Karam 2.část

Alijan opouštěla Parad připoutaná za koněm na dlouhém řemenu. Vlekla se a klopýtala, napadala na zmrzačenou nohu. Nikdo ji nevyprovázel, nikdo se neloučil. V ulicích se opět nepohnulo nic kromě větru. Přesto za okenicemi stále uzavřených domů Karam tu a tam zaslechl kvílení a vzlyky.

"Slyšíš? Nikdo pro tebe nehne ani prstem!"
"Musejí přežít. To oni jsou duší města, duší země. Jsou důležitější, než já."

Vzdor silným slovům Alijan dvakrát klesla k zemi. Karam jen zastavil koně, nepomohl vstát. Vyčerpaně kulhala, vítr jí odnesl tuhý čepec a uvolnil dlouhé vlasy. Hnědé prameny se lepily na krev, která ještě stékala z natrženého obočí. Z panovnice byla zbědovaná loutka, klopýtající po nerovné dlažbě. Karam Alijan nic neulehčil. Potupně ji provedl ještě kolem ležení vojska před městem. Chlapi poráželi dobytek, první kusy se už opékaly. Nikdo si jezdce se zajatkyní nevšímal.

Máme štěstí, pomyslel si Karam. Teprve teď si vzpomněl na Goumův kouzelný prsten. Pokrčil rameny. Však se ještě hodí, aspoň neplýtval čarami. Kdo by v téhle trosce hledal zrovna Alijan? Jakmile byli všem z dohledu, seskočil a rozvázal jí ruce.

"Odpočineš si, vysadím tě před sebe, budeme rychlejší."

Nechápala, zírala na Karama, jako by se probouzela ze strašného snu. Nebyl čas na omluvy, museli dál. Olízla si rozpukané rty, musela se napít, než promluvila.

"Tys lhal? To všechno proto, abys mne zachránil? Proč?"

Podíval se na její skoro strašidelnou tvář.

"Nelhal jsem tak úplně jí ani tobě."

Naděje, která na chvilku zazářila v očích, pohasla.

"Nejsem si vědoma žádné viny vůči tobě..."
"Nejsem zvyklý na takové urážky. Osvěžím ti paměť, až přijde čas. Možná."
"Možná?"
"Uznám-li to za vhodné. Jedem!"

.

Karam našel příhodné místo k přespání. Alijan si mohla umýt tvář ve vodě malého pramene, vyvěrajícího ze skály. Po několika krocích se beze stopy vsakoval do měkké půdy. Oblíbené místo Karama nezklamalo. Stále tu byla hromada suchého listí, dostatečně pohodlná ke spaní i za chladných nocí. Alijan poslechla každý Karamův pokyn. Netroufala si udělat jediný pohyb navíc. Byla doslova zelená únavou a možná i strachem. Když Karam prohlížel, zda obočí nepotřebuje sešít, všiml si příliš rozšířených zornic. Měla oči černé, ze šedých duhovek zbyl tenký kroužek.

"Co jsi snědla? Je ti něco?"
"Začíná mne bolet hlava. Někdy, po mnoha událostech, jako by mi chtěla puknout. Potřebuji léčivý odvar..."

Sotva hýbala rty, zmučeně zavírala oči.

"Víš, z čeho se dělá? Jmenuj byliny, určitě některé znám."

Zavrtěla hlavou.

"Stará Barule mi ho vaří. Uspává mě, ale pomáhá."
"Uspává? Takových bylin je! Lehni si a zkus usnout. Vím, že to tak mnoho žen dělává."
"Mnoho žen?"
"Ženy mají různé neduhy, některé hlava bolí až ke zvracení. Umím to léčit, ale ehm, pro tebe to vhodné není. Tvoje bolest je jiná. Spi, ráno musíme dál."
"Zapomněla jsem... Je nebezpečné zůstat. Už možná vyjeli... Musíme..."

Sotva jí rozuměl. Zatřásl Alijaninými rameny.

"Kdo?"
"Zůstala jim prázdná pokladnice..."

Propadala se do bolesti, kousala si rty. Karam se posadil, hlavu chytil do dlaní. Ještě tohle chybělo! Ukryla královský poklad, aby sestřičce znepříjemnila zabrání trůnu. Na chvilku jí uvěřil... Kdo se v ženských vyzná?

Ještě zkraje noci Alijan zvracela a to přineslo úlevu. Spala klidně až do úsvitu. Karam zatím ulovil dva zajíce. Alijan se posadila, promnula spánky. Bolest téměř zmizela. Karam beze slova prohlížel její šaty. Než se stačila zeptat proč, pomocí nože a trhání ji zbavil části sukně i spodní košile. Zaváhal, ale potom stáhl i zvláštně šitý střevíc ze zmrzačené nohy. Hned nohu stáhla pod sebe a polykala slzy ponížení. Nevšímal si toho. Místo pečení masa potřísnil zaječí krví každý cár šatů i střevíc. Silnou větví nadělal kolem tábořiště nepořádek, rozházel krvavé zbytky odění. Zbytky zajíců schoval pod listí vedle dívky.

