovým měchýřem. Kdysi to pro ni byl vrchol umění, stejně jako nepocintat maso žlučí. Bude polívka, Vilda si vyloupne mozek a obere hlavu, to on rád. Ponořila se do úvah o množství koření a smetany. Přenesla se do prostředí se srozumitelnými pravidly a hodlala v něm vydržet co nejdéle.

Po víně Vilémovi v teplém odpoledni tuhnul jazyk. Dneska si dopřál odfrk, nemusí přece pořád šlapat jak švýcarský hodiny! Embrya šoupne šlapce do díry i poslepu. Soustředěně vstal a kráčel do stodoly. Miluše honem připla zbytek prostěradla ke šňůře a poslušně ho následovala. Víc si jí nevšímal. Jen mávnul rukou, ať počká a slezl dolů.

Záložní zárodky se probouzely k životu a vypadaly dobře, cytokinů a pomocných roztoků měl dostatek... Jo, blbečkové, kdyby dědci neseděli na výzkumu a necpali svá jména pod každou práci, ještě by zařezával podle pravidel. Hovno! Najednou se můžou všichni posrat z Američanů, jenže imunitu během gravidity zkoumal i českej výzkumák. A jistej Hurák si to tady na koleně doladil k hranicím, o kterých si plešatý kapacity ani neodvážej zdát. Jo, dobrý: Na hranicích, za Hranicema, až k hranicím možností...

Pochechtával se a jenom nerad odpoutával od představ tváří všech vědátorů, které z postů odstraní jenom smrt. Dneska je situace jiná, hlavně mizernější o prachy. Kdepak, nešel by zpátky ani náhodou. No nic, teď ještě naladit nosičku na příjem. Cha! Konečně někomu došlo, že nosička před vsazením embryí potřebuje vzrušit. Začíná teprve debata o sexu před oplodněním, nakonec ti blbouni ještě vypíšou harmonogramy na správně dávkovaný sex. Správná slepice to zvládne i bez Vildovy námahy. Nedotkl by se jí ani tyčí. Dávno to vyřešil kvalitní technikou. Dělohu prokrví venušiny kuličky, osvědčily se líp, než vibrátor. No, konečně sem naběhla, šlápota líná!

Pobavilo ho, jak zrudla. Kurva, která se stydí, to je vrchol! No, až bude se vším hotová, může mu ho vykouřit, aby toho sexu měla víc. Vilém se královsky bavil, když ji pozoroval. Skoro se nudil, než dosáhla orgasmu, ale předsevzal si být skoro laskavý.

Po akci vibrátor a nasazení kuliček odcházela ztuhlá jako prkno, naprosto srandovní a trapná. Vilémovi v krku skákal chraptivý smích. Už dávno neměl tak dobrou náladu! Což mu připomnělo tu druhou. Slezl zpátky do laboratoře, poněkud neobratně vybral ampuli, nařízl a odlomil hrdlo. Dva kubíky? Natáhl rovnou čtyři, ať Rusanda v pelechu ani nepípne, než bude nahoře všechno hotovo.

Rusanda se nestihla leknout, neprobudilo ji ani světlo. Ležela stočená do klubíčka, zadek vyšpulený tak akorát. Na normální spánek to moc nevypadá, je trochu teplejší... Hm, maso se jí kazí, v díře na stehně je infekce. A slušná, se spoustou hnisu! Dalo se to čekat. Ne, že by tím vznikl bůhvíjaký problém, prakticky se jen zkrátí Alfův výcvik. Taky asi potom nesežere všechno, na Viléma zbyde větší patlání se zbytky. Z toho děcka v lese nemusel uklízet nic, to bylo ideální. Betyna měla takovej stisk, že rozdrtila lebku. Vilém potom po ní sebral jen pár zubů, sežrala všecko. Kdyby ji ten chlap při obraně nepraštil klackem zrovna přes hlavu...