"Až přijdou, budeš mlčet a ani se nehneš!"
"Kdo?"
"Tordonovi nohsledi přece. Brzy je uslyšíš."
"A tvůj kůň?"
"Skryl jsem ho opodál. Pšt!"

Už je slyšela také. Karam se vztyčil, obrátil k příchozím zády a něco zamumlal. Alijan jako kdyby rázem zavalil obrovský kámen. Zavřela oči a modlila se.

"Pane, podívej!"

Několik vojáků seskočilo z koní a pečlivě prohlíželo rozdrásanou půdu. Sbírali krvavé cáry, nosili veliteli a nedokázali ovládnout zděšení. Dobře je slyšela. Kdyby udělali čtyři nebo pět kroků navíc, zakopli by o Alijan. Jsou slepí? Kéž by.

"Bože, co se tady stalo? Jaké zvíře?"
"Ten střevíc poznávám! Měla ho ta mrzačka."
"Divné místo. Byl bych přísahal, že ta skála vypadala jinak. Podívejte, jak na ni dorážejí psi!"
"Zpátky! Něco tam je, pane. Pane! Psi utekli!"

Náhlé skučení a ustrašné vytí dohady ukončilo. Když psi prchají a koně se začínají plašit, je totiž vždycky lepší zmizet. Teprve v naprostém tichu se temnota, obestírající Alijan, rozestoupila. Nadechla se a pohlédla na Karama.

"Co se to stalo?"
"Neptej se a doufej, že jim to stačilo. Musíme dál."
"Kam?"
"Mezi vlky. Řekl bych, že mezi tvé, ale to bych jim asi křivdil."

Alijan sklonila hlavu, nechala se mlčky vytáhnout do sedla, jenom si trochu prsty spletla hrubý cop. K večeru si Karam všiml, jak hrozně se jí třesou ruce. Trhala sebou při každém zvuku, chovala se, jako by ji svrbělo celé tělo. Spala málo, ráno těkala očima, neměla stání. Dokonce Karamovi dvakrát odsekla. Přichází snad ta skutečná Alijan, vraždící stvůra?

Nevyváděla, jenom byla víc a víc vyčerpaná. Další večer vyzvrátila všechno jídlo, celá se třásla. Karam byl vyděšený. Na tohle kouzelný prsten od Gouma nestačil. Ani nic z toho, co znal. Nejradši by do lesa zakřičel: Goume, potřebuju tě! Sotva na přítele pomyslel, v houští napravo něco šustlo. Mezi stromy se mihly štíhlé stíny. Nemohou přece být tak blízko hradu?! Nebo snad Goum v dálce vyslyšel Karamův strach? Najednou tu stál i on sám.

"Přece jen ses postavil, kde tě vidím radši."
"Goume, jak rád tě vidím!"

Stařec se po krátkém objetí sklonil nad Alijan. Pokýval hlavou a soucitně pohladil její zpocené čelo.

"Právě včas."

Přiložil k dívčiným rtům malou lahvičku a lehkým stiskem ji donutil otevřít ústa. Alijan zanaříkala, ale neměla sílu se bránit. Karam nechápavě sledoval, jak se její tělo uvolňuje. Usínala, tvář pozbývala stínů. Vlci se seběhli a očichali ji. Goum se rozhlédl.

"Musíme tu zůstat několik dnů. Ale je to dobré místo. Chlapci, porozhlédněte se!"

Vlci se rozeběhli všemi směry. Karam trpělivě čekal, kdy mu Goum konečně alespoň slůvkem napoví. Ten se ale staral o Alijan, dokonce si prohlédl její pokroucenou nohu, ubohý zjizvený pařátek. Prohmatal také lýtko nad ním.

"Povíš mi něco o téhle hře, Goume?!"
"Ach, odpusť, Karame, samozřejmě ti všechno vysvětlím. Jsi ale tak daleko, že na většinu přijdeš dřív, než ji ošetřím. Jediné sám nemůžeš znát: Alijan chybí lektvar, kterým ji uspávali. Mohli použít mnoho bylin, které tlumí bolesti hlavy, ale oni sledovali jiné cíle. Tělo si zvyklo na silné omámení a Alijan by mohla bez svého jedu zemřít. Ve strašlivých křečích, jako její matka."
"Královna Matara že byla otrávena?! Kým?"
"Možná jí nakonec selhalo srdce, nevím. Křeče před smrtí však nemusely pocházet z podání jedu, ale naopak z jeho nedostatku. Na takový hladový stav těla stačí několik týdnů návyku. Obávám se, že Alijan pila odvar několik let."
"Takže nevěříš ani pověstem o její krutovládě?"
"Ty snad ano?"
"Možná je opravdu nemocná..."

Goum pokynul a opět se sklonil k Alijanině noze.

"Podívej se pečlivě. Co soudíš?"
"Totéž, co té divné noci, kdy mne pozvala k sobě. Vypadá to, jako by někdo kdysi dávno odsekl část nártu se třemi prsty."
"Přesně tak. Matara přivedla na svět několik mrtvých, znetvořených dětí a jediná živá dvojčata. Byla si podobná jako vejce vejci, srostlá kouskem nožičky. Bylo to královo rozhodnutí, aby jedna měla po rozdělení všechno na úkor té druhé. Přesto bych řekl, že noha Seminy není tak půvabná, jako zbytek jejího těla. Rána se tehdy děcku zanítila a jizva prý není moc hezká. Už ti svítá?"
"Dvojčata?! Zdálo se mi, že Semina je mladší, Alijan vyspělejší."
"Naopak. Alijan se narodila drobnější a neprospěl jí ani jeden dávný krkolomný pád ze schodů ve věži. Měla spoustu podivných nehod. Vidíš? Nedbale srovnané kosti lýtka. Král čekal, že zemře jako novorozeně, potom ji nenechal pořádně ošetřit zlomeninu. Nikdy o ni nestál. Nechtěl ji ani vidět. Nebýt Matary, tak ji dal hned po narození pohodit v lese. Možná by chtěl její obětí vykoupit svou vinu. Víš, to různé pobíjení lidí, které potkával na lovu. No, Alijan je ještě mladá, kosti napravit můžu."
"Pomoz jí, Goume. Parad potřebuje vládkyni, jakou byla právě ona!"
"Parad? Ten spíš potřebuje pevnou ruku krále! Uvidíme, jestli je Tordon dost schopný, aby přežil. Nebo tam chceš vtrhnout ty a nastolit vlastní spravedlnost?"

Karam pokrčil rameny. Jiná věc je mečem sjednat spravedlnost a jiná pevnou rukou ji udržet.

"Jaká by vlastně byla?"
"No právě. Správná otázka. Ty bys možná vládl dost dobře, ale předtím potřebuješ znát a vědět mnohem víc. Starej se teď o Alijan a budeš moudřejší."

.

Tři týdny ležela Alijan v horečkách. Ještě několikrát zvracela, ani Goum neodvrátil všechny záchvaty křečí. Karam se ujal jejího ošetřování a chvílemi zaznamenal její vděčný pohled. Vracel se ve vzpomínkách k výjevům z trůnní síně a cítil, že těm jediným může věřit. Jinak měl v hlavě zmatek.

Hodně mu napovědělo chování vlků. Měli dar poznat čistou duši i tělo, neboť byli Goumovými syny. Alijan cítila jejich přátelství. Když ji zahřívali svými těly, občas se soustředila a zlehka je pohladila po těle. Ve stavu, kdy většinou neovládala třas a křeče, znamenal takový pohyb veliké vypětí vůle.

Karam nikdy nezažil tak vyčerpávající boj, jakým byl tenhle. Na život a na smrt, naděje visící na tenké nitce pohublého těla. Znal Gouma dost dobře, aby vycítil skryté obavy a rostoucí beznaděj. Doufal, že se Alijan vzpamatuje z nejhoršího během několika dnů, ale tábořili už přes tři týdny a její stav se nezměnil.

Vlci přinášeli všechno potřebné. Staré Alijaniny šaty už dávno pohltil oheň, ležela v čisté košili, ve stanu, zachumlaná do kožešin na pohodlném lůžku. Nic z toho nestačilo. Někdy jí Karam šeptával o Paradu, jak skvěle vypadá, jak statečně ho zachránila. I na prahu smrti byla Alijan krásná, třebaže o jejím strašlivě vyhublém těle věděl Karam víc, než její matka nebo všechny chůvy, které se jí kdy směly dotknout. Když vlci odběhli, dokázal šeptat i o tom. Nikdo ho přece neslyší.

Na obočí zbyla po zranění teninká čárka, paže a nohy vypadaly jako tenké hůlky, žebra by spočítal jediným pohledem. Končil čtvrtý týden Alijaniny bezmoci. Tehdy dokázala otevřít oči a zároveň promluvit. Byla to pouhá vydechnutí, ale Karam rozuměl.

"Kde to jsme?"
"V péči Gouma, přítele."
"Jsem tolik ospalá..."

Od téhle chvíle skutečně spala a sílila. Druhý den ji Karam našel, jak zkoumá košili, kterou jí ve spánku oblékl. Vážně vzhlédla.