Nadskočila, když Vildovi pípnul budík na digitálkách. Nezmohla se ale naprosto na nic, poslušně zvedla zadek ze židle a šla jako vždycky. Moc dobře si uvědomovala, že se bez Vildy ani uprdnout nedokáže. Ani teď, ani jindy! Tím žrádlem všechno skončilo. Jestli Vilda zjistí, co Alfimu provedla... Stála mezi dveřmi a pozorovala Vildova široká záda. On by to vlastně nebyl problém. Majznout ho šikovně zezadu do krku jako králíka, potom honem znovu. No a dál? Tuhle vazbu někam tahat by byla děsná fuška, leda traktorem do lesa... Mysli, Mílo, mysli! Jestli Vilda pozná, cos udělala Alfimu, umlátí tě!

Teď mu byl Alfík ukradenej, připravoval stůl na oplodňování a neohlédl se, ani když mu za zády prošla k chlívku. Alfi tam měl tmu jak v pytli. Miluše pátrala po světle. Očima hledala průsvitné skleněné dlaždice a hned si připadala jako trouba. Proč si doteď venku nevšimla prken? A kdy to Vilda zabednil? Ani malý okýnko nenechal volné. Fuj, smrad by se dal krájet! Nešla dál, zůstala za mříží, takže jí trvalo, než v šeru schoulené tělo rozeznala.

"Nezblázní se, uklidím to zejtra. Vodu můžeš. Kýbl máš tamhle. Dovnitř nelez, nech to u dveří."

Všude je špíny, jako kdyby Alfi přestal Vildu bavit. Třeba si nakonec oddechne, když Alfi... skončí. Jestli se nezačne moc ptát a zle nasírat. Miluše vydolovala usmívání, k tomu zatřepala prsty. Jako když dřív zdravila obě mláďata Vildovi za zadkem. Alfi potěšeně vycenil zuby. Všechno si pamatuje, i když je oblblej! Viděla, jak přemáhá padající víčka. Dostal už pořádnou dávku, hodně připomíná myši před koncem. Možná taky bude hledat, kde je líp, možná poleze ven. To poslední ti můžu dopřát, utečeš ven ze smradu... Nechám ti mříž na volno.

"Je nafouklej, potřebuje víc pohybu, ne? Co se nadme, to se vodí, aby střeva začaly pracovat. Hele, sám to chce. Pojď k mamince, Alfíku, pojď..."

Miluše sebou mrskala, kopala nohama, snažila se vzdorovat ochromující bolesti od zkroucené paže. Škubnul a hodil ji nahoru na stůl. Než se vzpamatovala, šlehnul ji elektrikou. Vyjekla. Vůbec netušila, že něco takového má! Jakoby odjinud věděla, že jí svlékl oblečení, roztáhl a připoutal nohy. Širokým popruhem znehybnil krk a otočil se ke svým nástrojům. Nebyla schopná pohnout rukama, hlavu zakouřila mléčná mlha, oči oslepila ostrá lampa.

Bylo v ní ticho, odrovnal ji dokonale. Výhru si vychutnával, hajzl, nakonec ji spokojeně popleskal po mokré tváři. Vzpomněla si na Jelenu. Jeden prasák si ji koupil na celou noc a elektrikou zmlátil, dokud to nedělala s jeho obrovskými psy. Úplně ji to zbouralo, brala pak tvrdý fety. Miluše měla dojem, že je na tom jako ona. Ten hnusák vytáhl kuličky a vrazil do ní snad celou ruku. Šťoural se strašně hluboko, cítila naprosto všechno. Propadala až na dno. Kdyby ji teď rozřízl a zaživa přeměřoval střeva, nemohla by udělat ani ň.

Zavřela oči, chtěla umřít. Nebýt, necítit, zmizet ze světa… Proč Bastr šílí?! Někdo je venku? Miluše rázem špicovala uši. Jen aby tohle nikdo neviděl! Dlouhé vrčení za Vilémovými zády ukazovalo jinam. Alfi? Jéžiš, ta jeho otevřená mříž. Strašně se lekla. Půjde jí po krku! Nebo začne kousat měkký a krvavý tam dole... Vzlykla.