"Kde jsou mé šaty?"
"Spálili jsme je, byly to jen cáry."

Polekal se slz, které stekly po tvářích.

"Víc už po mamince nemám..."

Sklonil se k ní, objal ji a opatrně znovu položil do polštářů a kožešin.

"To mne mrzí, netušili jsme, že pro tebe tolik znamenají. Pšt, uklidni se, jsi ještě moc slabá."
"Když jsem je měla na sobě, byla maminka se mnou. Chránila mne, aby se nedělo nic... divného. Nepamatuju si na spoustu věcí, víš? Efam mi to nevěřil a hrozně rád vyprávěl podrobnosti... Říkal, že nesmím projevit slabost, že je lepší, když se lidé bojí..."
"Efam je zmetek, sloužil Semině. Zaslechl jsem, jak na ní loudil pochvalu. Zrovna on se prý zasloužil, že se Parad vzdal! Pod mým pohledem mu slova zamrzla. Nevěř ničemu, co ti namlouval!"

Alijan se přelila tváří úleva. Karam neodolal a přejel prsty od spánků k bradě. Opět se vylekala.

"Urazila jsem tě nějak, viď? Určitě v takovém stavu... Nechtěla jsem, nepamatuji se, věř mi! Ještě se zlobíš?"

Usmál se a políbil ji na čelo jako holčičku. Určitě jí to jednou vysvětlí. Teď si tím byl skoro jistý. Oddychla si a usnula. Možná by nikdo ve vyhublé, uvolněné tváři krásu nehledal, ale Karam ji viděl a těšilo ho pozorovat, jak se vrací.

.

Goum poslal jednoho ze synů do Paradu. Přinesl dobré zprávy. Město bylo dostavěno, Tordon osobně dohlíží na dokončovací práce. Po nálezu krvavých cárů se roznesly pověsti, že Alijan v lese ulovil vlkodlak, příšera žeroucí vilné ženy. Říkalo se, že slídil už dřív po Paradu v různých podobách a možná zase vyhlíží kořist. Karama pokládali za jedno z jeho vtělení. Vždyť přijel bez toho svého vlka, ten by s vlkodlakem nebyl! Vzal na sebe Karamovu podobu a odvedl tu čarodějnici pryč.

Kdosi vzpomněl na staré pověsti o lesním muži, který zahynul při královské štvanici. Možná vlkodlaka vyvolal on? Nestačily mu mrtvé děti ubohé královny. Možná bude chtít i druhou princeznu? Semina nevychází z hradu a strachy šílí. Vdala se už za Tordona, ale ten se v poslední době stará mnohem víc o záležitosti země. Potvrdil všechny dosavadní výnosy Alijan a uznal kupní smlouvy měšťanů, ačkoliv v pokladnici nenašel žádné peníze. Alijan je prý stačila ukrýt, než přijeli. Měšťané ten čin považují za správný a Tordon ustoupil.

Starý Goum přivedl svého syna k Alijaninu lůžku, aby v lidské podobě pověděl o všem, co viděl. Alijan se ho začala vyptávat a zájem rozsvítil její oči:
"Pověz, setkal ses také s rychtářem Doklem? Viděls jeho rodinu?"
"Žena se synkem nevychází. Dítě sice už přihlíží otcově práci, ale nyní jim přibyla do kolébky dcera."

Alijan potěšeně přikývla a ptala se dál:
"Takže kolem nich nebrousí žádné pomluvy ani královští špiclové?"

Mladík zavrtěl hlavou.

"Sám jsem ho viděl z dálky, mistr bednář mne upozornil, že přichází přední muž Nového města. Kolem byli obyčejní lidé, nebáli se na tebe vzpomínat v dobrém."

Alijan zrudla, nezvyklá chvále ani jiskrným mužským pohledům. Vlci neumějí skrývat obdiv. Mladík pokračoval:
"Královna Semina potratila, ale je dost silná, takže jistě přivede na svět dědice později."

Karam si udiveně všimnul, jak Alijan zamítavě potřásla hlavou a vyptávání přerušil.

"Počkej, ty nevěříš, že Semina dokáže dát Tordonovi dítě? Co o tom víš?"

Pokrčila rameny. Nemluvilo se jí lehce, ale všichni mlčeli a čekali. Odkašlala si a tiše přiznala:
"Když před pěti lety Semina tajně porodila, byl to maličký, sedmiměsíční tvoreček. Maminka nařídila, aby sestře do břicha vložili kámen. V některých zemích to prý sedláci dělají kravám, aby se znovu neotelily. Je to dost velký kámen, aby nevyšel ani při potratu."
"Proboha, proč?"

Alijan zrudla a odvrátila se. O některých věcech se jí před muži mluvilo špatně.

"To jsou rodinné věci."