Vilém si stáhl rukavice a mrsknul na zem. Vyběhl na dvůr, zařinčel řetěz. Miluše vytušila přikrčený stín, který prolétl za ním. Oddychla si. Bastr zešílel úplně, Vilda řval a ji bolelo naprosto všechno. Ale byla sama, Alfík si jí ani nevšiml.

Břicho... strašně bolí... trhá se... oheň je všude... Tělo se třáslo. Střídavě horko a zima, Ella zalapala po dechu. Probrala se natolik, aby zase chtěla spát, ale zároveň věděla o úlevě. Láhev s vodou si předtím přitáhla k pelechu, stačí natáhnout ruku. Bylo tam na dně, přesto vyčerpala většinu sil na otevření a zvednutí k rozpukaným rtům. Vypila to nadvakrát. Zdlouhavě složila unikající myšlenku: Kdyby to bylo plné, neměla by sílu se napít. Špatný vtip! Mimoděk pohladila divně vzedmuté břicho. Ze špatného jídla asi dostane průjem. Proto bolí... Matné tušení se pomalu šinulo na povrch zastřeného vědomí. Když prsty sjely níž, uklouzly po stehně. Mokré... Vlna? Teplá, řine se... Odkud? NE!

Nevydala ani hlásku, ale křičela. Slyšela se křičet ve vlastní hlavě, zoufalý strach ji probral. Bušil ve spáncích a ledověl hrůzou v podbřišku. Tiskla stehna, do hrsti nabrala hadry a cpala tam vší silou. Zakousla se do něčeho smrdutého, jen aby překonala i bolest ze stehna. Zbytečně, marně, dokonce si ještě pohoršila. Stisky přenesla dovnitř břicha a další vlny odnášely naději pěti let drahé léčby. Řinuly se nedočkavě, hrnuly ven, hnané pouhým dechem. Pochopila, že odplavují i její život. Při všech problémech dokázala dítě udržet, zvládla přípravy na cestu, strach v lese. Utěšovala Geňu, táhla ho za sebou... Všechno marně. Geňa zmizel, Solovjov vzlykal a drmolil, po ní skočila příšera... Z mysli vylétla vzpomínka na sestru. Stojí na břehu moře, usmívá se a mává na pozdrav. Ona je šťastná, daleko, předaleko.

Sotva šeptala. Zároveň ji prostupoval klid, přestala se bát. Měla pocit, že vlny přestaly. Možná tím hadrem ucpala odtok a teď se tělo vzpamatuje, někde ucpe žíly? Ležela bez hnutí, naslouchala vnitřku a sílící šum v hlavě ji kolébal. Prospí se, zesílí, oni přijdou, pomůžou... Poslední, co uslyšela, byl rachot nad hlavou. Zemětřesení…

Chvíli ale trvalo, než nahmatala šroubovadlo a pohnula správným směrem. Už! Mrskla s tím na zem. Dolů ze stolu, rychle ven! Upadla na kolena, nohy se jí po Vildově hrabošení třásly jako sulc. Postavila se, tiskla podbřišek. Panchart! Zkoušela dýchat, popolézat podél stolu a potom zdi. Dobrý, půjde to. Venku nerozeznala naprosto nic, musela po zdi šátrat k vypínači na rohu.

Oslněná zase neviděla nic moc, řídila se hlavně psím kňučením. Potom rozeznala nohy, zhroucenou postavu u kůlny. Tady máš ten svůj krátký řetěz, vole! Bastr by ti helfnul, nedovolil Alfíkovi… Auu. Musela přes volné prostranství, předkloněná, dlaněmi zase tiskla bolavo. Jako by jí tam všechno zmuchlal a zpřeházel, hajzl! Pomalu, opatrně... Sklonila se k mužovi. Po světlém triku se mu od krku rozlévala tma. No jo, krev. Teče mu až na břicho, to teda Vildovi uvnitř moc nezbylo. Přiklekla, špičkami prstů mu hmatala po krku. Ty bláho, díra jak blázen!

Odchlípla ukazovákem kus masa, možná kůže, a šplouchlo to, až se lekla. Sakra, Vilda hlavou stíní tak blbě! Otočila mu obličej krapet na stranu a skutečně dostala lepší přehled. Zaujatě zkoumala, co vlastně vidí. Ve filmech je každému všechno jasné, ale takhle zaprasené krví vyjde všechno nastejno. Jak můžou rozeznat, co je co? Zkusila srovnat divný hrbolek na kraji, aby díra nebyla tak velká. Hrbolek, pche! Flák na nic! Jenom tu ležel, Alfimu nejspíš odpadl od huby. Sakra! Stříklo to najednou jak z hadice, sotva stihla uhnout. Napadl ji lepší příměr a uchechtla se. Hned ztuhla, protože Vilda pohnul očima.

A kruci! Odtáhla se, odsedla od něj, upřeně pozorovala další hnutí. Může i rukama?! Zírala, jak sune levičku ke krku, jak se snaží dostat k díře. Jenže nedosáhnul, spadla. Druhá ruka mu byla na nic, protože rameno připomínalo sekanou a dokonce by se Miluš vsadila, že to hodně světlé je nejspíš kus odrápaného kloubu. Vildovy oči Miluši nenávistně propichovaly. Jenže ta se už přece nemusí bát?! Zase přilezla blíž. Pohled hezky z očka do očka, Vildova tvář měkne. Myslí si, že mu Míla jak starej vůl pomůže? Hovno, blbe! Jako bys nevěděl, jak je tady nemocnice daleko. Musel bys hezky poprosit, ale radši zkusíme něco lepšího!

"Necukej sebou, teď vědátoruju já! Dejchání máš taky v prdeli, co?"

Bez chrčení a matlavého mlaskání ze svého průzkumu zase slyšela tiché Bastrovo kňučení vzadu. Taky pěknej hajzlík! Jak se po něm otočila a chtěla promluvit, spustil štěkací brajgl. Natáhl řetěz co nejdál, postavil se na zadní, škubal sebou. Řetěz měl co dělat, aby vydržel. Jasně, Bastr jde po Alfim, nejradši by skočil k altánu. Okřikla ho, protože takovej bordel může přivolat cizí lidi. Kdyby náhodou jeli policajti... Z dálky se přidávali další psi. Čoklové zatracení, vzbouřejí i město!

Byl naprosto šílenej. Prosila ho, klidnila, všechno marně. Nejradši by ho praštila! Sebrala u kůlny tyčku, zahrozila. Jenže psovi už stříkala pěna od huby. V tu chvíli Miluše zmrzla. Buď a nebo, vztek se strachem všechno rozsvítil. Měla naprosto jasno. Psa přece od chlapa odtrhla, přivázala, přesto skočil i po ní. Musela ho zklidnit... Ale ještě dala Bastrovi poslední šanci:

Pochopil až po třetí ráně. Kňučel, naříkal, psové ze široka daleka brečeli s ním, ale Miluše tloukla a tloukla. Bušila do černé srsti jak do pytle, dokud druhý nebo třetí klacek nebyl na třísky. Uff! Ticho. Zaplaťpánbu ticho! Zadýchaná upustila zbytek dřeva na místě, kde zrovna stála. Bylo jí na zvracení a to z bince kolem sebe vlastně nic nerozeznala. Copak za to může? Nechali ji v tom, samotnou!

"To byl on? Takovej chcípáček? Tomu se mi chce věřit jak vlkovi, co žere krávy na Trojmezí! No, ale když sem dojel v pohodě autem, je docela dobrej. Kolik mu tak může být? Žeby patnáct?"

"Jojo, rostou a kradou jako straky. Potřebovali by výprask jako loni u Huráka. Jednoho kluka jejich velkej pes chytil za prdel. Vsadím se, že tam už ani nepáchnou!"