Mladík pochopil, kývl a odešel. Goum vzal soucitně Alijaninu ruku do svých. Karama zadržel.

"My jsme teď přece také tvoje rodina. Já hodně vím a ještě víc tuším, ale Karam by se měl to hlavní dozvědět přímo od tebe."

Zavrtěla hlavou, oči sklopené. Karam pokrčil rameny a odešel za vlkem. Goum přikývl.

"Dobrá, ještě není ten pravý čas. Odpočívej, Alijan."

Karam se venku zhluboka nadechl.

"Na tohle nejsem, Goume. Doprovodím princeznu na tvoje sídlo a zase vyrazím do světa. Ona nemá, kam jinam jít, ale snad něco objevím. Tady máš svůj prsten, zkusím obstát bez něj."
"Utíkáš?"
"Možná jenom odejdu včas. Není dobré, že se o ni bojím. Goume, v Paradu se děly takové věci, že ani nevím, jestli je chci znát. Věřím, že do toho Alijan spadla nevinně, že jsem jí důvěřoval právem, ale naše cesty se znovu rozdělí. Kdo je ona a kdo já? Možná jí nastrčíš někoho do cesty, možná si vybere mezi tvými syny."
"Přeješ si zrovna tohle?"
"Co?"
"Aby množila zrovna můj rod."

Karam se otřásl. Takhle krutě by to nikdy neřekl. Vlci jsou stálí, pojí je pevnější pouto, než lidi. A rozumí kouzlům. Určitě tihle Goumovi. Nikdy to nezkoumal, vzal na vědomí věci, jak byly. Goum je prostě pánem vlastního, neviditelného království, které obsáhne půlku světa. Alijan by v něm mohla najít svoje místo, ať se to Karamovi líbí nebo ne.

Vyčítavě pohlédl na přítele, ale ten se mlčky otočil a odcházel. Maličko se mu zatřásla ramena, jako by potlačoval pláč - nebo smích. To druhé Karam vyloučil, mluvili přece o vážných věcech.

Nazítří ráno se sbalili. Vlci přivedli povoz, pohodlně vystlaný senem, kam Karam uložil Alijan. Sílila už každou hodinou a její úsměvy hřály Karama mnohem víc, než kterékoliv z těch, co po světě pamatoval. Což byl další důvod popřemýšlet o cílech dalších cest. Na mohutném sídle Goumova rodu skutečně strávil jen jedinou noc a ráno se pro jistotu s Alijan ani nerozloučil.

Karam se protloukal zhruba rok světem a viděl, že se všechny Goumovy připomínky stávají pravdou. Stále častěji slýchal cosi o svých letech k usazení, o rodinném štěstí a bohužel mu nabízeli pořád víc zachovalých vdov. Vdov! Karamovo jméno stále mělo váhu, ovšem protivníci mládli. Už ho napadla i taková pošetilost, že by bez vousů vypadal mladší. Když se nožem oškrabal a potom pohlédl do zrcadla, viděl tvář neurčitého věku, podobnou Tordonově. Jako by nebyl nejmíň o šest roků mladší než ten nový král!

Karam nenašel útěchu ani ve skvělých příležitostech, kdy zlo přímo žadoní o zašlápnutí, neboť takových ubývalo jako jarního sněhu. Svět se měnil víc do podoby utajených příčin a následků, před jakými v Paradu zachránil pomluvenou a pošpiněnou Alijan.

Největší rána dostihla Karama u jednoho dávného přítele. Přistihl sám sebe, jak sní o správě malého panství, o starostech hradního pána a snad i otce rodiny. Zasloužil by si přece také takovou péči, úctu lidí a oddanost?

Když ho dostihla zpráva o Seminině smrti, obrátil hřebce k Paradu. Alijan by se sem měla vrátit, převzít zpátky dědictví po matce. Tak je to spravedlivé. A Karam, který se do té nešťastné záležitosti zamotal, jí pomůže a tím konečně dokončí, co začal.

.

Byla to pravda. Karam vedl koně ulicemi nového Paradu a potěšeně sledoval, jak kypí životem. Alijan bude tohle všechno chtít slyšet, musí si z města zapamatovat co nejvíc! Napojil hřebce v korytu u kašny a vzpomínal, který dům tehdy darovala kameníkovi. Se dvěma oblouky podloubí? Je největší na téhle straně. Štít zdobil zvláštní reliéf, skutečně mistrovské dílo. Z věnce z kamenných květů hleděla na Karama tvář, kterou marně ze vzpomínek vyháněl. Jak ji dokázal kameník tak přesně zpodobnit? Vídal přece jen bílou masku líčidla! Karam chytl kolemjdoucího chlapce za rukáv.

"Pověz mi, co je to za dům?"
"Přece mistra Kresata, kameníka! Říká se mu U dobré paní, protože ho dostal od královny Alijan. Když se král Tordon dozvěděl, že byl odměněn za výchovu sirotka, ponechal mu ho."
"Děkuji, chlapče."

Karam vtiskl hochovi měďák a spokojeně něco zabručel hřebci do ucha. Královo uznání Alijan také potěší! Teď ještě najít nocleh a dobrou stáj. Najednou zůstal jako přimražený. Uviděl zjevení. Tohle přece... ? Znovu zastavil kohosi místního. To že je dům rychtáře Dokla?! Nezdálo se mu to! Vedl koně přímo tam a dožadoval se setkání s pánem domu. Rychtář právě přicházel ze dvora a Karama zpytavě prohlédl.

"Zdravím tě, rychtáři. Dovol mi promluvit s tou, která právě vstoupila pod tvou střechu. Jsem Karam, zná mě."

Mladý, statný muž mlčky přikývl a odešel po schodech do patra. Hned se vrátil a pokynul Karamovi, aby ho následoval. Ve velké světnici seděly dvě ženy. Ta se zavitím vdaných ke Karamovi vzhlédla s obavami, ta prostovlasá, krásná jako sen, si dál hrála s malým chlapcem.

"Rozhodla ses vrátit a ujmout vlády? Proč cestuješ sama, to ti Goum nedal doprovod?"
"Lidé se po dlouhé době nejdříve zdraví, Karame. Buď zdráv, tak se to říká, že? I ten malý to ví."

Chlapec zvážněl, otočil se ke Karamovi a pokývl.

"Omlouvám se... Paní. Buď zdráva. Tohle město není bezpečné, mohla bys zmizet v podzemí hradu!"
"Nebo naopak v komnatách královny. To tě nenapadlo?"

Alijan ke Karamovi otočila tvář. Byla-li Semina krásná, nemohla by už vedle Alijan obstát. Teď to viděl a věděl. Leda jako květ těsně před vadnutím vedle rozvíjející se růže. Karam polkl.

"Jsi velmi krásná, muži se za tebou budou otáčet. Vzpomenou si, koho připomínáš."

Omluvně se usmála a přikývla.

"Rozumím, co chceš říct. Pochop ale, musela jsem nejdřív poznat malého Tubraka. On je totiž klíčem k dalším cestám mého života."

Karam teprve teď rozeznal podobu Alijan a chlapce, se kterým se mazlila.

"Kdo je to?"
"Musíš se ptát? Vyprávěla jsem před tebou o Seminině dítěti. Ani naše maminka nevěděla, že jsem uprosila Doklovu tetu kuchařku a ta Tubraka udržela při životě. Celá hradní kuchyně to tajemství sdílela s námi a chlapečka jsem dopekly u pece. Byla tam kuchtička, která ho kojila, jiné donášely a měnily plenky, pozpěvovaly, aby nebyl slyšet dětský pláč. Tubrak je skutečný synáček našeho hradu. Jako půlročního jej přijala tady Kasua, když její chlapeček zemřel na horečku."
"Chceš ho snad vydat Tordonovi?"
"Možná by ho potěšil takový krásný vnouček. Semina se nám tehdy přiznala, že se scházela ve východní věži právě s Tordonovým synem. Maličký se narodil jako pohrobek. Po jakési jejich hádce totiž dala Semina Tordonova syna zabít. Někdo pro ni zabíjel, možná milenec ze stráže. Těch mrtvých je pod věží několik. Ona opravdu nebyla k udržení."

Alijan si povzdechla a obrátila pozornost k chlapci.

"Jsem ráda, že je zdravý. Tordon vládne dobře, jako správce království může na svém místě zůstat, jak dlouho bude chtít. Krev mé krve jeho držbu potvrdí a obhájí před světem."
"A co dosavadní chlapcovi rodiče?"
"Musím snad vyřešit všechny problémy Paradu?"

Rychtářova žena jejich rozhovor sledovala mnohem klidněji, než na počátku. Asi toho mají promyšleno mnohem víc, napadlo Karama. Netušil, co chce Alijan dělat.

"Chceš vejít do hradu a přivést chlapce osobně?!"

Alijan se zamyslela. No ovšem, tak důkladná není! Ženy dokážou podcenit mnoho důležitých věcí.

Rychtářka se zvedla, vzala obě děti někam vedle. Karam ztěžka usedl ke stolu a přemýšlel, jak Alijan přesvědčit, aby se nevystavovala zbytečnému riziku. Ta nalila do poháru víno a podala mu je.

"Proč ses zatoulal právě sem?"
"Slyšel jsem o tvé sestře. Napadlo mi, že se sem budeš chtít vrátit... Jako jediná právoplatná dědička trůnu. Že potřebuješ vědět, jak to tu vypadá."
"Zjistil jsi něco?"
"Město asi vypadá ještě líp, než tvoje matka snila. Kameník z vděčnosti vytesal tvou tvář na štít darovaného domu... A král jeho práva potvrdil. Potom jsem tě uviděl."

Přistoupila k němu.

"Díval ses kolem téměř mýma očima. Jak jsi mne ale mohl poznat? Měnila jsem se tímhle Goumovým prstenem."
"To nevím. Zastavila ses, zaklonila hlavu, potom přistoupila k domu. Všechny tvoje pohyby dávno znám. Podoba se také nedá zapomenout. Snad jen chůzi máš lehčí, skoro tančíš. Ta mne zpočátku zmátla."
"Goum napravil moje špatně srostlé kosti. Měla jsem dost času na uzdravení. Řekl ti někdy Goum o tom kouzelném prstenu?"

Zatočila kroužkem ze železa, navlečeném na prsteník. Karam ji rychle zadržel.

"Ne, nedělej to, nechci, aby ses vytratila!"
"Už se stalo. Pro všechny mimo tebe jsem neviditelná. Hm, asi o prstenu nevíš všechno. Pověz mi jedno: Chceš, aby mne Tordon viděl a poznal? Mám jít do hradu s chlapečkem?"
"Ne."
"Proč?"

Vyvrátil oči ke stropu.

"Protože! Pro všechny důvody na světě!"
"Stačí mi jediný, Karame. Nějaký tvůj."

Prudce se postavil, ale pohlédl jí do očí, zavrtěl hlavou a otočil se k oknu. Se ženami se většinou domlouval pohledem a spokojenost byla na obou stranách. Dneska to nestačilo, jenže Karam nevěděl, co říct a co ne. Jak úplně všechno neříct.

"Je to tvůj osud, Alijan. Dostavělas město, dobře vládla celé zemi, můžeš se se ctí kdykoliv vrátit. Tordon zvlášť ocení, dostane-li ukryté zlato z pokladnice."

Dupla. Ohlédl se a zíral na rozhořčenou tvář. Někdo kdysi řekl, že by nechtěl čelit jejímu hněvu. Měl víc rozumu, než Karam.

"Karame, co mi chceš namluvit?! Chci o svém osudu rozhodnout sama! Když můžu Tordonovi místo syna dát vnuka, proč to dál zamotávat?! Nebuď baba a seber konečně kus odvahy! Proč nesmím k Tordonovi?!"
"Protože se do tebe zblázní mnohem víc, než do Seminy, proto! Moc dobře víš, jak tvoje krása omamuje!"
"Škoda, že na tebe to neplatí."
"Kdo to řekl?!"

Kouzelně se usmála. Karam zapomněl dýchat.

"Zkusila jsem ti zalhat."
"Moc ti to nejde."

Karam Alijan objal, políbil ji, nedůvěřivě se odtáhl.

"Co to bylo s Goumovým prstenem? Pořád mi pár věcí uniká."
"Zamilovaní vidí pod jeho kouzlo, to je celé. Nepůjdu za Tordonem, nebudu mu dokazovat, že jsem nezabila jeho syna. Nemám důvod. Buď už pochopil nebo bych se ponížila. Nebudu obhajovat nic ze své vlády. Ani kdyby tu ještě bylo nějaké ukryté zlato. Já totiž jenom vypsala, že jsou domy prodané. Mnozí měšťané neměli ještě dost zlatých, když Semina táhla k Paradu."

Karam zavrtěl hlavou.

"Tys rozdala Nové město?"

Alijan přikývla.

"Něco každý zaplatil, to ano, ale já hned vyplatila řemeslníky. Nový král mohl chtít příliš hodně. Tak vidíš, nic mne ke zdejšímu vládci netáhne, naopak."
"Zvlášť, když sis konečně vzpomněla, že patříš mně!"
"Cože?!"
"Zapomnělas? Jsi moje otrokyně a máme jeden nevyřízený účet."

Vylekal ji tak, že svých slov okamžitě zalitoval. Nebyla by to však Alijan, aby hned nezvedla hlavu:
"Ale Karame, vždyť víš, že mě vždycky omámili. Že si nejsem vědoma..."
"...žes mi usnula, sotva jsem tě tehdy objal?! Taková urážka! Přísahám, že se ti to už nikdy nepovede! Zařídíme setkání krále s vnukem a odjedeme. Znám hodně pěkných míst, kde můžeme žít. Mám dost zlata..."

Alijan se ulehčeně přivinula ke Karamově široké hrudi. Ještě nepřivykla jeho žertům.

"Máš přece domov, Karame! Nikdy tě nenapadlo, že patříš na Goumův hrad?"
"Já? Má přece syny?!"
"Ti všichni se vracejí k vlkům. Vděčí za to právě tobě, svému bratranci. Zlomil jsi staré prokletí. Před lety si totiž hradní pán přivedl z lesa dívku, která se měnila ve vlčici. Jeho matka ji otrávila. Společenství vlků potom proklelo celý rod, i obě děti. Tvou matku a tvého strýce. Hradní pán dal děti odvézt do cizí země, ale chlapec utekl do lesa, k předkům. Tvoje matka se stačila vdát, ovdovět, potom vaše město oblehl nepřítel. Jenom ty ses zachránil.

Dokázal jsi čestně obstát v tolika bojích, možná i kvůli mně, že se všichni vlci můžou vrátit do lesa. Bojem na straně dobra jsi odčinil zločin prabáby. Goumovi vlci si ponechají zvířecí podobu, zmizí do tajemné lesní říše, odkud přišla dívka-vlčice. Svět lidí jim k srdci nepřirostl. Ve tvém sídle zůstal samotný Goum, tvůj ztracený strýc, který tě našel maličkého v hořícím městě."

"Cože? On byl ten velký pes, co jsem se držel jeho zad? Vůbec jsem ho později nepoznal! Vím jen, že mne provázel jako vlk od chvíle, co jsem zvedl meč. Neříkej, že budu jeho pošťuchování snášet navíc ještě s povinnou úctou!"

Žalostná tvář málem Alijan rozesmála. Stěží se ovládla.

"Neboj se, skoro nevychází. Hodně se zavírá ve věži a studuje staré svitky. Nesnáší ten ruch..."
"Ruch?"

Pokrčila rameny.

"Jsem zvyklá něco dělat a ten váš hrad se pomalu rozpadal. Goum se vším souhlasil. Hradní palác je téměř hotový."
"Tobě se stavitelství zalíbilo, viď?"

Přikývla. Karam pořád nemohl uvěřit, že nesní. Ale líbilo se mu pokračovat, ať už jej tyhle sny zavedou kamkoliv.

"Tak dobrá, ale chci už rozhodovat sám. Nevyznáš se v obranných systémech. Takže mne pokládali za vlkodlaka právem? Nevrť hlavou, moc velký rozdíl v tom nebude. Alijan, nevadí ti můj původ? Ti vlci, co se umějí přeměňovat na lidi a zpátky... Já jim přivykl, jenže teď se to týká i mě. Jsem zkrátka něco jako vlkodlak."

Hlavou mu probleskly vzpomínky na bojiště, na pach krve, na to, jak o něm někteří vojáci tvrdili, že cenívá vlčí tesáky a jeho síla bývá nadlidská. Na to, jak rád se vrhal do největší vřavy. A jak nepoznával vlastní hlas, ochraptělý a zvířecí. Zamrazilo ho. Alijan ho pohladila na hrudi.

"A tobě nevadí moje rodina?"
"Jsi královského rodu, co by kdo mohl namítat?"
"Vždyť jsem prokletá, měla jsem šílené dvojče. Víš, Semina držela umírající mamince nůž na krku, dokud jsem nepřísahala, že budu svoji tvář ukrývat před celým světem. Ji vláda nezajímala, jenom pohodlí a vlastní krása. A muži. Z té svojí věže nevycházela celé týdny..."
"Už je to pryč. Pochopil jsem brzy, že nemáš milence a Semina se přede mnou uřekla o přísaze ohledně Paradu. Podruhé se prozradila, když tě chtěla dát shodit z věže. Z místa, kde se tvoje tělo opravdu rozbije. Trochu jsem váhal, zda něco není na historce se stavy, které si nepamatuješ. Potom jsi onemocněla. Goum měl pravdu, když jsem měl věřit především tomu, co cítím. Moc mi ji nevnucoval, nutil mě hledat ji sám. Poslyš, Alijan, neměla bys mít někoho, kdo dá souhlas, že si mne můžeš vzít? Většinou totiž někdo při svatbách nevěstu ženichovi předává."
"Mám leda Tordona. Ale je mi skoro dvacet let..."
"Tordon? Žádný takový se tě ani nedotkne! Víš co? U nás doma se nikdo ptát nebude. Kdy můžeme vyrazit?"
"Už před chvílí. Rychtář Dokl se ženou a dětmi dávno odjeli do hradu. Mají s sebou několik pergamenů s mým svědectvím a se jmény svědků."
"Takže to bylo dávno domluvené?! Alijan, muži nemají moc rádi, když jsou za hlupáky!"

Políbila ho tak, že by bral i hlupáka tuplovaného. Za takovou cenu... Nakonec si ty dvě sestřičky byly podobnější, než by kdo řekl. Týkalo se to ale určitě jen oblasti, z níž Karama vůbec nemrazilo v zádech. Cítil spíš cosi jiného někde jinde. Měli opravdu nejvyšší čas vyrazit domů.