"Jako ten chlápek v televizi, že jo? Ten v seriálu."

"Vjel do zatáčky jak dobytek, co? Určitě nalitej!"

Ze sedadla přes uličku se přidal další hlas:

"Vždyť říkám: buď by v tom byla půlka vesnice, což se hned rozkecá a někdo by to s chutí prásknul. Tady se opravdový velký věci nedějou, jen malý šmeliny a zlodějny. Nebo někdo sežere sousedovi psa a ten ho picne. Ne, tady jsou lidi v pohodě. A v prdeli, i Vietnamec už pustil v Hranicích krám."

Hlavní zastávka v Aši, půlka pracujících se vyhrnula do tmy. Město bylo před jedenáctou večer jako vymetené, ale marná sláva, přece jen dávalo tušit mnohem víc života, než místa, odkud přijeli. Někteří se ohlédli za autobusem, jak se rozjíždí pryč, do Chebu. Ti z města! Pro ně je ještě Aš divočina a prdel, ale práci berou všema deseti. Jojo, Cheb! Normální člověk by tam stejně bydlet nechtěl. Ale mají Kaufland a Hypernovu.

Špičička ocásku, malinkej chomáček chlupů chabě pohnul dekou. Miluši dojal k slzám. On se tak bojí! Odhodila deku, snažila se malého vylákat. Rozvzlykalo ji, když se k ní nesměle po dlaždicích sunula drápatá tlapka s dočista ulízanými chlupy. Nene, žádná pracka ani tlapa, jenom zarostlá ruka! Má tak malé a štíhlé prsty! Palečkem nesměle škrabe, jako kdyby provedl bůhvíco, myšáček.

Jak vystrčil loket a koleno, napadla Miluši ohromná věc: Kdyby ho oholila, ostříhala, oblékla, byl by skoro jako kluk! Se psíma nohama by se něco udělalo. Jenže potom si vzpomněla na svět, na pitomý úřady, doktory, školu... Vilda říkal, že úřady jsou nejhorší svinstvo. Kolik peněz ho stály Milušiny papíry, aby nikdo nečmuchal! Stejně byl frajer, jak ji štípnul ze štaflu pasákům před nosem…

Vyčíhal si ji, náhodou chtěl zrovna Miluši. Ji jedinou ze všech holek. Jo, Vilda měl známosti a dost prachů, ten by kdejaký papíry zařídil. Bez něho se tu nedá dělat nic. Jenom to uklidit, strhnout polena přes tajný sklep a dělat, jako že nic. Dolů Miluše nevleze ani za boha! Elektriku vypne, ať si tam všechno shnije a zrezaví. Ty, Alfíčku, už mezi lidi stejně nikdy nemůžeš, ty jsi jasnej. Hrobeček ti udělám větší, pohodlnej, vyložím senem...

Po chvilce přitáhla Alfíka blíž. Klečela, jeho hlavu v klíně, jednou rukou prohrabovala nečesanou hřívu a tu zakrvácenou mu nechala olizovat. Tak něžně a přitom pečlivě se do toho pustil! I mezi prsty jí všechno vybral, beroušek jeden. Za chvíli dýchal Alfíček mělce, jazykem sotva pohnul, ale blaženost Miluše rozeznala i pod krví slepenými chlupy. Usmívá se, chlapeček... V dřímotě odhalil krásně bílé zuby. I když je nečistil, úplně svítily. Hlavně tesáky, dlouhé a silné jako Milušin palec. Když se tehdy začaly klubat, měli oba rádi, když je klukovi šmrdlala prsty a kartáčkem masírovala dásně. Promnula tesák v prstech jako tehdy a Alfíkův koutek sebou jemně škubnul. Pamatuje si i tohle... Povzdychla si a znovu zaslzela. Budu s tebou, maličký, nahradím ti to i za Betynku, zahrabanou někde v lese! Tuhle jste mívali moc rádi: